Lovy beze zbraní

Anotace: Pomerančové perly

Stěrače běhají po předním skle vozu a ničí stříbrné cestičky stékajících kapek.
Zřícenina Strečna stojí proti večernímu nebi, kamennými rámy oken ve věky zpustošených zdech vidím tmavošedá oblaka, ze kterých padá voda.
Silnice v údolí pod hradem se opravuje. Automobily stojí v dlouhé řadě před červeným semaforem, který svítí do deštivého stmívání letního večera.
Lidé ve vozech pohodlně sedí, kouří a otáčejí knoflíky přijímačů, jejich saxofonová melodie se nese od jednoho pootevřeného okénka ke druhému. Za zadními skly lesklých kovových brouků kývají plyšovými hlavami tygři a psíci, nitrem vozů poletují světlušky zapálených cigaret, motory tiše hučí, tlumená světla žíhá déšť.
Napravo strmí vysoké skály, nalevo hučí Váh.
Z auta, stojícího přede mnou, vyletí oharek cigarety, padne do kaluže, zasyčí a zhasne.
Červená stále svítí.
Stěrače ustanou ve svém tikotu a okno před mýma očima se rázem stane kouzelnou krajinou, plnou dešťových cest a pěšin, kapky lezou po skle a zanechávají za sebou jako slimáci stříbrný sliz, který se rudě třpytí, rozlévají se do malých karmínových jezírek žhavé lávy, jejichž okraje lemuje fialová a černá.
Déšť neustává, světlo semaforu se rozplývá do měňavé a pohyblivé kytice, která roste před očima, rozbíjena novými a novými údery vody.
Po černých vlnách Váhu poskakují drobné bílé skvrny, snad zbytky saponátů, snad kaly z nějaké papírny.
Vím, vidím: je to nečistá voda, nečistá řeka.
Otevírám boční okénko. Rázem jsem zavalen pachem spáleného benzínu. Rychle zatahuju sklo. A myslím, na jiný podvečer, jinou vodu a jiné povětří…

Stojíme u divukrásné řeky, nad kterou zapadá rudé a mrazivé prosincové slunce.
Martinské hole vzadu na obzoru jsou oranžové, ale od východu už přichází černomodrá tma.
Ploužíme se travinami, které šustí zmrzlými krystaly zmrazků.
Vody Turce jsou čisté a hluboké, břehy do nich prudce zapadají, hledím do modra vody, do hlubiny s kresbou potopeného kořání vrb, která dole v temnu zaniká. Tady není mělčina, je tu jen čistá voda a hluboký pád břehů do ní.
Vlastík se shýbne, v prstech se mu něco zatřpytí.
- Podívejte, šupiny! – volá a sbírá drobné lístky stříbra, rozsypaného v trávě.
Paľo se shýbne, bere další malou šupinu, dlouho si ji pozorně prohlíží a pak řekne: - Tak tady už ne, tady to nemá smysl, chlapci. Musíme o kus dál. Tady se už lovilo – a snad právě pytláci. Tady ji už nenajdeme! –
Hlavatka, naše prosincová hlavatka, lov, na který jsme se tolik těšili a který právě prožíváme!
Hlavatka je stanovištní ryba. Má své místo, svůj revír, jako většina lososovitých ryb. A tady už skutečně není! – říká pracovník martinského muzea, pro které dnes hlavatku lovíme.
Turiec je klikatá řeka, jdeme tedy dál po serpentinách jejích břehů, prodíráme se uschlým ostružiním, ramena v prošívaných kabátech nám dere drsná kůra vrb, nad kterými se černají větve olší.
Lovíme. Paľo má na silonu dovedně prošitou živou rybku, já vláčím vodou šňůru s červenou blýskavou třpytkou, která tažena navijákem, lehce a elegantně běží pod hladinou, vrtí se, blýskne zlatem, červení a modří a pak padne do hlubiny, jejíž tajemství cítím na špičce ukazováčku, přes kterou mi utíká napjatý vlasec.
Paľo stojí asi dvacet metrů napravo, Vlastík je ukryt někde v olšinách na levé straně.
Vzduchem lítají nové a nové náhozy, občas uslyším zaklení, když se letící blinker zachytí ve spleti hustých větví nad řekou a je ho třeba obtížně a často akrobaticky vyprošťovat.
Čas utíká, slunce se prochází už po samotných hřbetech kopců, do oblohy se tlačí tma.
Potom uslyším výkřik. Výkřik z pravé strany.
Paľo! Paľo ji má!
Pouštím udici a letím k němu, prodírám se drápky kotaček, boty klouzají po zmrzlých kalužích, ještě vývrat staré vrby, ležící přes cestu, ještě přeskok potůčku a jsem u něho.
Právě povoluje brzdu navijáku, který se prudce a vrčivě rozběhne. Špička udice je ohnuta k prasknutí.
Tváře hoří napětím a námahou, prsty létají přesnými a nacvičenými pohyby po mechanickém navijáku, popouštějí, přibrzďují, táhnou, bojují.
A pak se podíváme do vody.
Ne, to už není uhasínající a klidná večerní voda, to je gejzír, fontána, blyskot, pádění a úder, který rozbíjí hladinu a háže proti očím déšť kapek, to je divoký vír, probuzený živel, z jehož hlubiny vyjíždí v růžových oblacích pěny hřbet kolosu, žíhaný černými body na cihlově červeném podkladě, blýskne kosatkou hřbetní ploutve, zaplavený černí hlubiny, oranží vln a modrem večera se prohýbá, svíjí, vymršťuje, rve.
A já hledím bez dechu na barevný a vzteklý rozmach probuzené vody, která se vzdouvá a rozlévá do širokých kol, a vidím, znovu vidím tu zázračnou a jakoby nekonečnou šňůru oranžových perel tam nahoře, na Stránském potoku, v místě tří rybníčků, kde se říká Pod strání…

Černé brýle, za kterými cítíš oči, drobná, úzká ústa, hnědý šál a hnědý hubertus, tmavomodrá vlněná čepice se štítkem s klapkami na uši vpředu svázanými tkaničkou, tichý, ale jasný hlas a živá gestikulace prstů na ohmataném ohbí sukovité hole, zapíchnuté u špičky vysokých šněrovacích bot.
Samko Ivaška. Šestaosmdesátiletý muž, který zachránil slovenským řekám královnu. Jméno, které je už dnes pojmem.
Mezi vysokými smrky a rašícími kaštany se v dubnovém dešti třpytí hladiny tří průtokových rybníčků, do kterých crčí ze spojovacích rour vody v potůčku, rozbíjejí se o nastavené kameny, stříkají a dávají tak vodě kyslíkové pěnění života.
Na cestičkách mezi rybníky jsou lidé, desítky lidí, v dešti svítí červené a modré deštníky omladiny, zelené pláště rybářů, spěchajících s velikými sítěmi ke spodnímu, největšímu jezírku.
Vysoko v koruně kaštanu začali drozdi a kosi svůj podvečerní koncert.
Ale lidé je tentokrát neslyší.
Přišli sem po silnicích, cestách, a cestičkách vedoucích od Martina za něčím jiným.
- Umělý výtěr hlavatky je pro mne ten největší svátek v roce. Už přes třicet let sem v tento den chodím. A budu sem chodit, pokud budu moci… - říká mi Samko Ivaška.
Beru ho pod paži a opatrně, abychom neuklouzli po lesklých hřbetech kamenů, jdeme ke spodnímu rybníčku, odkud se ozývá motor čerpadla.
Rybník je už poloprázdný, voda se z něj ztratila výpustí zpátky do potoka, v bahně stojí Heřman s kamerou a skupina rybářů se sítí v ruce.
Uprostřed rybníka, tam, kde z něj ční ostrůvek kamenné skalky, porostlé lopuším, stojí v čisté, dosud nezakalené vodě obrovské torpéda s cihlovým hřbetem a nažloutlým břichem.
Źábra vdechují a vypouštějí vodu, ryby se pomalu pohupují, těžké, mohutné, impozantní. Počítám je. Je jich tu více než dvacet.
Hlavatky. Veliké matečné hlavatky.
Rybáři zvedají síť a blíží se k nim. Podebírají je a ukládají přeopatrně do plátěných kolébek, které přenášejí houfem zvědavých diváků ke stolu, pokrytému čistým ubrusem z měkkých a mokrých dětských plen. Do jejich lůžka vyklouzne velké rybí tělo. Jakmile se uklidní, lidské ruce ho něžně uchopí pod břišní ploutví a zvednou.
Kolem skupiny u stolu se tísní desítky zvědavců.
Mlčí.
Ruce berou třpytivou nádheru ryby a palcem a ukazováčkem jí ohmatávají břicho, bledé, šedé, světložluté.
Je absolutní ticho. I ptáci přestali zpívat.
Samko Ivaška stojí těsně u stolu. Dívá se, dívá.
A vidí své dětství, tatínkův kolovrátek a všechny kolovrátky, které mu pomáhal stavět, vidí večerní přástky v zasněžené liptovské chaloupce, kde zpod prstů žen, hbitě trhající péřové pápěří, vylétají jako ohniví duhoví ptáci pohádky a báje, a ta nejhezčí, ta o vodní panně, které naslouchal s nosíkem ukrytým v teple vlňáků na peci, se mu teď, po tolika desítkách let, znovu vrací a znovu se brouzdá strouhou mlýnského potoka, cítí hladkost lipaních těl pod kameny, znovu ucítí štípnutí pohlavku, když jej, kluka usmrkaného, chytnou na zakázaném lovu maďarští četníci – ach kolik je tomu let, osmdesát, osmdesát…
A znovu – to už je dospělý chasník – chodí svými řekami, po lýtkách ho hladí žabí vlas a bosé nohy klouzají po řasách kamenů, hledá svoji vodní pannu, svoji vybájenou královnu, nořící se ze zpěněných vod pohádkové, dávno ztracené chaloupky, na kterou se sype sníh, přeskakuje stavidla, klouže po hřbetech splavů, ztrácí se pod hustými korunami olší, hledá ji, hledá, tu nejkrásnější, největší, nejukrytější a nejnedostupnější – svoji hlavatku. A nalézá ji mrtvou v umírajících vodách, pokořenou a zapáchající, fabriky nad ní mávají černými šlojíři dýmu, cementárny na ni sypou štiplavý prach, její královské řeky jsou rozťaty meči mostů a betonových komunikací, do čistých tváří jim vrhají splašky a odpadky, tráví je chemikáliemi, nenasytně, zlobně, bez slitování. Samo Ivaška, padesátiletý, drží v rukou mrtvou hlavatku, po mostě nad řekou burácejí koleje vlaků a hučí kolony aut, nahoře k obrysům hor se řítí jak letadla, továrny mu vrhají do tváře popílek a špínu exhalací, z vody, která mu omývá kotníky, čpí rozklad a smrt.
Samo Ivaška zprvu nechápe.
Pak se vysoko nad ním rozezpívá skřivan. Na vyhřátém kameni mžikne žmurkou zelená ještěrka. Z polí zavoní praskot dozrávajícího obilí.
A v muži držícím v rukou mrtvou rybu, se zrodí vůle k činu.
Ten čin uskuteční. Sám se hrabe v hlíně a buduje rybníky, do kterých přepraví dosud zdravé ryby, sám kope, otírá si pot z čela, shání peníze, organizuje povozy i dělníky, burcuje rybáře, zapomíná na sebe i rodinu. Musí zachránit, co se ještě zachránit dá.
Je naprosté ticho. Prsty jezdí po plném břichu veliké ryby.
Samo Ivaška je sám za svými černými brýlemi, je zase u svých hlavatek, které sem za třicet let přepravil, které chytil a ukradl mrtvým vodám. Bylo jich přes dvě stě osmdesát.
Těch hodin, prosezených v zamyšlení nad jejich těly, svítícími v čerstvé vodě, těch dnů a měsíců strávených nad knihami, těch nocí, kdy své hlavatky, zběsile se dobývající do rybníčků s vyšší vodou, přenášel, opatrně v měsíčním svitu, neporušené a nepotlučené, tam, k vyšší vodě, kam je táhl jejich odvěký pud: Té radosti z prvních plůdků, které se zachvěly na kolébkách a rozběhly se pod břehy potoků, ve kterých dosud teče voda, co si své jméno ještě zaslouží!
Těch dnů, těch měsíců, těch roků!
A nakonec krátká věta: Samko Ivaška zachránil pro Slovensko královskou rybu, hlavatku podunajskou.
Je tu ticho, jen déšť crčí ve stromech.
Oči všech jsou upřeny ke žlutému břichu.
Vteřina, poslední vteřina.
A potom výtrysk pomerančově oranžových perel, které se řinou z ryby hustým, plynulým proudem do porcelánové misky a je v tom hukot vod a prška slunečních paprsků v jejich vodopádech, šlehnutí života a radosti, jež svou barvou oslepuje oči, je v něm hudba, vítězná píseň zrodu a trvání, která právě vzniká v oranžových jikrách, potřísněným bílým deštěm mlíčí.
Napětí opadá.
Oči diváků vidí u vytržení na zázrak.
Nemocné, poloslepé oči šestaosmdesátiletého muže, který jako bájný bohatýr vynesl z kalu a smrti svou krásnou vodní pannu, jsou ukryty za černými skly.
A já vím, vím, co v této chvíli vidí…

Paľo bojuje.
I ryba bojuje.
Zkřehlé prsty tančí po navijáku, voda vře a pění, mohutné tělo se žene kupředu, pak se náhle vzepne, prudce obrací a povoluje si tak napětí šňůry.
Přitáhni, Paľo, přitáhni!
Pozdě.
Ryba si vybojovala kratičkou vteřinu, ve které silon povolil své napětí. Skok, blinker se pomalu vysmekne z rozevřené tlamy a ocasní ploutev mizí v hlubinách, které se nad ní zavírají.
Blinker splihle padá ke dnu.
Paľo, Paľo, co jsi to jenom provedl!
- chtěl jsem ji dlouho držet na silonu, abyste si ji mohli nafilmovat! – vysvětluje smutně a pomalu otáčí kličkou navijáku.
- No nic, příště lépe! – plácnu ho po zádech a raději nechávám s prohrou samotného.
Vracím se na své místo.
Černými vlásečnicemi větviček přede mnou utíká obzorem hor rozpůlené slunce. Z temnoty na opačné straně už bliká hvězda. Přituhuje, mráz leze za nehty.
A potom jakoby někdo plácl dlaní do dehtové černě vody. A znovu a znovu. Hladina vymrští střípky malých blýskavých rybek, pod jejichž těly se otevírá veliký vír.
Je pohyblivý, rejdí po celém prostoru řeky, rybky poskakují po hladině, jako by do nich, stříbrných lžiček, někdo zespodu cvrnkl.
Loví. Naše veliká hlavatka, která si pře několika minutami vybojovala život.
Červená kytice se mění v zelenou.
Rozběhnou se stěrače a oči mi zacloní dým z výfuků spouštěných motorů. Spojka, jednička, plyn. Rozjíždím se, proud automobilů mě uvězní a unáší stejnoměrným pohybem kupředu.
Kašlání motorů, troubení, svistot pneumatik.
Tma, déšť a po pravé straně řeka, z jejíhož temného toku svítí nekonečná plocha bílých skvrn.