Lovy beze zbraní

Jako by nade mnou stál, bělovlasý, hřmotný a mohutný a hleděl mi přes rameno do stroje: - Jaroušku, tak ty o mě píšeš ty tvoje Domky ze skla? – A pak by se vztekl a zakřičel mi do ucha:

- Ale, ať je to pravda – A  bouchnul by pěstí do stolu, až by se ty moje vzpomínkové skleněné domky rozsypaly. Neboť Karel Hájek, tento světový fotograf, reportér, cestovatel, politik, kovář a tramvaják, s nímž jsme hned koncem srpna 1968 začali natáčet dvanáctidílný seriál Rok Karla Hájka, byl tajfun, uragán, smršť, ekrasit, semtex, který ještě tehdy nebyl, vichřice, nálada, snění, Faltaf i Jaroušek Seifrt, jak našemu básníkovi nejmilejších důvěrně říkal, bomba i slzička v oku. Populární se svým kloboukem, který dostal v kterési hospůdce Jana Masaryka, sjezdil domov i svět, lesy i soudní síň v Norimberku, kde byl jediným akreditovaným československým fotografem, Evropu, Afriku, Čínu, i jižní Čechy, vždy s fotoaparátem přes rameno a brýlemi na špičce baňatého nosu zachycoval naše presidenty, kamarády kumštýře, zvířata, krajiny, i lidi.

Populární postava Prahy řítící se pěšmo či tramvají nebo autem a s kdekým se zastavující, gurmán a přítel dobrého moku, byl snad posledním českým bohémem. A takového jsme ho museli my televizáci brát.

Co o tomto svérázném filosofovi a zuřivém fotografickém harcovníkovi napsat?

Co po dlouhých letech naší spolupráce, našich hádek, úsměvů, debat a ponocování bych měl dát na první místo. Bouchnu do stolu jako on a Domek ze skla pro dnešek roztřískám na střípky. Vyber si, čtenáři, který chceš…

Střípek č. 1 -Sýkorky

               Karel Hájek sedí a zadumaně a dlouze se dívá do okna, kde před jeho chatičkou kdesi na Benešovsku padá na větev borovice první sníh.

Na stole před ním leží fotoaparát, po levé ruce má sklenku vína, po pravé notes a tužku. Smráká se, je ještě světlo, tady uvnitř už skoro tma.V krbu praskají polena – jiné světlo kromě petrolejky tu není. Ani elektřina. Ležím na malém gauči, divám se do Karlovy staré, už věkem povadlé tváře, po které se bijí plamínky ohně se šedí soumraku.

Pojednou mu v oku šlehne, sáhne po fotoaparátu a spoušť cvakne. Jen tak, do čtverce okna, za kterým je ještě světlo.

- Mám ji! - vydechne vzrušeně - A co? – ptám se. - Sýkorku, právě si sedla na větev…fotografuji ji tady od jara do zimy – jednou se jich tu sesedlo pět… - říká, napije se a pak si vzdychne:

- Já bez toho fotografování už nemůžu žít, ani oddychovat. Hele, Jaroušku, nechceš pečený prasečí ocásek! Ale musíš ho dojíst! To je, pane, lahůdka!

Vstávám, ohryzávám zadumaně tu Karlovu lahodu a pak ji házím za sebe do krbu. Karel odešel ven, už do tmy, nemůže vidět, jak hazarduji s jeho darem. Tři dny ocásků!

Vtom mi klesne brada, neb z temnoty okna na mě hledí jako čert vzteklá na okno přilepená tvář a ozve se mohutné zaburácení:- Já tě vidím! Jez! – Ale přesto – z krbu sálá teplo polen a pečené oháňky, venku mám bdícího a čurajícího kamaráda, přicházející noc, rudou perličku světla v číši a kolem tohoto ostrůvku bezpečí, sněhový bílý polet, třepotající se do noci…

Střípek č. 2. – Pracovna

          Karlova pracovna v Praze, na Lodecké, kousek od Prašné brány. Obrovská rozkládací pohovka, pár židlí a veliký stůl s telefonem a hourou fotografií, papírů, tužek, a popelníků. Za tím vším trůní vysoké pohyblivé křeslo, v němž trůní majitel – jednu velkou kočku na klíně, druhá se volně prochází před chodbou do kuchyně, kde si právě Karel chová v kleci papoušky a vrány.

Tou pracovnou snad prošly tisíce lidí, včetně nás.

- Telefony drnčí, Karel je bere, něco stále vyřizuje,vzteká se, směje, návštěvníkům jen pokyne rukou k sekretáři, plnému nápojů: - Vezmi si, - pobízí a zakrývá si sluchátko. - Z té první, ta je moje!

– Nalévám si jakousi zahraniční whisky olíznu a zhroutím se.

Karel se ďábelsky směje:

- To je nejlepší nápoj pro osvěžení – dal jsem do toho ještě máčet žen-šen, karí a dvě lžičky chili!

– Proboha! – zavírej za těmi kočkami, nadává mezi dveřmi Karlova žena, pěvkyně Národního divadla Slávka Procházková,

- ouřaduješ  tu celý den jak ministr! Karel končí jakýsi veledůležitý rozhovor, praští sluchátkem a bere do svých obrovských tlap něžně bílou cigaretu, jejíž dým zapíjí silnou kávou.

- Tak co budeme, Jaroušku, zítra točit?

– Třeba o tvých přátelích! – říkám a kuckám.

- Těch bylo…

Tady na tom gauči spával Jiří Trnka, když přišel z Plzně do Prahy. A taky Halas s Plachtou – vidíš ty naháče po probdělé noci? – směje se a ukazuje mi fotografii

– vidím své dva idoly – Františka Halase a Jindřicha Plachtu, jak leží svorně vedle sebe pod Trnkovým obrázkem, pod kterým chrápe kočka. Znám už Karlovy humory

– fotografovat spící zmožené přátele. To jsem ještě netušil, že se štáb našeho seriálu včetně mne samého dostane do těch Karlových „ kočičinek „ jak tomu říká.

- Štěpánek, Seifert, Honza Masaryk, Hácha…všichni přede mnou defilovali…

- říká teď už vážně.

– A víš, co je pro fotografa nejtěžší, aby, když fotografuje portrét, zachytil jeho duši. Protože vždycky ten tlustej, chce bejt ten tenkej a ten tenkej chce bejt tlustej. Žádnej nechce vypadat na tý fotografii, jak vypadá… -  

- Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu…skromně cituji Gogola.

-  No právě, to jsem už kdysi kamsi napsal…asi do předválečnýho Ahoje a já bych ho nejraději praštil.

-  Škoda, že mi většinu, skoro celý archív, mých fotografií, sebrala a už nikdy nevrátila přes veškeré urgence, i osobní / přitom výhružně zvedne prst / po únoru 1948 bezpečnost. Lupmové… - začne zase řádit.

-  A pak řekne větu, na kterou často vzpomínám: - Člověk zapomíná rychleji, než myslí…Ale fotografie trvá Jaroušku, ta trvá! – jihne starý sangvinik a tiše praví: - Podej mi štamprli, tu první… jdeme na oběd. Máme husu!

– Za oknem je vylepena přímo na skle tvář Karlovy maminky, tichá tvář, staré ženy, portrét babičky, jak si ji představuje každý, kdo četl Boženu Němcovou.Karel zapíná svých 32 knoflíků jihočeské čamary, obléká havelok a jdeme do deště.

- Tři kousky husy, pane vrchní, a jenom dva knedlíky, držím totiž dietu… - poroučí zcela vážně Mistr a noří nos do pivní pěny. – Já mám totiž nejraději tu propečenou kůžičku! Tu dělají dobře v Egyptě… - šeptne mi.

Ach, Karle, já tě znám – zítra budeš psát na své věčně popsané papírky finanční položky včetně rohlíku…A pozítří nanovo…

                             Tak dost, Karle, dál už psát nemůžu! – říkám mu, sedě za psacím strojem. A proč nemůžeš? – houkne mi přes rameno, hledíc do písmen. V Moravskoslezském dnu už na to nemají okno! Tak si to okno musejí udělat! / jeho oblíbený příkaz /. Vždyť tam ještě nemáš, jak jsme točili na Bertramce, v Národním, v Terezíně, v lese… A jak nám ten seriál před koncem zastavili!–Opravdu, Karle, nejde to, chtějí to kratší! Tak ať se jdou vycpat! Já a kratší! To je křivda, Jaroušku. Nová totalita!. A víš co, já jim na ten tvůj domek ze skla kašlu! –

                           A starý kouzelník foukne do zbytku střípků – příběhů a už přede mnou stojí skleněný domek zase celý, zářící, mihotavý. Už nikdy žádné střípky! A mistr Hájek si bere do klopy své čamary jako vždy odněkud vykouzlený červený karafiát, vtiskne si hučku do čela a řekne jen, ahoj Jardo a vztekle za sebou práskne dveřmi

                            Sbohem, příteli, vím satanáši, že jdeš do nebe, měj se hezky mezi obláčky a nevztekej se tolik! A nezapomeň fotoaparát. Však víš, teď už můžeš! Vždyť jsi mezi námi, na zemi pořád se svými fotografiemi!