Lovy beze zbraní - původní

Anotace: úhoří hodina - Jaroslav Müller

 

Ten večer byl ligotavý jako hvězdný prach, který se odrážel v tichých hladinách rybníků, občas se do nich opřel slabý vánek a ten zlaté jiskření rozvířil, jako kdyby do nich hráblo kopýtkem hříbě, takže rybníky vypadaly jako vlnící se lesklý staniol.

Vzduch voněl květem, krajina kolem rybníků zněla hlasy usínajících racků, čejek, lysek a divokých kachen, a byl to ten nejkrásnější chór, jaký mohlo lidské ucho v temných stínech olší, topolů a vrb, které se klenuly nad usínajícími hladinami jako fantastické postavy z pohádek a bájí, uslyšet.

Stáli jsme se starým Kubátem na můstku, klenoucím se přes stoku, napájející rybníky, a celým srdcem jsme vnímali to nádherné teplé zvučící ticho, tak vzdálené městu a jeho hluku.

Odraz měsíce kroužil pod námi v tekoucí vodě, klouzal po vlnkách, otáčel se ve vírech a mrskal sebou jako zázračná ryba přes potopené kořeny olší, oživlý obraz vysokého čistého nebe, posetého nekonečným třpytem hvězd.

 

Starý Kubát nebyl jen tak obyčejný rybář. V jeho mohutné postavě, jejíž silueta se ve večerní tmě skláněla přes zábradlí můstku, bys nepoznal jeho sedmdesát let, z nichž přes padesát prožil zde, v oblasti jistebnických rybníků. Dalo by se říci, že je jejich duší i srdcem, tak k nim patřil. Jeho tvář, teď zahalená temnotou, nebyla tváří starého člověka, připomínající pomačkaný papír – byla to tvář hladká, byť ošlehaná větry, opálená jako tváře lidí, pracujících celý život pod širým nebem, usměvavá a dobrotivá. Jen jeho ruce byly poznamenány rybařinou – silné prsty pokroucené revmatismem, dlaně ztvrdlé od letitého vláčení nevodů při podzimních výlovech, kdy se celá krajina chvěla zimou a od rybníků táhl vlhký, pod prošívaný kabát zalézající chlad, kdy voda voněla rybinou a v lovišti před rybářskou baštou se mrskaly a vřely jako v kotli tisíce rybích těl. Tehdy byl starý Kubát opravdovým pánem rybníků – jeho zvučný hlas zněl nad bahnitými dny, jimiž kráčely nohy rybářů, vlekoucí těžké nevody, povely, které křičel do hemživých vod a mlaskajícího bahna pěšákům a hajným, byly přesné a úsečné, vedl rybáře svým zkušeným okem spletitými vodními cestami tak, aby bylo loviště vždycky plné úrody kaprů, štik, candátů, línů, všech těch ryb, jež s takovou péčí rybáři přes celý rok opatrují, o které se starají jako o oko v hlavě.

Teď, v tom nádherném květnovém večeru, v němž se právě ozval do ptačího křiku z druhé strany rybníka mohutný žabí chór, starý Kubát mlčel, tiše zíraje do tmavého proudu pod nohama.

Jen cigareta v jeho ruce jiskřila, když si ji dával k ústům, jeho hlava s krátce ostříhanými bílými vlasy byla sklopena, oči těkaly po temnotě vodního proudu, jako by v jeho občasných pablescích něco hledaly.

 

Nad hlavami nám třepetavým letem přeletěl netopýr, klikatě obletěl koruny stromů a zmizel v temnotách.

Ptačí křik rázem ustal, snad ho zadusil mráček, který právě zakryl měsíc – jen to vysoké hvězdné nebe, odrážející se ve vodách, zůstalo, vznešené a nekonečné, budící ve mně obdiv a jakousi podivnou úctu, při které se mi svíralo srdce.

Starý Kubát po chvíli řekl: - Potáhnou úhoři… -

A hodil širokým obloukem žhavou cigaretu do vody.

- Jak to víte? – optal jsem se v údivu.

- Přišla jejich hodina…odpověděl suše Kabát a já v té jeho odpovědi vycítil celou moudrost rybářského stáří.

Hodina úhořů! Až se mi srdce v těle zatetelilo. Vždyť snad ze všech ryb, které jsem chytal – a strávil  s prutem nad hladinami řek a rybníků předlouhé chvíle – mě to tajemné plémě věčných poutníků, putujících k nám šeřivými hladinami moří tisíce kilometrů, záhadná ryba, proplétající se svým hadím tělem temnotou dna potoků a řek, aby dorostla a znovu se vrátila klikatými vodními cestami, až k slané vodě oceánu, kde kdesi v temnotách sargasového moře plodí nový život, nejvíce vzrušovalo.

Přiznám se, že jsem úhoře nikdy nechytil, ačkoliv jsem se o to mnohokráte snažil. Ne, nejsem vášnivým rybářem, ale mít na udici tuhle rybu jsem si vždycky přál.

- Zkusíme si nahodit? – zeptal jsem se proto dychtivě starého rybáře.

Ten se jen zasmál : - Tady ne! –

- A kde? –

- Tam, kde potok vtéká z Odry, je tůň. Tudy táhnou proti proudu…- odpověděl Kabát a shýbnul se pro rybářský prut. Já jsem měl svůj opřen o zábradlí můstku.

- Je to tak daleko? – zeptal jsem se ještě.

- Asi dvě stě metrů, ale pořádným porostem, - řekl Kubát a vykročil směrem k rybníku.

Chvíli jsme šli po jeho hrázi, šumějící stvoly rákosu.

Rybník byl již zcela ztichlý, i ty žáby pomalu umlkaly. Naháč měsíc se koupal ve vlnkách, hvězdy se rozlévaly v lehké mlze, která se zvedala od břehů.

Asi po padesáti metrech jsme zabočili do temnoty stromů. Jak jsem litoval, že s sebou nemám baterku! Šli jsme absolutní temnotou. Starý Kubát kráčel ve vysoké trávě, plné kořenů a vzrostlých kříčků a jistotou muže, který cestu ke stoku obou toků zná, kdežto já za ním klopýtal, sem tam jsem i upadl, do tváří mě šlehaly větve olší, sklánějících se nad stokou, jejichž proud jsme sledovali. Měl jsem jen strach o rybářský prut, abych nezakopl a nezlomil ho.

Ale to nejhorší teprve přišlo.

Starý rybář se zastavil a řekl : - Musíme přejít přes potok na druhou stranu! –

- Přebrodíme se? –

- Je to hluboko. Přejdeme přes padlý strom! – odpověděl Kubát

Panebože! Vždyť v té temnotě ani žádný strom nevidím!

- Tudy! – slyším hlas a cítím pevný stisk ruky v předloktí.

Bojím se. Levou nohou šmátrám v trávě, až nahmatám patu stromu. Větve nad hlavou nepropustí ani cíp blýskavého nebe, kolem mne je tma hustá jako asfalt, jen Kubátova bílá hlava jím prosvítá.

Opatrně, v pravé ruce prut, vstupuji na kládu. Pode mnou šumí voda, temná a zrádná. Krůček po krůčku, opatrně abych neuklouzl, se šinu tmou kupředu, obě ruce rozpřaženy, abych udržel rovnováhu.

Konečně cítím pevnou půdu pod nohama. Úlevně si vydechnu. A znova vykročím kopřivami, vysokou trávou přes zlámané, po zemi se válející větve kupředu, za temnými obrysy rybářovi postavy.

 

Asi po pěti minutách klopýtání jsme u cíle.

Kryt olší nad našimi hlavami se otevírá a z toho kousku oblohy na nás vyhlédne měsíc, který se jako zářivý chvějící kruh rozlévá po hladině otevřené tůně, z níž vytéká pod převisem větví potok od řeky Odry, dotýkající se tůně svým užším ramenem. A kolem zase stromy, husté houštiny, lopuší a rákos. A malá mýtinka, snad dva krát dva metry, těsně vedle vody, která se jí šplouchavě dotýká.

- tady jsou… - zašeptá Kubát a dřepne si k vodě, ulomí z nejbližšího keříku rozvětvenou haluzku, zapíchne ji do země, pak navyklým pohybem navlékne na háček udice žížalu a nahodí ji doprostřed tůně. Položí prut na zem horním koncem do vidlice zapíchnuté haluzky a na prověšený silonový vlasec zavěsí zlomenou větvičku, která mu bude signalizovat každý záběr.

Já činím totéž – navléknu žížalu, ale prut si nechávám v ruce. Nahazuji, udici držím v pravačce, potáhnu silon a zachytím ho ukazováčkem levačky.

Vodo, hluboká, vzrušující a tajemná vodo, já si z tvých hlubin svého úhoře vyhmatám, ucítím na silonu v ohbí ukazováku jeho trhnutí, jímž si bere kořist, zaseknu ho a uzmu jeho tajuplným cestám, bahnitému dnu, kterým se proplétá jako tvor, přicházející sem odněkud z jiných, dalekých světů, znající hloubky oceánu i chuť jejich slané vody, budu ho vláčet kořáním břehů, dávaje dobrý pozor, aby se mi svým úlisným tělem nezapletl do podvodních travin a kořenů, přelstím tě, úhoři, jen přijď, ať alespoň jedenkrát v životě uvidím svíjet se tvé tělo na průsvitném silonu vlasce, ať se tě dotknu a budu poznamenán tvým tak těžko odstranitelným slizem, přijď, úhoři, alespoň teď, v této úhoří hodině!

Starý Kubát dřepí u své udice a mlčí.

Můj ukazovák na silonovém vlasci bdí.

Minuty utíkají, odraz měsíce uplaval do stínu olší.

Voda je temná, vonící bahnem, rybinou a tajemstvím hlubiny.

Cítím, že mne s Kubátem na tomto ostrůvku ticha, v této výseči pozdního večera, přecházejícího do jarní noci, něco spojuje – snad to vzájemné mlčení, které se mezi nás položilo, snad společná touha uzmout vodě rybu, snad nějaké atavistické pravěké přátelství lovců, číhajících napjatě na kořist.

 

Řeka vzdáleně hučí, ale není to zvuk prudkého proudu, spíše šplouchavé oddechování usínající vody.

Splývám svým nitrem s celou temnou scenerií, jako bych sem od věků patřil, jako bych z těch temných stínů, do kterých jsem ponořen, vzešel a zase se do nich v tomto kouzelném večeru pomalu navracel.

Měsíc opět vyplouvá na hladinu a vrhá do zátiší své bledé světlo.

A já ucítím na ukazováčku slabé zachvění vlasce.

A potom prudké trhnutí, dravé a cloumavé, jako by mi chtěla jakási tajemná síla, vycházející z hlubin, vyrvat udici z rukou.

- Zabral! – křičím na Kubáta a švihnu prutem vší silou nad hlavu, abych rybu, která si vzala návnadu, rychle zasekl.

Kubát vyskočí od své udice a už je u mě.

- Opatrně! - šeptá mi vzrušeně do ucha, - ať se neutrhne! –

Ryba pod vodou bojuje svůj velký zápas. Špička udice se zmítá, prut je ohnut, cítím sílu svého protivníka a ta síla je veliká, až mi umdlévá pravačka, ve které udici držím. Levou rukou povoluji a znovu přitahuji brzdu navijáku. Silon, padající do tůně se zmítá jako stříbrný paprsek hned napravo, hned nalevo, bojím se, aby se nepřetrhl, snažím se proto přizpůsobit svůj tah rybí síle, bojuji.

Starý Kubát je už na břehu s podběrákem.

A ryba, z níž jsem dosud nezahlédl ani stín, ztrácí pojednou svoji sílu.

Zatočím klikou navijáku a cítím, že je její tělo u břehu.

Zkušený Kubát jde s podběrákem k plytké části břehu, kam jsem rybu přitáhl, a noří ho do vody.

 

Chvilka ticha ve které trnu.

Kubát zvedá podběrák a v jeho síťce vidím svíjející se hadí tělo.

Chytil se! Úhoř! Můj vytoužený úhoř!

Háže sebou v síťce, svíjí se hadími pohyby, hledaje cestu ke svobodě.

-Pořádný klacek! Bude mít skoro devadesát centimetrů! –

Hlásí rybář a pokládá podběrák na zem. Ryba cítí možnost úniku – okamžitě si plazivými pohyby nalézá cestu z podběráku a už se její hadí tělo třpytí v trávě, blýská se jako živá cetka a míří rychle ke břehu, k vodě, ke svobodě. Zatočím kličkou navijáku a přitáhnu si ji k nohám. Otře se mi svým slizem o nohavici a znovu prchá ke svému živlu, zmítá sebou na vlasci jako posedlá, kroutí se a svíjí, divoká a nezkrotitelná. Hrábnu po ní rukou, ale její kluzké tělo mi okamžitě vyklouzne z dlaně, která je rázem plná slizu. Otírám si ruku o trávu.

- Nadarmo se neříká slizký jako úhoř… - směje se Kubát.

- Toho tak snadno nevyháčkuješ. Utrhneme ho i s háčkem v požeráku… -

Chytám vlasec a úhoře, který na něm visí, zvednu proti měsíci.

Ani teď se ryba nepřestává svíjet. Prohlížím si ji a srdce mi zaplaví vlna radosti.

Rozšířená hlava zmítající sebou na háčku a hadovité tělo, jehož barvu v polosvětle nerozeznám, která se ale třpytí a leskne, si s temnotou okolí hrají kouzelnou hru bleděmodrých, šedých a stříbrných pablesků a proplétajících se křivek, klubko, protahující se a zase se smršťující, jiskřivý paprsek, měnící se obratem v temný stín, jehož tíhu cítím v ruce, takový je můj první úhoř, na tuto jeho podobu nikdy nezapomenu.

- A kam teď s ním? – ptá se Kubát. – Jak si ho odneseš? –

Chvíli přemýšlím. Skutečně  - tohohle ďáblíčka si v rukou neodnesu.

Pak mi svitne v hlavě : - Mám v kapse silonový sáček, je velký, měl jsem v něm chleba na zakrmování kaprů, když jsme odpoledne chytali pod Prosňákem… -

Dobrá, bude stačit… odpoví Kubát a zmítajícího úhoře mi podrží.

Už držím sáček v ruce, už ho rozevírám, už se v něm třpytí úhoří pohyby. Ještě utrhnout vlasec, kterým byla ryba stále připoutána k udici, a úlovek je v bezpečí.

Skládáme pruty, chystáme s k návratu mezi ostatní rybáře, kteří několik set metrů odtud, u rybníka Doupňák, vytírají  jistě ještě teď, v těchto pozdních hodinách, kapry.

- Bez vás bych ho nechytil! – obracím se ke Kubátově bílé hlavě, která je skloněna k zemi. Rybář sbírá svoje lovecké náčiní a pečlivě ho ukládá do kovové krabičky, kterou nosí v mošničce, zavěšené u pasu.

Místo odpovědi jen mávne rukou : - Není to tak těžké. Stačí znát místo a hlavně, - a teď vidím, že se usmívá, - tu správnou úhoří hodinu a minutu! –

 

Z toho starého člověka mluví nejen úhoří hodina, ale všechny hodiny a minuty tohoto kraje, který si tak zamiloval, mluví z něj jara, léta, podzimy a zimy, kdybych o něm řekl, že je duší a srdcem této krajiny, musel bych říci, že mi připomíná starého dobráckého vodníka, vodníka z dávno zapomenutých pohádek, který ze šplouchání vody vyčte budoucnost, který neloví duše, ale příběhy, rodící se z hlubin prastarých rybníků, z dubů, klenoucích se nad jejich hladinami, z mihotání rybích těl, jejichž všechny šupiny má do jedné spočítány, zná všechny lidi z blízkého i dalekého okolí a dovede číst v jejich osudech, takového věčného, moudrého vodníka mi připomíná Kubát, jehož ruce prozrazují člověka, kterého vytvořila tělesná práce, slunce, déšť, vítr a obloha, plna letících mraků.

Teď za ním spěchám lopuším a kopřivami, v jedné ruce úlovek a v druhé udici, opět přecházím přes padlý kmen, nořím se do temnoty stromů a zase z ní vycházím do svitu měsíce, jdu po hrázi a vnímám třpyt hvězd nad hlavou i těch dole, na hladině, a nohy mi trnou radostí, cítím se zároveň unavený i uvolněný, všemi žilkami těla mi proudí opojná, vzrušující radost, jakou jsem dlouho nepoznal.

Úhoří hodino, buď pochválena!

 

Ach, slova! Jak jsou zrádná, jak jsou někdy prázdná! Chtěl bych mluvit, chtěl bych jimi starého Kubáta zasypat, vypovědět mu všechnu tu nádhernou šíravu duše, kterou ve mně celý dnešní večer otevřel, ale cítím, jak by to bylo marné, jak by to bylo nemožné.

Čím nahradit tu až bolestivou potřebu vyslovit nevyslovitelné?

Ne, to všechno, čím zní moje nitro, ve mně nerozezvučel jen ten úhoř, na kterého ostatně ani nemyslím -  v prismatu všech pocitů, které mnou procházejí, cítím údiv nad celým dnešním večerem, nad jeho vlahým třpytem a vůní, jeho šplouchavým šeptáním i kaskádou původních zvuků, které vydává země i vodstvo, travina i strom, vlna i obloha.

Zastavuji se a zvedám k ní oči.

Není temnoty, dokavad existují hvězdy.

Není mlčení, dokavad existují hvězdy.

Není samoty a zoufalství, dokavad existují hvězdy.

Vždyť vše, co žijeme, je vlastně reálný a věcný, obsažený rozhovor s nimi.

Náhle si vzpomenu na babičku, na svoji starou, dobrou babičku, která mne, malého chlapce, hladívala po vlasech a říkala : - Každý má svoji hvězdičku. A pro každého je ta hvězda dobrá!

Kde jsi, babičko, dávno zmizelá v hlubině let, kde jsi moje dobrá hvězdo? Nad hlavou mi táhne bílý pás Mléčné dráhy, od obzoru k obzoru se bratří se světem věčná, svitem rozechvělá tma.

Voda kolem mne voní životem.

Kubátova bílá hlava se topí ve tmě na konci hráze.

Rákosí tichounce šustí, z vody, tam, kam přes palaší nevidím, vyskočí ryba a hlasitě sebou plácne o hladinu.

To mne probudí ze zamyšlení. Musím si pospíšit.

Přidám do kroku, pak se po rovné hrázi rozběhnu. Ještě chviličku a už kráčím, Kubátovi po boku.

 

Přecházíme mlčky můstek přes strouhu, už jsme na cestě, už vidíme v dálce svit lamp rybí líhně, nad kterou se sklánějí postavy rybářů, vrhající po udusané cestě kolem ní obrovské stíny. Několik chlapů sedí na lavičce nad malým jezem, nad jejich hlavami se vznáší malý obláček cigaretového dýmu. A kolem tma.

Přidáme do kroku, chlapi nás vítají.

- Tak co, chytili jste něco? – zvedá se z lavičky porybný Láďa, dobrý kamarád.

- Úhoř jak klacek! – odpovídá za mne starý Kubát a já cítím, jak mi poprvé v životě pokládá svoji tlapu na rameno.

- Ukaž! – vybízí mne František, který má v tůňce pod splavem ještě nahozeno.

Opírám udici o hlavu sochy starého vodníka, kterou tu mají rybáři už celé generace pro štěstí postavenou…A zdá se mě, že i ten lišejníkem obrostlý kamenný fousáč se chce svýma vykulenýma očima na můj úlovek podívat.

Rybáři se už seběhli kolem mne.

A já s třesoucíma se rukama rozevírám silonový sáček.

Je mokrý, celý zalepený slizem, na dně šplouchá kalná voda.

Ale úhoř v něm není.

Do uší mi zní chechot – chlapi se smějí.

- Utekl ti, rybáři! – vysmívá se Láďa. A co teprve František, kterému za celý večer ryba ani neťukla! Směje se jak pominutý.

Ten chlapský řehot mne prvu vztekne.

Praštím prázdným sáčkem o zem. Nemohu říci ani slovo. Nejraději bych se rozesmál taky, kdyby se ve mně náhle neprobudila lítost. Ne nad uprchlým úlovkem, ale nad výsměchem kamarádů, který mi až vhrkne do oka slzu.

Něco zakoktám a vyběhnu po schůdcích nad líheň, která je pod hrází rybníka.

Odcházím do tmy a je mi, jako by mi strouhal mrkvičku i ten žabí skřehot.

Jak mi jen mohl utéci? A kdy to bylo? Když jsem se zahleděl do oblohy a pak běžel za Kubátem, tak mi vyklouzl přes nedbale držený okraj sáčku, jedině tak se to mohlo stát.

Slyším za sebou šustot kroků.

Ohlédnu se.

Ach, dobrák starý Kubát si mne tu našel.

Jeho stín se blíží ke mně, zastavuje se.

- Já jsem se ti nesmál, chlapče, já jsem se ti nesmál…

- slyším jeho chraplavý hlas.

- A to jste měl… - odpovídám mu, - jsem přeci nešika k pohledání… -

Teď teprve se Kubát zasměje, ale není to výsměšný smích, spíš laskavé a chápající pousmání.

- Nesedneme si? –

Usedáme oba na okraj hráze, ta květnová voňavá voda se nám blýská pod nohama a otírá se o břeh jako lísající kotě.

- Vím, že to byl tvůj první a možná jediný úhoř a vím, jak ti je… - říká Kubát. A po chvíli mlčení, ve které mi podává cigaretu, dodá : - A znám taky, jak chutná chlapský výsměch… -

Naše tváře se setkávají u ohánku hořící sirky.

Ačkoliv jsem sváteční kuřák, s rozkoší do sebe vtáhnu kouř a vypustím ho.

A Kubát, ten nemluvný Kubát, pokračuje :- Víš, něco ti prozradím. A myslím si, že je to pravda. Vůbec nezáleží na tom, že ti ten chlapák utekl, opravdu na tom nezáleží. Řekni si, troška smůly, rybářské smůly. Důležité je, že jsi ho chytil, že jsi ho cítil na udici, že jsi ho vytáhl z vody, že jsi se ho dotkl.

I v životě ti něco slizského uteče ze špatně drženého sáčku.

Třeba takový úlovek, který opravdu stál za to. Ale nezáleží přece na tom, jaký úhoř je největší. A ten dnešní byl kus, skutečný kus. Měl jsi ho. A já ti k němu ze srdce blahopřeju… -

Dokonáno, vyřčeno.

- Děkuji vám… - stačím ještě zašeptat.

A teď se mi teprve chce smát, tichým, drobounkým smíchem, jen tak pro sebe, úlevně, jako kdyby mně někdo, koho mám rád a o jehož lásku velice stojím, pohladil.

- Pojď, vrátíme se k chlapům, ať si nemyslí, že jsi baba… - řekne Kubát a zvedá se ze země.

 

Zahazuji cigaretu a vydám se, jako už po tolikáté tento večer, za mohutnou postavou starého rybáře.

Usmívám se a vím, že se budu smát i mezi těmi chlapisky s drsnýma rukama a ošlehanými tvářemi.

Ve stoce podél rybníka se leskne temná voda. Neuvidíš do ní.

V té vodě, při samém dnu, s bahnem, travinami, kořáním a spadlými větvemi se proplétá úhoř, můj úhoř, jehož jsem dnes večer zbavil tajemství.