Hrozinka

Hrozinka

Anotace: ze života morčete

Zalévá mě světlo. Jsem na světě. Jsem morče. Maminka mě čistí a olizuje, pak se věnuje mým sourozencům. Zůstávám sedět, třesoucí se mokrý chomáček. Ale už brzy je lépe. Piju mámino mlíčko a honím se s ostatními malými morčaty. Ochutnávám taky seno, mrkev a granulky. Často mě jímá tak silná, opojná radost a štěstí, že vyskakuju na všech čtyřech.

Je zde taky člověk, co nám slouží. Přináší nám krmení a čistí klec. Je hodný. Ale běda, jednoho dne nás mrňousky všechny pochytá a zavře do temné krabice. Pomoc, myslíme si, ale čumáčky máme hrůzou tak sevřené, že nemůžeme ani zakvikat na mámu.

Krabice se s snámi všelijak kolébá a natřásá, až nás náš člověk vyloží v divně páchnoucí místnosti. Je to zverimex. Prodavačka překládá mé sourozence do klece a náš člověk říká:
"Tuhle jinam, to je holka." Jsem tedy holka, morčinka.
V kleci je se mnou několik dalších morčic. Docela vesele se krmí senem, ale jakmile uvidí nějakého člověka, ozlomkrk pádí schovat se do domečku.
"Čeho se bojíte?" ptám se jich.
"Jen ať nás nedají hadovi!" třesou se.
"Co je to had?"
"Had je hrůza! Žere malá morčátka zaživa!" odpovídají mi a i já mám pak strach.

Jednoho dne přišli dva, on a ona, a řekli prodavačce, že se jim líbím. A opět jsem v krabici a třesu se hrůzou. Vypustili mě v malé místnosti plné krámů, kde jsou dva morčí domečky a jedno starší morče, říkají mu "Cibulka". Na mě volají "Hrozinko," jsem tedy Hrozinka. Ti dva lidé, mami a tati, mě často chytají a hladí. Není to nic příjemného, ale postupně si zvykám. Hlavně, že je zde dost jídla. A jak dobrého! Nejvíc mi chutná okurka. Prý není pro morčata moc zdravá, ale to je mi jedno.

Naši místnost, komoru, odděluje od zbytku bytu vysoké prkno, kterému lidi říkají legračně "žbrlení". Krásně vidím do kuchyně, kde mami dost často stojí u linky a vaří. Z velkého kuchyňského okna k nám dopadá světlo. Když nám mami čistí domečky, odstaví žbrlení a já i Cibulka vyběhneme do kuchyně. Cibulka je však už stará a chce mít klid, většinou už zůstává v komoře.

Jednoho dne Cibulka zmizí a brzy se objeví malé morče s divokou černou kresbou na bílé hlavičce. Tomu říkají "Bublinka". S Bublinkou je legrace, často zaběhneme až do obýváku pod sedačky a mami a tati nás marně šťourají ven. Tati má strach o kabely k počítači a zlobí se na nás, protože občas utrousíme nějaký ten bobeček. Časem si zvykneme, že kromě kuchyně bychom neměly nikam chodit a také mami je opatrnější a zavírá před námi častěji dveře.

Bydlí tu také "Jirka" a "Jana". Za Janou chodí "Mirek", ten asi není jejich, ale Jana ho má moc ráda. Nejdřív se odstěhuje Jirka a pak i Jana a dál už chodí jen na návštěvy. Za nějakou dobu se Jirka začne objevovat s malým tvorečkem "Viky". Jak ta je divoká! Pořád si hraje na nějaká zvířátka, štěká a mňouká, běhá po celém bytě po čtyřech.

Když poprvé překročila žbrlení a vstoupila k nám do komory, byla ještě docela malá, ještě stála vratce na nohou, až jsem se bála, že na nás spadne. Ale roste a hladí nás už docela jemně. Stejně si já i Bublina oddychneme, když odejde. Jsem tady už zvyklá, mámino hlazení se mi moc líbí. Když ji uvidím, vždycky šťastně zavrkám, protože vím, že dostanu něco dobrého a že na mě bude krásně mluvit a chválit mě.

Oběma nám teď svědí srst, pořád se drbeme. Mami nás dává do krabice – zase krabice!- a někam nás veze, ale my se bojíme jen tak trochu, protože na ni vidíme. Ocitáme se u nějaké hodné paní, která nás prohlíží a pak nás píchne něčím ostrým. Bublinka to snáší potichu, ale já hrozně hlasitě kvikám. Pak jsme celé ospalé a mami nás veze domů. Za nějaný čas se to zopakuje a svědění ustává. Mami a tati si libují, jak se nám srst krásně spravila. Říkají, že je mi šest let.

Začínají mně dost bolet zadní packy. Jsem ráda, že nemusím moc běhat. Bublince se klídek tady líbí, ona se tak cpe, že je dvakrát tlustější než já. Stává se mi, že zase běhám po obýváku a hraju si na honěnou, ale najednou se proberu a ležím u domečku! Jednoho dne je mi tak špatně, že vůbec nejím a jsem zalezlá v domečku. Mami mě vytáhne a běduje, že jsem moc studená a že do rána umřu, ale Bublinka si lehne vedle mě a celou noc mě zahřívá. Je mi líp. Mami mi stříká do tlamičky něco odporného a chuť k jídlu se mi vrací. Zase si užívám dobré okurky, mrkev, granulky, seno a trávu. Ale i tak slábnu a dost spím, Bublinka často vedle mě.

Jednoho dne se objeví malá morčinka, skoro celá černá, říkají jí "Čertík". Co tady dělá? No to aby Bublince nebylo smutno.... Nejím. Když si zdřímnu, bolesti mizí. Sním o bratříčcích, o okurce, o běhání v obýváku. Jak jsem se bála hada, a nakonec jsem se měla tak dobře! Mami pláče, Bublinka a Čertík leží vedle mě.... je mi zima ...
v kuchyni je světlo
mám vás moc ráda
jak je mi najednou lehko
běžím k tomu světlu
Autor Uzorita, 11.04.2021
Přečteno 29x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter