K**** drát

Anotace: sprostá slova (omlouvám se), nespisovná slova (úmyslně), tak trochu násilí, tak trochu vylití vzteku...

Kurva drát

Otevřela jsem oči a zadívala se na bílý strop. Potom jsem si pravou dlaní přejela prsa, bříško a šáhla si mezi nohy. Pokrčila jsem pravou nohu a zadívala se na okna, kterými dovnitř proudila potemnělá atmosféra zvenčí. Pravá ruka mi vyjela zpod peřiny a zastavila se vedle mé hlavy lehce nakloněné doprava. Z pravého koutku oka mi vytekla kapička, která skápla na polštář a zaduněla jako kámen, co spadl do vody. Nehybně jsem ležela a cítila, jak se mé tělo propadá do postele, jak je těžké, jak bolí každičký sval v něm. Nechtěla jsem se vzbudit, ale stalo se. Chtěla jsem zase usnout, ale spánku už bylo dost a mozek se rozhodl vstávat. Nehodlala jsem se dál dívat na chmurné vločky padající za oknem a tak jsem otočila hlavu k levé stěně mého pokoje a zadívala se na plakát mořského koníka, co si tak lehce plul ve vodě, v tom svém bezstarostném světě tam dole na mořském dně, který nikdy žádnou slzu neuronil, ale kdo ví… Na druhém plakátě to zrovna samička prala do samečka, kterému se vehementně nafouklo bříško. Dotýkali se svými sosáčky a ocásky měly propletené na znamení hlubokého citu, který jim proudil celým tělem. Očním kontaktem a tanečními pohyby jeden druhému sdělovali, jak se milují. Ty jejich ocásky…
Nu, asi po deseti minutách, naprosto prázdných deseti minutách tupého civění a hlazení se, jsem se vyhoupla do sedu, prohrábla si vlasy a šáhla si na prsa. Měla jsem zduřelé bradavky a z očí mi na ně padaly slzy. Jedna dokonce spadla přímo na špičku bradavky, chvilku se pohupovala – sledovala jsem každičký její pohyb – pak se skulila mezi nohy a zanikla na dobro v teple mého ohanbí. Jo, byla jsem nahá a smrděla jsem jako chlast, jako cigarety, jako zatuchlá smrdutá podložka na nohy. Vlasy mi ale příjemně stékaly po ramenou – skoro jako kdyby mě hladil ten parchant, co mi vlezl do života a držel se tam jako nacucaný klíště, které očividně nikdy nemá dost. Proč jsem tak blbá.
Spustila jsem nohy na koberec, který mi pošimral chodidla a s bolestí hlavy, ve které mi tepalo jako bych zrovna běžela do kopce, jako bych zrovna byla v extázi, jako bych… pila moc alkoholu. Zvedla jsem se a hladila jsem si bříško znovu a znovu, konečkem ukazováčku jsem zajela do pupíku – od pupíku mezi nohy a prohrabávala jsem si chlupy. Dokonce jsem to dělala tak brutálně, že to bolelo. Kroutila jsem chuchvalec chlupů kolem ukazováku a pak prostředníku a pysky se mi vytahovaly tím směrem, kterým jsem kroutila chlupy. Levá ruka ale pracovala zároveň s pravou, která mi objížděla tvar poprsí. Přistoupila jsem k druhé prázdné posteli, na které mohl ležet on, kdyby byl býval chtěl. Kdybych bývala nebyla tak pitomá.
Odebrala jsem se do koupelny a podívala jsem se do zrcadla. Oční víčka jsem měla lehce povadlá, vlasy mírně rozcuchané a kruhy pod očima se táhly jako dvě obrovské tmavé skvrny ve tvaru písmene D. Usmála jsem se na sebe, ale zažloutlé zuby a unavená tvář se nerozsvítila tak jako vždycky… Nebyla jsem zamilovaná, chyběla mi láska, a ačkoli jsem měla všechno pod sluncem, byla jsem vysátá jako upír, vykrvácela jsem vnitřně a ta bílá tvář… ta bílá tvář… říkala, jak moc jsme hloupá.
Skočila jsem do vany a pustila na sebe proud horké vody, celá jsem se zachvěla a měla jsem chuť se celá rozškrábat, zarýt se hluboko nehty do kůže a udělat si krvavé rýhy všude na těle. Místo toho jsem se ovívala vodou a postupně nanášela mýdlo na každičkou část svého těla. Masírovala jsem se a klouzala od ramen dolů po rukách, do podpaží, zajela jsem přes bříško k zadečku a po zadku jsem sjela k nohám. Všechen ten hnus ze mě stékal do odpadu a já se cítila čistší a čistší.
Ono – předchozí večer se stalo toto:
„Kde jsi byl?“
„Byl jsem doma.“
„Nelži!“
„Nelžu! Nenávažej se zase do mě, jo? Řekla jsi, že je konec, že to nechceš, co tu vůbec chceš? Vypadni, chci být sám!“
„Já nechci být sama. Chci jít s tebou ven. Jsme přece pozvaní na narozeniny toho tvýho kamaráda.“
„Má taky jméno, kdybys to náhodou nevěděla.“
„Vím, že se jmenuje Míla. Půjdeme?“
„Jmenuje se Míra, ale to je jedno. Já jsem ti říkal, že jdu. Ty si dělej, co chceš, ale byl bych radši, kdybys nechodila.“
„Proč se na mě tak zlobíš? Měla jsem jen slabou chvilku –
„Ty jsi měla slabou chvilku, jo? Já se z nich asi zblázním, z těch tvých zkurvených slabých chvilek. Kdo to má pořád snášet –
„Nekřič, prosím tě, nekřič, nech mě to vysvětl-
„Drž hubu už. Mám tě dost!! Mám tě sakra dost. Vypadni vodsaď a nelez mi na voči. Slyšíš? Já to myslím vážně. Nevíš, kdo jsou mí kamarádi, nevíš, co dělám ve svým volným čase. Víš vůbec, co dělám za práci? Celou dobu jsem jenom vůl, co ti leze do prdele? Nemám ani chuť tě vohnout a pěkně tě vošukat.“

Nemohla jsem mluvit, protože se strašně rozčílil a já jsem zrychleně dýchala, začala jsem se dusit, ale on si toho nevšiml. Svíjela jsem se na bobku pod oknem a řvala jsem, jako kdyby mě stahovali z kůže. Dostala jsem se do záchvatu, do totálního transu. Třásla jsem se, třela si rukama tělo, nohy, ruce, trhala jsem si vlasy, kousala jsem si rty… ale on to neviděl, on křičel a byl nepříčetný, mimo sebe.

„Dělej chudinku. Dělej, že se dusíš, dělej, že umíráš. Divadýlko ti dycky šlo. Seš odporná. Seš mi vodporná, slyšíš? Mám tě dost, tohle končí. Nechci tě už vidět, nechci o tobě už slyšet. Končím. Sbal si věci a vypadni a neopovažuje se přijít zpátky, slyšíš? Táhni!“
„………. P-p-počkej, vy-vy-vydrž, vy-světlím, já ti to vysvětlím přece. Já jsem to tak nemyslela, nemyslela jsem to tak. Můžeme si promluvit? Můžeme si promluvit, prosím tě, můžeme si … prosím… prosím, prosííííííím, prosím, prosíím tě, moc tě prosím!“

Křeč mi nedovolila vstát, strašně mě bolely tváře a zuby, jak jsem je k sobě tlačila, ale žádnou bolest jsem nevnímala. Chtěla jsem jenom, aby mě vyslechl. Proč jsem se tak chovala. Proč? Sama jsem to pořádně nevěděla. Věděla jsem ale, cítila jsem, že odchází. To tak bolelo. Žádná fyzická bolest se tomu nevyrovná.

„Uklidni se, dej si čas a pak si tě vyslechnu. Nemám ani náladu jít ven. Ale půjdu, odcházím za hodinu, abys věděla, kolik máš času na vyhladnutí.“
„Děkuju. Děkuju ti, děkuju, tak moc ti děkuju“

Pozvolna jsem začala dýchat a tišit sama sebe… Šššš, všechno mu to vysvětlíš.

Tohle bylo předchozí večer, ráno jsem popsala. Kdo jsem a kdo je on. Jsem žena, která nemá jméno, protože se necítí na žádné. Jsem bez tváře a bez jediné typické vlastnosti. Jsem chodící duch, jsem pouhá šmouha na tvém monitoru, chceš-li to tak. Nemám právo psát, protože nechodím na tvůrčí psaní. Nemám právo psát, protože prý nejsem dost chytrá. Nemám právo psát, protože kdosi získal Nobelovu cenu za literaturu, kterou já prý nikdy nedostanu, protože ani nevím, jaká má být kompozice vět a odstavců a vůbec sloh a tyhle kraviny. Všechno má svůj systém. Všechno má svůj skrytý význam. Nicméně jediné, co dělám je, že píšu. Sedím u počítače a buším do klávesnice, i když jsem už vyčerpaná a vidím mlhu, kterou prosvítají písmenka, která teď čteš. Ani nevíš, že čteš písmenka, ale ne slova. Srandovní. Sranda. Srand. Sran. Sra. Sr. S. Jsem spisovatelka, co spisovatelkou není. Častokrát se ptám, kdo jsem. Zní to jako ozvěna v mé hlavě – kdo jsem, kdo jsem, kdo, kdo, odkud jsem, odkud, kdo… - mám takové divné chvění v břiše… v podbřišku. Chvěju se, ale nenacházím odpověď, tak jak to po mně můžeš chtít? Přijde ti to důležité nebo co? Záleží na tom? Ty a já jsme stejní – rozdíl je v tom, že máš třeba penis a ten já přiznávám, nemám. Ale máš taky oči jako já, vlasy a děláš nějaký věci na tomhle světě jako já. Chodíš, spíš, jíš, piješ, souložíš, učíš se, máš deprese, tancuješ, čůráš, kadíš, máš průjem, zíváš, křičíš, směješ se… Ježiš, dyť my jsme tak stejní. Nechtěj vědět, kdo jsem. Jsem nikdo a jsem někdo. Jsem ten, kdo jsem a kým mám být a kráčím si svou cestičkou, dokud nebudu na jejím konci. V jejím průběhu si ale napíšu pár řádků, na které nemám právo, protože nejsem nadaná na český jazyk, protože nevím, jak se má psát kniha, povídka, esej, báseň, nic nevím. Nevím nic. Sokrates to taky nevěděl a je slavný. Já to vím také. Nic nevím a stejně o mně nikdo nikdy neuslyší. Bláznové. Jste bláznové, šašci srandovní. Piště dál, co je učebnice, co je učit někoho, co je Oidipův komplex. Já si to ráda pročtu a budu vás považovat za hrdiny, že jste na to přišli. Ale musím se smát, fakt, promiňte mi to… A pak přede mnou stojí učitelský profesor, který se nabil, nabušil, vědomostmi. Stojí nade mnou jako pánbůh, který papouškuje něco, co se stalo před sto lety. Lidi nemají co dělat. Sranda s váma. Alespoň si udělejte obrázek, kdo jsem. Tady máte odpověď. Mozaika. Dejte to dohromady. Všechno je to černé na bílém. Nepotřebujete vysvětlivky, ani poznámky pod čarou. Nejsem magor, říkám to, co cítím, co byste měli vědět, co chci, abyste věděli. Říkám to srozumitelně, protože vám nehodlám kazit život. Život má být zábavný. Kultura je zábava. Zábava. Zábava je odpočinek. Během odpočinku nehodlám číst kydy od rádoby vzdělaných lidí.
Kdo je on. Já nevím, já jsem se snažila mu porozumět. Snažila jsem se. Přišel jednou do místnosti, kde jsem shodou okolností popíjela nějakou dobu vínečko se svojí sestrou. Přišel tam jako král, ale všimla jsem si ho jen já. A taky ta dívka vedle mě, naproti mně, zády za mnou a dívky, co stály u záchodu, co šly zrovna po schodek, co stály u okna… dívky si ho všimly, a já si ho všimla. Byla jsem jako magnet, co ho nepouštěl z očí, nemohla jsem se vůbec ovládat. Úplně mi bušilo srdce, měla jsem stažený každý sval v těle připravený polapit a nepustit. Nevím, kdo byl, kdo je, co dělal v mém životě a proč se to muselo stát. Však víte, co se stalo. Chtěla jsem s ním být, chtěla jsem se s ním vodit za ruku, do kina a na koncerty a do divadla a loudat se ulicemi při svitu pouličních lamp. Ale pak jsem znejistěla, dělala jsem mu naschvály, vyčítala jsem mu, že nosí černou barvu místo modré, že má špatně ostříhaný malíček, že se mu špatně zkroutil vlas na hlavě, že do mě špatně zajel a bolelo to, že mě líbal, ale celou mě poslintal, že … Měl toho plný kecky. Já ho tak milovala, vybral si zrovna mě, chápete? V té místnosti tenkrát bylo sto lidí, byla to velká kamenná místnost, samej kouř a děvky na každém kroku. Ale ne, on musel jít za mnou, musela jsem se mu líbit, musela jsem se do něj zamilovat během dvou hodin. Musela jsem ho tolik chtít, musela jsem ho dostat. Nakonec jsem si ho přivlastnila, přišila si ho hluboko do srdce, a pokud se jen nějaká svině přiblížila, chtěla jsem jí sestřelit. Vidíte, kdo jsem, že označuji jiné dívky sviní? Totální fanatik. Tady to máte, pokud se pořád ptáte.

„Já tě mám ráda. Já tě miluju. Já s tebou chci být. Já se budu chovat už dobře. Já už ti nebudu nic vyčítat. Já už budu hodná, nebudu žárlit, pokud nebudeš chodit s jinýma ženskejma ven. Slib mi, že chceš mě, že budeš se mnou. Slib mi, že to zkusíme naposledy, já už budu lepší, já už –
„Sklapni. Jdu pryč.
„Nenenenene, počkej, řekl jsi, že mě vyslechneš.“
„Táhni ode mě. Je konec, jasný? Nemám ani chuť tě poslouchat.“

Praštil se mnou o zeď. Svalila jsem se na zem a neměla jsem sílu vstát, ani zareagovat. Práskl dveřmi a pohrozil, ať jsem do rána pryč. Po hodině jsem vstala a šla jsem ven. Nenašla jsem ho na té oslavě, ani v jiné hospodě. Hledala jsem ho celou noc a v každé hospodě jsem si dala pěkně do nosu. Byla jsem tak ztřískaná, že jsem nemohla trefit do žádných dveří. V jedné hospodě jsem se vyčůrala vedle záchodu, což mi nedošlo, dokud mi za to nějaká kráva nevynadala. Šla jsem pryč do další a další hospody, bez výsledku. Zkalila jsem se dobře, zaflirtovala si se spoustou chlapů. Jeden mě skoro znásilnil na záchodě, ale já jsem ho kopla do koulí, že se nemohl dlouho postavit. Zdrhla jsem domů a praštila sebou do postele. A ráno už jsem popsala. Co bude dál, až se osprchuju? Co se mnou jenom bude?