Nezdržuj

Anotace: Pro všechny, kteří nesnáší neschopný pokladní a čekání.

Každej první srpnovej den vypovídala klimatizace v kanceláři službu. Za těch několik let se to stalo tradicí. Jinak tomu nebylo ani letos. Ručičky na nástěnných hodinách se mrzutě posouvaly ke třetí hodině a slunce se nemilosrdně opíralo do oken. Zatáhl jsem žaluzie a povolil kravatu u krku, co to jen šlo. V podpaží mě studily zpocený kola a navzdory deodorantu, kterej vydrží i v těch nejtěžších podmínkách, mě do nosu praštil pach potu.
Kolega na druhý straně stolu vypadal stejně zbědovaně. Lil do sebe nealkoholický pivo a říhal. Odér, kterej mu pokaždý vyšel z úst, přerazil i moje podpaží. Ani otevřený okno nezachránilo tuhle pachovou válku.
Hromada faktur a objednávek přede mnou rostla nevídanou rychlostí a pokaždý, když mě kolegovo hlasitý říhnutí vytrhlo ze snění, se zdála být dvakrát větší. Jako by zlej duch vyčkával pod stolem na moment mý nesoustředěnosti a v nestřeženej okamžik mi přihodil několik papírů z cizí hromady. Z posledních sil jsem si odfrkl a sáhl po nejvrchnějším papíře.
„Dneska je to fakt hrozný.“ Ozvalo se na protější straně stolu. Přikývl jsem.
Neměl jsem sílu mluvit, ani jsem se nemohl soustředit na změť čísel a písmen na papíru formátu A4. Myslel jsem na to, jak si cestou z práce koupím balík studených piv a pizzu. A u toho se podívám na fotbal. Jo, to bude super večer. Pokud přežiju další hodinu v tomhle podělaným skleníku!
První faktura. Množství palet, typ přepravy, cena, místo dodání. Bože! Sračka vedle sračky! A já už nemám sílu ani na otevření šanonu. Budu tu jen tak sedět, tupě zírat do papírů a dělat, že něco dělám. Mockrát mi to tak prošlo. Poposedl jsem si na polstrovaný židli a ucítil pramínek potu stékajícího mezi zapařený půlky. Hnus.
Následující půl hodiny jsem praktikoval svůj dokonalej plán. Pořád dokola jsem v rukou obracel stejný lejstra, brblal si pro sebe a po očku sledoval náramkový hodinky a říhajícího kolegu, kterej podle mě dělal to samý co já. Každejch deset minut jsem se navíc prošel na záchod a k automatu na vodu, která byla divně žlutá a smrděla, ale svůj účel splnila.
Šlo to výborně! Za osm minut čtyři jsem uložil zbytek sandwiche do koženýho kufříku, připravil si hromádky papírů na pondělí, naházel do koše zmuchlaný faktury a prázdný krabičky od cigaret a nalil zbytek žlutý tekutiny pod kaktus, kterej mi kdysi darovala moje matka. Flóře příliš neholduju, takže je to jedinej kus, o kterej se starám. Neumřel jen díky tomu, že ho mám hned vedle monitoru a občas se na něho dívám víc, než do excelovejch tabulek. Je to můj přírodní spořič.
Nenápadně jsem pod stolem nahmatal svoji polobotku a za pomoci druhý nohy se ji snažil nazout. Zouvání bot pod stolem považuju za buranství, ale dnes se to vážně nedá! Snažil jsem se, abych u kolegy nevzbudil podezření, ale musel by být mrtvej, aby si nevšimnul toho smradu, kterej se linul z podstolu. Zavazoval jsem si tkaničku, když se rozletěly dveře a do kanclu vplul šéf s nepříliš vlídným výrazem ve tváři. A sakra, řekl jsem si v duchu, tohle zavání průserem. A taky že jo!
Beze slova mrsknul dva šanony přímo přede mě a převalil žváro z jednoho koutku do druhýho. Asi jsem se tvářil až moc debilně, protože zrudl, dvakrát se zhluboka nadechl a spustil.
„Nevím, co sis šlehl, když jsi vyplňoval tyhle lejstra, ale kterákoli slepá retardovaná opice by to zvládla stokrát líp!“
Nemělo cenu argumentovat, protože pravdou bylo, že jsem se u toho zrovna dvakrát nepřetrhl, takže měl svatý právo být nasranej. Vlastně jsem to seřvání čekal každým dnem a bylo by divný, kdyby nedošel.
„Zítra to máte na stole, šéfe.“ Řekl jsem klidně.
„Dneska.“ Zasyčel skrz sevřené rty.
Měl jsem sto chutí vzít ho něčím po hlavě a zdrhnout. Překopat dva šanony krávovin znamenalo tvrdnout tu minimálně další dvě hodiny. Do hajzlu! Zkazil mi tím celej večer! Jako by to nemohlo těch pár hodin počkat, beztak na to dneska ani nešáhne a jen si na mě honí ego. Debil.
O hodinu a pět minut později se zvedl kolega smraďoch a spolu se svým všudypřítomným obláčkem smradu se odporoučel domů. Tvářil se při tom hrozně sebevědomě, skoro jako ten vůl šéf. Málem jsem po něm mrštil svůj drahocenej kaktus. A to si pište, že bych se trefil!
Ani nevím jak, ale za tři hodiny čistýho času se mi podařilo vypotit všechny náležitosti a hodit je na papír. Byl jsem mokrej jako myš, hladovej a nasranej. Všichni už samozřejmě dávno odešli, včetně toho nejvyššího. Papíry jsem mu dal na stůl, jak chtěl, a jen tak pro pobavení jsem se mu vychcal do odpadkovýho koše. To má za to, že kvůli němu nestihnu fotbal.
Domů jsem to musel vzít přes obchoďák, protože moje lednička byla stejně prázdná, jako v den, kdy jsem si ji koupil. Ne, že by někdy byla plná, ale obvykle se v ní najde aspoň zbytek vodky a půlka sýrový pizzy z minulýho dne. Mezi regálama narvanýma vším možným jsem prosprintoval. V náručí jsem držel krabici z mrazáku, která mě studila jako blázen, dva obří sáčky chipsů a balení šesti piv. Navzdory pozdní hodině tu bylo relativně plno lidí. Nakupující byli převážně staří mládenci jako já, kteří se nemají ke komu vracet a proto je jim jedno, že z práce vypadnou v sedm. Našlo se tu i pár puberťáků, kteří dostali po trávě hlad, a u zeleniny se hádal jeden pár seniorů, jestli vzít těch paprik jen kilo nebo raději dvě. No k posrání!
Sáhl jsem do police po whiskey, která se na mě smála a doslova křičela „vem si mě, vem si mě!“. Moje spotřeba stoupá s každým rokem stráveným v zaprděným krcálku s pomalu umírajícím kaktusem. Nejdřív jsem pil jen tak na chuť, po dobrým jídle, a teď bez toho ani nevylezu z postele. Ale ani by mě nenapadlo se léčit! Poslechl jsem hnědozlatou krásku, přitiskl si ji k srdci a uháněl hledat pokladnu s nejkratší frontou.
Do psí prdele! Nechápu, kterej chorej mozek nechal otevřenou jen jednu pokladnu. Jasně, osm hodin večer není čas největší špičky, ale i z takovýho mála lidí se díky jedné neschopné bábě za kasou dokáže vytvořit pěkná fronta. Nesnáším čekání. Jakýkoli. Je to otravný, zbytečný a člověku utíkaj drahocenný minuty, který by se mu na sklonku života docela šikly. Občas přemýšlím, kolik dní nebo týdnů za život stráví jeden člověk na jedný blbý zastávce autobusu nebo v podobný frontě, třeba na poště. Většinou totiž nečekáte ani na nic světobornýho, co by vám za ty bolavý nohy stálo. Kdyby vás tak na konci každý fronty čekalo něco extra a ne jen „Špatně jste vyplnil kolonku s příjemcem, pane.“.
Nejhorší na tom všem je, že máte jen dvě možnosti- praštit košíkem o zem a odejít nasraně domů, nebo trpět dál. Já si vybral druhou. Ne snad, že bych nedokázal rozbít flašku o podlahu, ale plná náruč pochutin bylo to jediný, na co jsem se celou šichtu těšil a byla skutečná prasečina a masochismus, se o to připravit. Stojím dál.
Vykloním se dopředu, abych viděl, kdo nebo co zdržuje, a nevěřícně zírám na prodavačku s brýlemi jako popelníky, jak pořád dokola obrací zvýhodněný balení plínek a hledá čárovej kód. Už ho přehlídla nejmíň dvacetkrát. Chlápek, podle kruhů pod očima a nepřítomnýho výrazu vyčerpaný otec toho pokakánka, se moc nehrne domů, takže ho ani nenapadne jí pomoct. Já se na rozdíl od něho domů hrnu, celkem dost, takže v sobě probudím samaritána a jdu je spasit. Teda spíš sebe.
„Dovolte, madam.“ Co nejpřívětivěji se nakloním přes přepážku, vyrvu jí z ruky plínky a natočím je tak, aby jí ean svítil přímo do krtčích očí.
Bába nehne ani brvou, jako by se jí to nestalo poprvý, a bez poděkování zkasíruje toho chlápka. To je poslední kapka.
„Mohl bych mluvit s vaším nadřízeným?“ Žádný formální sračičky, pěkně hned k věci!
Ženská se zvedne, úplně bez keců, fronta nefronta, průser neprůser, a jde kolem chlaďáků a regálů s chipsama k dvoukřídlým lítačkám. Já ji nasraně následuju.
Dostaneme se do dlouhý slabě osvětlený chodby, která má po obou stranách několik dveří. Pískání gumový podrážky se rozlíhá v prostoru a mě z toho naskakuje husí kůže na zádech. Je to horší než když nehtama přejedete po tabuli.
Ženská se konečně zastaví u jedněch dveří, zaklepe a vleze dovnitř. Hned nato ale vystrčí hlavu ven a oznámí mi, že šéf už je v hajzlu. Určitě má radost z toho, že dneska kartáč nedostane, a bude vykládat všem známým, jak zkurvila večer spoustě lidí a nestrhli jí za to prémie.
No nic, musím si pomoct sám. Lidi si maj pomáhat a já teď pomůžu jedný čůze zapamatovat si zásady fungování rychlopokladny.
Udělám to, jak to nezná, rychle! V mžiku se prosmíknu dveřma, zamknu a jedním krokem k ní přiskočím. Couvá a zarazí se až o psací stůl. To už ale držím pevně její krk a casnuju s ní ze strany na stranu, jako s kusem hadru. Mění barvy, vyvaluje oči, skřípe zubama a slintá mi po ruce. Já mám ovšem pocit jistýho zadostiučinění. Chňapnu po flašce, kterou jsem pronesl až sem, otvírám ji a strkám bábě až do krku. Zlatá tekutina pomalu mizí v obtloustlým kolosu, kterej se brání čím dál míň. Je mi líto tý flašky, tak moc jsem se na ni těšil.
Kouknu na zem a vidí nehybnou horu masa, který z držky trčí prázdná flaška jako Eiffelovka. Je mi to hrozně k smíchu, vypadá totiž hrozně vtipně. Vsadím se, že ten, co ji tu najde, se ale smát nebude. Nebo jo. Třeba si ji vyfotí a pak bude její fotka viset na nástěnce a všichni si na ni budou ukazovat a řehtat se.
Rád bych zůstal a ještě chvilku se bavil, ale nemůžu riskovat, že mě tu překvapí uklízečka nebo tak. Klidným krokem dojdu zpátky mezi jídlo, vezmu novou whiskey, na pokladně nechám prachy a triumfálně odcházím ze scény.

„Haló, pane, postupte si dopředu!“ Důchodkyně v kytkovanejch šatech do mě šťouchá holí a já otevřu oči a vrátím zpátky do reality. Přede mnou je metrová mezera a asi deset lidí s plnýma košíkama. Pokladní je pomalá jako sraní po černým uhlí, já se neskutečně těším na chlast a televizi a nesnáším čekání.