Jurko Lojić - Provokator

Anotace: O provokaci

„Nezabijí se hněvem, ale smíchem.“

Friedrich Nietzsche









Ranní slunce nad Bělehradem osvětluje líný, usedavý prach.

Žigulíci na droze Tita ztrácejí dech a Dacie ostře vybírají smyky.

V tu chvíli Jurko Lojić vytahuje žaluzie a po spánku dlouze zívá.

V Sarajevu se ozývá muezin.

Dvojí zazvonění!

Jurko Lojić jde v epésních trenkách značky Adidas – s čárkou na víc, otevřít.

Poštačka předává obálku s modrým pruhem.

Slova díků a dinár na víc za ochotu – vyběhla dvě patra!

Dopis z magistrátu gradu Obućárů – ševci.



„Drahý Jurko Lojići, Zdenko Fialović na Vás podala trestní oznámení pro urážku na cti, že jste na karaoke v baru U modré ústřice zpíval píseň Gorana Bregoviće : Niem siem kurve, siam tuke prostitutke – nejsem kurva, jsem prostitutka, na její adresu. A proto jste podezřen, že jste jí tak ublížil na cti, vážnosti, úctě a zkrátka, že jste si opovážil nazvat poctivou pracovnici v erotických službách, kurvou.“



Podpis, kulaté razítko se dřevákem s perutěmi ve zlaté zbroji a parafa.

Jurko Lojić měl v plánu jít na šopák, dát si čevabčiči a opít se rakijí, ale paragraf, nezná slitování.

A tak sedá do busiće a jede vstříc své obhajobě.

Po lopotné cestě dojíždí do města obućárů. Parta momaků si vyševcovala z dědiny město a teď se na náměstí Roboty skví nadživotní socha Toma Baťoviće – otace města.

Horko k zalknutí, much víc, jak obyvatel a každý s sebou tahá lepačku značky Hugo Boss.

Místo baráků, krabice od bot, které líní obućáři ani neomítli.

Prý vyspělá architektura!

V recepci sedí odulá vrátná, plácá mouchy a kyne plácačkou, kam má příchozí jít.

Pět pater! – Toma Baťović měl asi problém, který si vynahrazoval ztepilými budovami.

U dveří kanceláře je vyvolán Jurko Lojić.

Z kanceláře se line hudba od Shantela – je to Disco partizani.

Sedá si za umakartový nábytek, pořízený z rozvojových fondů Eu.

Magistrátní úřednice opakuje, že bylo ublíženo Zdenko Fialović.

Ta vytahuje roli toaletního papíru, omlouvá se, kapesníků je na její slzy málo.

Jurko Lojić se cítí provinile, neměl vypít tolik rakije. Taky právě přivezli pivo Samoser z Chorvatska a to jej udolalo.

Úřednice nechce nic slyšet, kdo pije Samoser, je prý alkoholik!

Jurko se snaží hájit, ukazuje z fejsbůku, že Zdenko Fialović je šlapka, ale je to marné, šlapka je v tomhle městě každá, to není vina!

Jurko, se obhajuje, prosí. Žádá o Bibli. Vše marné.

Nabízí na usmířenou čokoládu značky Milka.

Zdenko Fialović protestuje, že v Alpách jsou fialové jen krávy!

Jurko to má spočítané s cejchem provokatora a je tedy v plné výši vinen!

Když Zdenko Fialović práskne uspokojená dveřmi, Jurko zkouší nabízet úřednici sex.

Ta návrh přijímá a stahuje kalhotky z roku 1946.

Jurko se snaží, bije se, jak partyzán v pohoří Čučarija.

Prodírá se hustým mechem.

Člověk však snáz promrdá peníze, než vinu …

Následně přijíždí anton a bere Jurka.

Pro jistotu dostává řetízky, to kdyby ho napadlo cestou urážet ještě ve znakové řeči.

A tak si aspoň pobrukuje Horst Wessel lied. – fízlové jsou nevzdělaní, myslí si, že je to protestanská koleda a nechávají ho být.

Cestou posbírají jiné provokatéry. Jeden si drze zapálil u zákazu kouření, druhý parkoval jinak, než dovolovaly předpisy a třetí se jen blbě tvářil.

Brzy se všichni zatčení v antonu spřátelili.

Kuřák – Petro Hulić se dožadoval kuřiva a řidič – Marko Volantović kecal řidiči do řízení.

Poslední – Anton Kyslić se začal provokativně uculovat.

Všichni to byli nenapravitelní recidivisti.

Ve věznici Toma Baťoviće – ve městě obučárů se všechno jmenuje po něm, sdílejí celu s afektovaným pánem, který opakovaně vykřikuje: „ Já jsem nevinej!“

Na to Jurko namítá, že to není nic platné, Kristuspán byl taky nevinej.

Pán útěchu odmítá. Prý není Kristuspán, je opravdu nevinej!

Osazenstvo cely muselo uznat, že je to pravda.

A tak si dlouhou chvíli krátili hrou na policajty a zloděje.

Když byl Jurko po páté ve hře lapen, jako zloděj, odmítl se dál účastnit hry se slovy, že nebude furt hrát blbýho kriminálníka.

Na to se opět afektovaný pán rozhořekoval, že je nevinej.

V tu chvíli se však na štěstí otevřely dveře cely a Jurko byl vybídnut, aby vyšel ven.

Celá policejní eskorta v kuklách a po zuby ozbrojená ho vedla dlouhou chodbou, na které visely reprodukce křížové cesty.

„To tu máte proto, aby si zločinci uvědomili, jak dopadnou, když nebudou držet hubu?“ ptá se Jurko a dostává za to pažbou do tváře.

Je odveden k soudu.

Přelíčení vede Jesena Podzimić.

Dáma s vizáží domovnice, s talárem vypadá důstojně.

Přečte Jurkovi obvinění, přidá i provokaci s Milkou.

Jakmile se Jurko domáhá obhajoby, je na víc obviněn pohrdání soudem.

Proto raději mlčí, tváří se inteligentně, což soudkyni ještě víc popudí.

A tak je nešťastný a zoufalý Jurko Lojić odsouzen k trestu smrti oběšením na Gordickém uzlu.



Svítá a nad rodným Bělehradem slunce osvětluje líný, usedavý prach …



Popravčí četa vede Jurka k šibenici.

Kat se k Jurkovi obrací:“ Máš poslední přání …“

Na to Jurko odpovídá:“ Prosím, aby se mi netykalo!“





PS: Děj je inspirován skutečnými událostmi.

Nicméně jména postav jsou pozměněná.

Pakliže se nějaká postava pozná, nechť využije služeb Linky důvěry anebo služeb Magistrátu města Zlína – právního a přestupkového oddělení.