Malířky

Anotace: Často říkáme, že je třeba děti vychovávat. Ale nevychovávají někdy ony nás?

Malířky
Příběh první – Matka a dcera
Kolem dlouhého stolu sedí mrňouskové a kreslí. Je Den dětí a oni mají namalovat obrázek na téma “Co se mi nejvíc líbí.“ Vítězná práce bude odměněna plyšovým medvědem a otištěna v místním časopise i se jménem malého výtvarníka.
Asi pětiletá holčička horlivě čmárá pastelkou, soustředěně si přitom pomáhá špičkou jazyka.
Kolem stolu obchází blonďatá krasavice a pečlivě prohlíží rodící se kresby. Když se skloní nad výtvorem své dcerky, tvář se jí zakaboní; její obrázek je totiž nesrovnatelně ošklivější, než výtvory ostatních dětí.
“Karolíno, proboha, co to má být?“ zeptá se a znechuceně patří na šedivou kouli, ze které trčí několik tlustých čar.
„Slon, velikánskej a hodnej, “ oznamuje děvčátko radostně.
„Tohle není slon, to je mazanice,“ řekne matka rezolutně. „Proč nenamaluješ třeba princeznu. Umíš ji pěkně.“
Karolínka jakoby neslyšela, pokračuje ve svém díle.
„Nakresli princeznu,“ poroučí matka, „takhle tu soutěž nevyhraješ.“
Dívenka umíněně vrtí hlavou. Nechce vyhrát soutěž, chce malovat slona.
Mladá žena však nehodlá své dítě podporovat v takové nerozvážnosti. Zlostně roztrhá výkres, položí před dcerku čistý papír, nedbá jejího plačtivého protestu a zavelí: „Princeznu a hotovo.“
Holčička ještě chvíli popotahuje, pak se odhodlaně chopí tužky. Než se maminka vrátí z další průzkumné cesty, má hotovo. Obezřetně se rozhlédne a tryskem uhání odevzdat výkres.
Z podia zní rozjásaný hlas veselého pána s legračním nosem na gumičce: „Tak tady máme další malířku, copak to je?“
Malá umělkyně se postaví před mikrofon a objasní, že je to velikánský hodný slon.
Klaun shovívavě pochválí šedivou nevzhlednou kouli, obdaří dívenku lízátkem a ptá se na jméno.
Vzápětí se celý park dozví, že je Karolínka Zemanová, támhle má maminku, které se slon nelíbil. Roztrhala ho a zlobila se, že nechce malovat princeznu. Jenže ona má ráda slony, namalovala jiného a proto nevyhraje soutěž.
Nezbývá, než Karolínce zatleskat.



Příběh druhý – Dcery a matka
Dvě holčiny, asi desetileté, stejně velké, stejně tmavovlasé a okaté, štěbetají jedna přes druhou: „Mamko, tamhle se maluje na trička, stojí to jen padesát korun. Nejhezčí tričko dostane cenu, půjdeme tam?“
Paní Podzimková vyloví peněženku: „Jděte, já tu počkám.“ Usadí se na lavičku v blahé naději, že si v klidu přečte časopis.
Dcerky protestují: „Ne, my chceme s tebou. Budeš taky malovat.“
Z každé strany ji uchopí jedna teplá tlapka, marné jsou námitky, že moc malovat neumí.
Všechny tři obdrží trička, barvy, misky s vodou.
„Co mám kreslit?“ ptá se bezradně, ale dvojčata zabraná do práce ji odbydou stručným: „Co chceš, to je jedno, třeba nějakou kytku.“
„Chtěla bych si nakreslit kočičku,“ řekne, „snad bych to dokázala.“
Janka a Hanka zdvihnou hlavy: „Kočka není těžká,“ řeknou dvojhlasně.
Paní Podzimková váhavě namočí štětec do barvy a namaluje kostrbatý kruh, dovnitř umístí zelené čárky, přidá obludně velké tělo, krátké nohy, křivolaký ocas. Výsledek ji – popravdě řečeno – příliš nenadchl. Dívá se zklamaně na tu mazanici a cítí se jako školačka, která nezvládla úkol.
“Holky, já to hrozně zkazila,“ řekne téměř plačky.
Copaté hlavičky se skloní nad tou pohromou. Chvilku je rozpačité ticho, první promluví Janka: „Ale ne, je to docela dobrý.“ Hanka se váhavě přidá: „Fakt mamko, povedla se ti.“ Protože mají pocit, že nechválily dost, dodají: „Nám se líbí – moc.“
Soutěž o nejpěknější trička vyhrají sestry Podzimkovy; porota je okouzlena nejen krásným vyobrazením dvou pestrobarevných motýlů, ale i neuvěřitelnou podobou obou děvčat.
Paní Podzimková si dojatě utírá oči a přemýšlí, po kom jsou ty její uličnice tak šikovné.
„Mamko, kdybys nakreslila tu kytku, jak jsme ti radily, tak bys třeba taky vyhrála,“ řekla Janka.
„Mamina nechtěla vyhrát soutěž, chtěla si namalovat kočku,“ podotkla Hanka.
Paní Podzimková souhlasně přikývne a pozve holky na zmrzlinu.