Sauve qui peut / II

Anotace: povídky rudého kabátu

Procházím temnou, pro některé děsivou, uličkou nočního velkoměsta. Ledový vítr mi do vlasů zamotá pár sněhových vloček. Je zima, musím se zachumlat do krvavě rudého kabátu, jejž mi daroval jeden ze zákazníků. Prohlásil tehdy, že si mně nedokáže představit v žádné jiné barvě. Mé rty se zvlní v úsměvu při vzpomínce na ten den. Teď ovšem není čas přemýšlet nad minulostí.

Z dálky slyším zvuk kostelních hodin odbíjejících osmou hodinu večerní. Přidám do kroku, nesnáší, když se zpozdím byť o jedinou minutu.

Už mohu vidět dveře, jež se skrývají na konci špinavé uličky ve středu ještě špinavější čtvrti nočního velkoměsta. Pomalu je otevírám za doprovodu orchestru špatně naladěných houslí. Nesnáším ty dveře. Za nimi se ukrývají strmé schody vedoucí do temnoty starého domu. Jako vždy vyjdu do třetího patra a zastavím se před vstupem do jednoho z mála obydlených bytů. Už se chystám zaklepat, když uslyším rozhořčený hlas zklamané ženy, která právě zjistila, jaké zvíře její manžel dokáže být. Snažím se zachytit části jejich rozhovoru, ale uslyším jen hlasitý klapot podpatků blížících se ke mně. Rychle se ukryji do stínu. Naráz se otevřou dveře a z nich se vyřítí krásná dívka, kterou právě její manžel připravil o všechny iluze. Všímám si modřin jemně prosvítajících pod jejími šaty a dojde mi, že je lepší toto místo rychle opustit. Najednou mě za vlasy lapí mohutná ruka špinavá od oleje, rychle se otočím a uvidím ten šeredný úsměv muže, jenž právě donutil svou ženu k útěku. „A ty se kam chystáš?", zeptá se mě hlasem drsného chlapa. Nezbývá mi nic, než následovat jej do útrob jednoho z mála obydlených bytů starého domu nacázejícím se na konci špinavé uličky ve středu ještě špinavější čtvrti nočního velkoměsta.

....

Probudí mě chlad sněhových vloček pohrávajících si na nahé pokožce mých nohou plných modřin. Zamžourám do světla čerstvě probuzeného slunce, vidím jen špinavou uličku a dveře vedoucí do starého baráku, ve kterém snad už nikdo nežije. Netuším, kde jsem, na nic se nepamatuji, ale něco mi říká, ať se od těch dveří držím dál. Snažím se postavit, když v tom ucítím, jak mi něco sklouzává z ramen. Otočím se a uvidím rudý kabát, vypadá teple. Sehnu se, abych jej mohla zvednout, obléknu se do něj a pomalu, kulhaje, vyrazím za zvukem odbíjejících kostelních hodin.