NIKOMU NEVĚŘ

Anotace: Únos Stely je záhadný, stejně jako její únosce... Akční povídka, okořeněná erotikou.

NIKOMU NEVĚŘ!

 

Opatrně vykouknu zpoza rozpadlé zídky, kterou v můj prospěch pokrývají větve mohutného stromu. Vím, že tu někde je se mnou – ten co mě sledoval už od zastávky autobusu na konečné.

Hlavně nepanikařit! Ale chlápek, jež zanedbaným vzhledem připomínal spíše somráka, v otrhaných džínách a černé bundě s kapucí, rozhodně ani vzdáleně nepřipomínal náhodného kolemjdoucího, který mi chce jen tak z plezíru zpříjemnit cestu k domovu. Nikdy jsem ho tu neviděla, nikdy jsem ho nepotkala. Všechny pasažéry, kteří se mnou jezdívají na konečnou znám. Samozřejmě ne osobně, ale od vidění. Nikdo z nich však nechodívá mým směrem.

Popojdu o kousek dál, nic nevidím. Plíživým krokem dojdu na okraj křovin, když za sebou uslyším tlumené zapraskání větví. V mžiku zastavím, ve spáncích mi začíná nepříjemně pulzovat. Do hlavy se mi žene krev, ruce i nohy strachem těžknou jako olověné závaží.

Rozepnu si uzávěr hřejivého pulovru, jinak za malý okamžik nebudu moci popadnout dech. Měla jsem přijmout nabídku odvozu úlisného Pavla, vyčítám si v duchu. I ty jeho oplzlé řeči, by mi právě teď byly milejší, než krčit se v přítmí, někde na okraji lesa, kde mi útočiště může poskytnout akorát jakási rozpadlá zeď a temný lesík s příhodným názvem „Chomáček“. Ten co dal hustému lesu s mlázím, protkaný spletitými stezkami tak idylický název, byl opravdový myslitel a mistrný název je hodný génia.

Znovu nastražím uši! Tma je hutná, přímo hmatatelná, není na krok vidět… To byl taky nápad, seběhnout z pěšiny a vydat se směrem do útrob stromoví. Kdybych viděla scénu s útěkem ve filmu, budu hrdince spílat za její neprozřetelnost a hloupost. Jak jsem stará, tak jsem pitomá! Jenže člověk míní a život mění, v nenadálé situaci jednáte zkratovitě a uděláte cokoli. Když za mnou vykračující si muž přidal do kroku, nenapadlo mne nic horšího, než se ukrýt v přítmí lesa. A to jsem si bláhově, ještě před pár měsíci myslela, že mě nic horšího nemůže potkat.

Bojím se opustit svůj úkryt, ale jsem teprve na začátku, dál mě čeká hodný kus cesty. Ta nebývá nikdy příjemná, ale abych se dostala k domku na samotu, nemám jinou možnost. Příjezdovka je z opačné strany a já tak mohu jít akorát lesoparkem, ostatně jako obvykle. Jindy však nemívám důvod mít strach, utíkat. Ale třeba jen zbytečně plaším, o nic nejde, pán si chtěl zkrátit cestu do vedlejší vesnice. Haha, sotva, jel by přece přímo tam, leda je to milovník adrenalinu, potulující se po večerech v místních lesích.

Musím sebrat síly, musím mít plán! Pravidelné kroky, ani šmejdění kolem není slyšet, takže mým úkolem je našmátrat v batohu mobil a zavolat tísňovou linku. Největší obavy mám ze svítícího displeje, který by mne mohl prozradit, pokud onen neznámý postává kdesi poblíž.

Téměř neslyšně sundám batoh z ramene, ruce se mi neskutečně třesou, přesto je potřeba zachovat chladnou hlavu. Rozepnu uzávěr, ruku strčím dovnitř – klap! V tichu lesá mám pocit, že je slyšet každý, byť jen nepatrný pohyb i zvuk. Asi jsem narazila na plastovou láhev, která zapraskala, až mi to trhá bubínky. Zhluboka dýchám, nesmím se prozradit!

Jenže náhle za sebou uslyším hlasitý povzdech! Hrůzou, pevně zavírám oči, do kterých se mi začínají hnát slzy. Je tady, stojí přímo za mnou! Užuž čekám, jak mě čapne a strhne na zem. Stojím toporně, neschopna jakékoli pohybu… Nevidím ho, vlastně už ho ani neslyším, dýchá zcela uvolněně, klidně, jeho přítomnost v mé blízkosti je však citelná. Chtěla bych se ohlédnout, ale brání mi v tom srdcervoucí strach. On tak jistě slyší i to dunění, které se rozléhá celým mým hrudním košem.

Co mám dělat? Ptám se sama sebe. Nic u sebe nemám, jenom batoh, který křečovitě svírám, nyní už oběma rukama. Mám prosit o smilování? Vždyť je to naivní a ubohé, sotva mě chce jen postrašit. Ví, že nemám moc kam utéct. Mohu běžet hlouběji do lesa nebo se vrátit k cestičce a pokračovat směrem domů v naději, že mě nechytí.

Hlavou mi běží spousta myšlenek, těch pár vteřin, zdá se být nekonečných. Proč mě nechává jen tak nehnutě stát, na co čeká, proč nic neříká?! Připadám si jako lovná zvěř, kdy ten, jež vás chce polapit se zalíbením a škodolibým úsměvem hledí, vychutnává si vaši bezmoc, umocňuje svým zíráním beznaděj, lítost, vztek ve vaší mysli.

Téměř neznatelně se mne dotkne, až sebou cuknu. Pravou rukou sjíždí od ramene, směrem k pasu. Znovu se zhluboka nadechnu, můj dech zní samým zděšením přerývaně, ale teď už je to jedno. On přece ví, jaký mám strach.

Teď nebo nikdy! Sevřu batoh co nejpevněji, mobil jsem nikde nenašla, jenže nemůžu tu jen postávat, čekat co udělá. Napřáhnu se vší silou, kterou zázrakem sesbírám ve svém nitru a – prásk! Přetáhnu toho chcípáka báglem po hlavě, bez sebemenšího zaváhání.

Dávám se na zběsilý úprk zpátky k hlavní cestě, která je alespoň částečně osvětlená. Vydám se domů, je to sotva kilometr, určitě zvládnu utéct! Běží mi hlavou bez přestání, nesmím pochybovat.

Utíkám zcela poslepu směrem ke světlu, obratně se vyhýbám stromům, kterých není v těchto místech naštěstí mnoho. Neohlížím se, ale slyším ho za sebou. Na chvíli se dostane do mé těsné blízkosti tak, že ucítím, jak ke mě vztahuje ruku. Po chvíli se ocitnu u cesty směrem k domovu, v tu chvíli se poprvé ohlédnu a… Nikde ho nevidím!

„Kruci, kde je?!“ ptám se nahlas, přitom musím trochu popadnout dech, k dalšímu útěku. Přišla jsem o batoh, už u sebe nemám nic, přitom právě teď bych mobil mohla snadno najít. Nezbývá, než běžet dál. Akorát napřáhnu nohu, chci vyběhnout, když se muž v černé bundě objeví přímo naproti mě.

Můj bágl drží v ruce, na hlavě kapuci, že mu nejde vidět do tváře. Stojíme přímo pod lampou, která k nám oběma vrhá světlo, přesto nevidím nic. Je vzdálen sotva pár metrů. Rychle se ohlédnu za sebe, můžu přece utíkat k zastávce, probleskne mi hlavou. Jenže je po osmé, další autobus přijíždí až před jedenáctou, nikdo tam nebude, což mi nehraje do karet.

Vůbec nechápu, o co mu jde, pohrává si se mnou však přímo bravurně. Nepochybně ho to náramně baví.

„Co po mně sakra chcete?“

„Co po mně sakra chcete?“ zopakuje posměšně. „To ti nikdo neřekl, že chodit domů sama, za tmy se příliš nevyplácí?“

Vůbec nevím, co bych měla udělat. Z tváře nelze nic rozeznat, leč podle hlasu, rozkročeného postoje i postavy, nebude rozhodně starý a jak si ho z blízka prohlížím, jde o namakaného týpka, proti kterému nemám sebemenší šanci.

„Je s tebou sice zábava, ale nemáme na to celej večer,“ prohodí náhle, udělá pár kroků, vytáhne z kapsy jakousi věcičku, kterou mi přiloží ke krku, pak zaznamenám jen výboj, po kterém jdu k zemi…

 

***

 

Cítím se jako po nepříliš vydařeném mejdanu. Rty mám dočista vyprahlé, oční víčka těžká tak, že je sotva dokážu rozlepit. Ležím na tenké, proležené, nepohodlné matraci, ledabyle pohozené uprostřed pokoje. Bolí mě z toho za krkem, cítím snad každý pohyb, při kterém mi do hlavy buší jako na kovadlinu. Pokusím se otočit na záda, kupodivu můžu, nepřikurtoval mě.

Ztěžka pootočím hlavu, abych se rozhlédla kolem, bylo by záhodno zjistit, kde to vlastně jsem. Přímo za mnou jsou dveře, staré, oprýskavé, se dvěma zámky a velkou kovovou petlicí. Sakra! Odsud se rozhodně snadno nedostanu. Nalevo v rohu, uvidím zažloutlé umyvadlo, které pamatuje léta Páně, jenže touha po troše vody bude pravděpodobně silnější.

Měla bych vstát, napít se, ale má hlava je tak rozbolavělá, těžká, jen usykávám, není to vůbec snadné. Místnost nemá jediné okno, světlo je tlumené, přichází z poblikávající žárovky na stropě. Mimo umyvadla, uvidím na druhé straně místnosti jen jakýsi kbelík, který má pravděpodobně posloužit jako provizorní záchod. Bože, kam jsem se to dostala?!

Přála bych si, aby všechno byl jen sen, bohužel není. Až příliš dobře si pamatuji na muže, který mne sledoval od zastávky autobusu, honičku lesem i vibrující ránu do krku.

Je zde nepříjemný chlad, asi jsem v nějakém sklepě, těžko soudit. Oblečení mám stále na sobě, díkybohu, jestli se to tak dá říci. Navíc nemám potuchy, o co tomu chlapovi jde, ani proč jsem ve skutečnosti tady.

V zámku uslyším zašramotit klíče…

Ve snaze sednout si, překonám veškerou bolest, jež bodavě prochází každým kouskem mého těla – pak vejde on! Muž v maskáčové bundě, tmavých otrhaných džínách, s kuklou na hlavě. Muž, jehož zásluhou jsem zde, v zatuchlé, špinavé místnosti, bez možnosti uniknout. Ale před čím vlastně?!

Na zem položí tác s jídlem. Chleba s marmeládou a hrnkem plným horkého čaje, podle vůně lipového s madem.

„Jak vám je, Stelo?“ zeptá se a pozvedne hlavu tak, že i přes přítmí, záhlédnu jeho oči. Tvář je skrytá, přesto zřetelně vidím, jak je má temně modré, výrazné, pronikavé.

„Znáte mé jméno? Proč jsem tady?“ odpovím mu dvěma otázkami najednou.

„Až přijde čas, dozvíte se to. Teď jezte, jistě máte hlad.“

„Hej, počkejte! Proč jsem sakra tady?!“ doběhnu ke dveřím, které jsou opět zavřené. V návalu zoufalství, na ně začnu bušit vší silou. „Parchante jeden zasranej!“ křiknu na týpka s modrýma očima, jenže kdo ví, kde je mu konec. Beztak už mé volání ani neslyší, a očividně mi odpovědět ani nechce.

Jídla, které přinesl, bych se nejradši nedotkla, leč kručící žaludek vykoná své, sním oba krajíce a pořád nemám dost. Kdo ví, jak jsem v téhle kukani dlouho.

Přece musím někomu chybět! Jistě mi bude volat Adéla, v práci si všimnou, že jsem nedorazila, třeba si právě vzpomene i máma. Žít sama a být single může být fajn, ale za daných okolností pořádně na pytel!

Je mi opravdu mizerně, po těle i na duši. Nerozumím počínaní mého únosce, nenapadá mě jediný důvod, proč bych se měla ocitnout v tak neutěšené situaci. Co jsem komu provedla? Je to trest, odplata, hloupá hra?

Několik hodin ležím zcela nehnutě, snažím se rozpomenout na dramatické události, jež mne v poslední době, ale i minulosti potkaly, a mohly být důvodem, proč jsem se ocitla právě zde. Nic mne nenapadá. Snad jen…!

V zámku opět šramotí…

„Vstávat! Musíme jít,“ řekne mužský hlas, o kterém se mi bude ještě hodně dlouho zdát. Mám z něj husí kůži.

Děsí mě to více, než předtím, protože v temné místnosti pociťuji podivnou úzkost. Chytne mne za paži, aby mi pomohl na nohy.

„Řeknete mi konečně o co jde? Odkud znáte mé jméno? Proč jsem tady?!“ žadoním o jakoukoli odpověď.

„To se už brzy dozvíte. Někdo na vás čeká.“

„Někdo? Proč?“ snažím se mu vytrhnout. Ruce budu mít určitě rudé, jak pevně mi je svírá a já kladu odpor.

„Hele, dámo, přestaňte se vzpouzet!“ zatřese mnou. „Zaplatili mi, abych vás doručil, tak to dělám. Co je mezi vámi, to už jde mimo mě.“

„Námi? O čem – o čem to mluvíte?“ ptám se znovu, přitom stále útočím. Chci ho kousnout do prstu, on má přímo neskutečnou sílu.

„A dost!“ zkroutí mi obě ruce za záda. „Nutíte mě používat násilí, což dělám vážně nerad. Ale přísahám, že vás praštím, jestli toho okamžitě nenecháte,“ řekne výhružně, tlumeným hlasem přímo do mého ucha. „Takže, teď pojedeme na malý výlet. Vy budete zticha, přestanete vyvádět. Já vás předám a tím jsme spolu skončili. Oukej?!“ Na znamení souhlasu jen němě, přikývnu. „Fajn dohodnuto.“

Asi však mé přikyvování nevypadalo dostatečně přesvědčivě, protože mi ruce sváže nějakou lepící páskou. Společně pak vyjdeme před zchátralý dům. Do očí mě udeří sluneční paprsky, jsem jimi oslepená, ale co na tom záleží, místo, kde se nacházíme vůbec neznám, nikdy jsem zde nebyla. Je to jakási samota, všude kolem les.

On pak otevře kufr černého Jeepu a pokyne mi, abych si nastoupila, poznávací značku má prozíravě zakrytou.

„Vlezte dovnitř, nezdržujte,“ poručí mi.

„Ani náhodou. Zbláznil jste se?“

„Něco jste slíbila, nejedeme daleko. Chvíli vydržíte.“

„A nemohla bych…?“

„Nemohla! Zalezte.“

Lhostejně pohodím hlavou a pokrčím rameny, pohledem naznačím, že do žádného kufru za žádnou cenu nevlezu, ať se třeba postaví na hlavu.

„Vy jste neskutečná. S váma babama je pořád jen potíž, proč musíte všechno komplikovat,“ prohodí nevrle skrz zuby, přitom mě chytí do náruče a násilím naloží sám.

„Vy jste úplně zešílel!“ zařvu na něj.

„Psst!“ přiloží si ukazováček na ústa. „Něco jste slíbila, vzpomínáte?“ připomene, vytáhne lepící pásku, kus jí utrhne a přelepí mi pusu. Pak zabouchne kufr...

V útrobách stísněného prostoru je mi pořádně šoufl. Připadám si jako sele, jedoucí na porážku. Měnila bych i za tu sklepní kóji, ve které jsem trávila několik posledních hodin. Jedeme sice opravdu jen chvíli, ale každá minuta té nejistoty se nepředstavitelně vleče.

Když zastavíme, na malý okamžik je ticho. Nastražím uši, zaslechnu dokonce něčí hlasy. Nedokážu je však rozeznat. Ze zoufalství začnu kopat do dveří, které po chvíli modrooký otevře, až mě znovu oslní prudké světlo, musím zavřít oči.

„Jsme na místě, ale tady vás niko neuslyší,“ sklání se nade mnou můj únosce. Strhne mi pásku, díky které mi depiluje snad všechny chloupky.

„Sakra, nemůžete dávat pozor?!“ osočím se na něj, v očích slzy od bolesti, jak si neopatrně počíná. V náruči mě opět vytáhne ven.

„Běžte.“ pokyne směrem k honosné vile, která se před námi tyčí jako majestátný hrad.

Jsem zmatená stále více. Nevím kde to jsem, netuším co zde dělám a kdo by mohl mít zájem na tom , abych se zde ocitla.

„Půjdete se mnou?“ věnuji svému únosci pohled plný zoufalství. Ani nevím proč, ale chci, aby mi byl na blízku. Ač je to zvláštní, cítím se s ním jistým způsobem v bezpečí.

„Sotva, svou práci jsem udělal. Tady naše společná cesta končí, madam.“

„Prosím,“ otočím se k němu čelem a chvíli mu znovu prosebně koukám do modrých očí, které mají ve slunečním jasu neodolatelnou jiskru. On je však neoblomný, neodpoví, leč zavrtí hlavou na znamení, že nikam nepůjde. „Tak dobře, nechoďte. Můžete sundat aspoň tu pásku?“ zvednu paže za zády. Z kapsy tak vytáhne nůž, aby mi uvolnil ruce, které si musím ihned promnout. Mám je mrtvolně bílé, cítím mravenčení.

„Vítej, Stelo!“ slyším náhle za sebou. Nemusím se ani ohlížet, abych věděla, komu ten hlas patří. Můj únosce nijak nereaguje, nasedne do auta, aniž by nám věnoval pozornost.

„Doufala jsem, že tě už nikdy neuvidím.“

„Svět je malý, přede mnou se neschováš.“

„Jak jinak. Bylo to nutné?“

„Co máš na mysli, drahá?“

„Ten tiátr kolem.“

„Přišla bys dobrovolně?“

„Sotva.“

„Pak to bylo nutné. Nechoval se k tobě snad slušně?“

„Rozhodně lépe než ty.“

„Ale no tak, chceš mi vyčítat, že sis žila jako královna?“

„Ty ses vůbec nezměnil, Viktore,“ poznamenám úsečně, načež se vydám směrem k bráně. Nebudu tady s tím sebestředným parchantem ani minutu. Právě on byl důvod, proč jsem před pár měsíci opustila město a zmizela.

Černý Jeep právě odjíždí, škoda, mohl mě odvézt domů. I smrdutý kufr bude lepší, než společnost chlapa, jež mi dlouhé tři roky ničil život, až mě svým manipulátorským přístupem dostal na samé dno. Sice nemám ponětí, kde to vůbec jsem, ale klidně půjdu domů pěšky.

„Kam jdeš?“ ptá se Vik. Slyším jeho kroky, vím, že jde za mnou, jenže s ním nehodlám ztrácet čas. „Stůj a otoč se! Já s tebou mluvím, Stelo!“ přikáže mi za zvuku jakéhosi podivného cvaknutí, kterému příliš nevěnuju pozornost.

„Ale já s tebou mluvit nechci!“ rozhodím nervózně rukama, stále otočená zády, odhodlaně kráčející dál. Odpovědí je mi však uši drásající hlasitý výstřel. Instinktivně položím ruce na hlavu a přikrčím se k zemi. V hlavě mi zvoní nepříjemný pískavý zvuk. Srdce mi splašeně buší na poplach, přitom vidím, jak odjíždějící vůz zprudka zabrzdil, až zanechal ve štěrku rýhy po pneumatikách.

Zhluboka dýchám, oči samou hrůzou doširoka otevřené. Ve strnulém postoji čekám, co bude dál.

„Vidíš? Přece jen jsem trochu jiný, nemyslíš? Jistě mou odhodlanost dokážeš ocenit, zlato. Teď se otoč a pojď dovnitř. Přece tady nebudeme dělat tiátr. Hmm?“ chytí mě zezadu nesmlouvavě za vlasy a smejkne mnou do záklonu.

„Zbláznil ses už dočista?“ zarývám nehty do jeho ruky, aby povolil.

„Mám novou přítelkyni, vidíš ji?“ dá mi k hlavě pistoli a znovu natáhne kohoutek – cvak! „Je mi věrná a stojí mi po boku v dobrém i zlém. Přesně tam, kde jsi měla stát ty, jenže jsi nevděčná děvka, které nikdy nic nebylo dost dobré!“

„Viktore, přestaň, to strašně bolí?“ snažím se opět stáhnout jeho ruce, kterými mě pevně svírá.

„Bolí? Víš ty vůbec, co je to opravdová bolest? Ta, která tě ničí dnem i nocí, nedá ti spát a vkrádá se do tvé mysli i těla pomalu, zlehka, nepozorovaně, přesto ti drásá vnitřnosti! Tak zažilas to vůbec někdy, ty čubko proradná?! Ačkoli ne…, to se pletu, protože i ta čuba je věrná a dokáže ocenit lásku svého pána.“

„Nejsem tvůj pes, nebudu tě poslouchat, ty parchante!“ odseknu vzdorovitě. „Užila jsem si s tebou víc než dost a radši zhebnu, než stát po tvém boku, protože ty zase netušíš co to znamená doopravdy milovat!“ oplatím mu stejnou mincí.

V tu chvíli k nám přichází i můj únosce. Svou tvář v tuto chvíli již neskrývá. Mračí se a zpod hustého černého obočí si znovu mohu prohlédnout jeho modré oči. Tmavé lehce vlnité vlasy mu spadají do tváře, je jiný, než jsem si ho představovala, ale vypadá zatraceně sexy. Což téměř nehraje roli, protože se více soustředím na pistoli, kterou mám stále u hlavy.

„Nemám zbraň!“ promluví rozvážně s rukama nad hlavou.

„Padej, vůbec se nepřibližuj! Slyšíš? Tohle už není tvoje starost!“

„Obávám se, že je. Dejte tu pistoli prosím pryč, ano?“

„Tak padej, kurva!“ padne další výstřel. „Hele, ztrácím trochu nervy. Svou práci si odvedl. Dobrou práci, nepopírám. Takže teď se seber a vypadni kurva z mýho pozemku! Další pálím přímo do tebe, nebudu to opakovat a nebudu se rozmýšlet!“ pohrozí mu Vik. Na důkaz svých slov na něj namíří zbraň třesoucí se rukou, přitom mě stále pevně svírá pod krkem.

„Fajn. Věřím vám… Pokusíme se uklidnit, ano? Tyhle záležitosti jde přece řešit s rozvahou. Jsem přesvědčený, že nechcete nikomu ublížit. Takže položte tu pistoli a všechno bude v pořádku.“ můj únosce mluví zcela klidně, bez náznaku zloby. Za dobu co k nám promlouval přišel zase o něco blíž. Viktor je rozčilený, zřejmě tomu ani nevěnoval pozornost.

„Tyhle kecy ti fakt nežeru a stůj už sakra!“ zařve s takovou vervou, až se mi podlomí nohy.

„Dobře, dobře…, stojím, vidíte? Chápu, že se zlobíte, ale opravdu vám tahle ženská stojí za to, abyste kvůli ní šel do lochu? Tomu nevěřím.“

„Čemu věříš nebo ne, je mi u prdele. Ona patří mně a její osud je jen v mých rukách, protože jen ona může za to, co se teď děje. Ta nestoudná děvka mi utekla! Opustila mě ve chvíli, kdy jsem ji nejvíce potřeboval a…, ona. Je to neodpustitelné! Nechala mě tam stát jako pitomce a…, všichni se mi smáli, pitvořili se, šklebili a ty jejich neupřímné soucitné pohledy. Musel bys je vidět, abys pochopil!“ máchá Viktor zbraní, afektovaně gestikuluje. Vždy si potrpěl na teatrálnost, ostatní ho musí slepě následovat, poslouchat, klanět se mu. A jako obvykle svádí vše na druhé, nikdy by nepřiznal svou chybu. Běda tomu, kdo se byť jen opováží říci vlastní názor, vzdorovat.

Ach, jak jsem byla hloupá! Nechápu, jak jsem právě tohoto člověka mohla tak dlouho dobu milovat, vzhlížet k němu s respektem a vidět v něm poloboha, na kterého si celou dobu úspěšně hrál, předstíral zájem, překypoval ochotou, jež se za poslední měsíce našeho vztahu vytratila a změnila v teror i peklo na zemi!

„Mlč už ty parchante! A klidně mě zastřel! Já s tebou nebudu, nikdy! Rozumíš?“ zakřičím na něj plná zlosti. Je to slaboch, nevěřím, že dokáže někomu ublížit, na to se má příliš rád.

„Miláčku… Co to říkáš?“ otočí mě rázem čelem k sobě, aby chytil mou hlavu do dlaní. „Copak ty už si nevzpomínáš, jak nám spolu bylo hezky?“

„Hezky? Na životě ve zlaté kleci není nic hezkého,“ zavrtím hlavou. „Život vedle tebe byl jen pozlátko, které se časem oprýskalo, ztratilo veškerý lesk, zůstal jen bezcenný kov. Copak to nechápeš? Nemohla jsem po tvém boku dýchat, ani existovat. Člověka nelze vlastnit, ani si ho koupit, jenže tys to nechtěl pochopit, Viktore!“

„Dal jsem ti všechno, Stelo. Všechno, co sis přála a já to dělal rád. Jestli je to tak jak říkáš, je konec.“

Odstrčí mě, namíří...a – prásk!

Události nabraly příliš rychlý spád, přesto, jako kdyby se vše v okamžiku zastavilo, utichlo.

Tik – tak -tik – tak – tik – tak…

Před očima vidím bílou mlhu a nemůžu popadnout dech, v žilách mi tuhne krev. Cítím nepředstavitelnou osvobozující úlevu, ale necítím žádnou bolest. Jsem slabá, znavená událostmi posledních hodin, podlamují se mi kolena natolik, že upadnu na zem. Náhle si nedokážu srovnat myšlenky. Co se vlastně stalo? Proč je najednou všude kolem takový podivný klid?

Bílá mlha se začíná nenápadně vytrácet, snad už ani není bílá, pomalu, ale jistě mění svůj odstín. Během pár chvil je z ní rudá, krémově hustá tekutina, která mi stéká po obličeji a příjemně hřeje. Z dálky na mne začíná doléhat jakýsi tlumený zvuk, snad je to něčí hlas, hlas, ze kterého mám husí kůži…

„Stelo! Proboha Stelo, jste v pořádku?“

Snaží se mi otřít tvář, jeho ruka se mne jemně dotkne, aby odhrnula zakrvácený pramen vlasů z mých očí.

„Asi – asi ano.“

„Můžete vstát?“ upírá ke mně své temně modré oči, do kterých bych se mohla dívat celé dny.

„Zkusím to.“

„Musíte mi pomoct.“

Zase stojím pevně na nohách. Jsou sice slabé, ale je mi mnohem lépe.

„Pomoct s čím?“ zeptám se nechápavě.

„Musíme okamžitě pryč, ale nemůžeme ho tady jen tak nechat. Pospěšte!“

Konečně si všimnu bezvládného těla ležícího na zemi. Je to Viktor! Muž, vedle kterého jsem žila pohádkový život, byla šťastná, cítila se jako v sedmém nebi a jediný den bez něj si nedokázala vůbec představit.

„To ne, musíme…, musíme zavolat policii.“ dostanu ze sebe s obtížemi a dál si prohlížím jeho obličej. Hlavu má nakloněnou tak, že rána po kulce není téměř vidět. Je to zvláštní, jeho pohled je prázdný, asi byl takový vždy, prázdný a bezduchý. Necítím soucit, ani lítost, přesto jako bych stále slyšela jeho poslední slova..

„To vás nesmí ani napadnout,“ zatřese mnou modrooký hezoun.

„Proč? Přece nechcete… Stejně se na to přijde a pak to bude mnohem horší.“

„Stelo, prosím, soustřeďte se. Musíme se toho těla rychle zbavit, hodně rychle, ale fízly nezavolám, to po mně nechtějte.“

„Jak zbavit?“

„Vy přece víte, co je to zač? Víte, kdo je jeho otec?“

„Viktorův otec?“

„Proboha, ženská! Vnímáte, co vám říkám?“ ptá se rozčileně. Nemůžu se vůbec soustředit. Oči mi neustále utíkají k Viktorovu obličeji. Jsem jím do jisté míry fascinována, nemůžu odtrhnout zrak. Mám nutkavou touhu jej obejmout. Přemýšlím, kdy se má láska změnila v čirou nenávist.

„Jistě…, ano. Valenta je obchodník se starožitnostmi.“

„To vám řekl?“

„Znám Viktorova otce, vím co dělá. Přestaňte ze mě dělat pitomce.“

„Pak toho zřejmě nevíte dost.“

„A kým tedy je?“

„Je jedno kým je, na tom nesejde a čím míň toho budete vědět, tím lépe. Ale on velmi rychle zjistí, kdo zabil jeho syna. Pak nám oběma udělá ze života peklo a jestli si myslíte, že byl jeho syn tyran, pak jste se šeredně mýlila. Valenta vám nedá pokoj, dokud vás nedostane. Věřte, že něco takového nechcete zažít a budete proklínat den, kdy jste ho poznala.“

„Já mu nic neudělala. Střílel jste přece vy, navíc v sebeobraně.“

„Nebuďte směšná. U Valenty se na žádnou sebeobranu přece nehraje,“ vysměje se mi. „Probuďte se konečně! Docela se divím, že vás nechal být a nenašel vás už dávno, po tom, co jste jeho synovi provedla. Tahle rodina nikdy nic neodpouští, copak to nechápete?“

„Proboha! Nic jsem neprovedla. Viktor byl sebestředné, úchylné prase, nebylo s ním k vydržení.“

„Nevím, neznal jsem ho. Ale znám jeho otce.“

„Znáte Valentu osobně?“ podivuju se.

„Znám, myslím, že ho znají všichni v okolí a nejen ti.“

„No a? Co já s tím?“

„O co tady jde Stelo?“

„Jak to mám asi vědět? Radši mi řekněte, kdo jste vy, pane tajemný. Zatím o vás vím jen to, že unášíte nevinné lidi, bravurně střílíte a děláte výborný lipový čaj,“ pokusím se o úsměv.

„Říkejte mi třeba Teo,“ odbyde mě.

„Dobře, modrooký Teo, zbavíme se toho těla?“

„Když mi pomůžete, pak ano. Ale musíme sebou hodit, Valenta tu může být každou chvíli.“

„Jak to sakra myslíte?“

„Určitě ví, že jsme teď tady.“

 

***

 

Viktorovo tělo naložíme do auta, dost se s ním vláčíme, ale nyní je to on, kdo mne vystřídal v kufru černého Jeepu. Teo alespoň částečně zahladí krvavé stopy na chodníku, prý aby nebyly na první pohled patrné, pak rychle nastoupíme do vozu a vyjíždíme do neznáma.

Neměla jsem tušení, že si Viktor koupil nový dům, snad ve snaze uniknout vzpomínkám, minulosti. Dá se před ní vůbec uniknout? Po tom, co jsem před malou chvílí zažila si myslím, že nelze. Při první příležitosti vás dostihne, pak je třeba za své hříchy zaplatit i s úroky.

A proč si Viktor najal Tea, aby mě sem přivezl? Proč si vzpomněl právě teď? Mohl to přece udělat už dávno...

„Nechcete mi něco říct?“ zeptám se řidiče.

„Není co.“

„Ráda bych věděla, proč vás Viktor poslal?“

„To nevím, nesvěřil se mi. Upřímně řečeno, je mi fuk, co mezi sebou máte za nevyřízené účty. Jen vím, že jsem kvůli vám v pořádném průseru.“

„Řekla bych, že v průseru jsme oba, a to jen díky vám. Proč jste na něj střílel?“

„Neměl jsem?“

„Viktor by to neudělal.“

„Dřív než si myslíte.“

„Chcete tvrdit, že ho znáte lépe?“

„Vůbec ne, znám ho pouze zběžně, ale jistou dávku odhodlání poznám, věřte mi. Měla jste to spočítané.“

„Vy tomu nějak rozumíte. Čím se vlastně živíte? Únosy lidí jsou váš chleba? Máte je na denním pořádku, stejně jako vraždění? Odkud se vůbec vy dva znáte?“

„Houhouhou, dost už, mladá dámo. Vy jste se nějak rozčertila. Občas pro Valentovic famílii něco udělám, nic víc.“

„Znáte je dlouho?“

„Určitě déle než vy.“

„Déle možná, lépe sotva.“

„Když myslíte, rozmlouvat vám to nehodlám. Schválně mi řekněte, co Valenta udělá, až zjistí, že tam jeho syn není?“

„Co by měl dělat? Bude čekat, nechá ho hledat policií, co já vím. Otázka je, zda ho vůbec bude hledat. Není důvod, aspoň né hned. Myslíte, že za ním slídí na každém kroku?“

„Zajímavá teorie, která svědčí o tom, že svého téměř ex tchána vůbec neznáte. A buďte si jistá, svého syna začne shánět velmi brzy, trochu mě zaráží, že tam nebyl už dávno.“

„Co by tam asi dělal? Pokud vím, nikdy ho nijak zvlášť nehlídal. Když jsem s Viktorem žila, objevoval se u nás sporadicky, občas přicházeli s jeho ženou na večeři. A Vladimír mi nikdy nic neudělal, nemám důvod o něm pochybovat. Co s tím pořád máte?“

„Vlastně nic, jen mám dojem, že mi něco tajíte.“

„Nic vám netajím. To vy jste mě unesl, vzpomínáte?“

„Přikrčte se!“ zavelí zničehonic rázně Teo.

„Cože? Proč?“

„Dolů, sakra!“ strhne mě za bundu k sobě do klína.

„Co je to s váma, chlape?“

„Valentovic auta, v protisměru. Do háje! Musíme rychle zmizet, nebo máme o zábavu postaráno.“

„Tak přidejte!“

„Teď nemůžu, vypadalo by to podezřele. Stále máme náskok, jenže určitě ne na dlouho.“

„Máte nahnáno, co?“ ušklíbnu se.

„Vy snad ne? Však vás smích přejde.“

„Neprosila jsem vás, abyste ho zabil.“ prohodím nevrle a vrátím se zpět na své sedadlo.

„Co takhle projevit vděk za záchranu života.“

„Vraždit nebylo třeba. Navíc jsem v téhle šlamastyce jen a jen kvůli vám. Takže mi řekněte, za co bych vám měla děkovat?“

„To už jste říkala, proto opakuju… A do prdele!“

„Co prosím?“ otážu se s pozvednutým obočím.

„Jedou za námi!“

„Cože?“

„Jedno auto se právě otočilo, jedou za námi. Nerozumíte česky?“

V tu chvíli Teovi začne zvonit telefon. Nelibě pohlédne na displej, hovor přitom odmítne a pořádně sešlápne plyn, až mě to zaboří do sedačky.

„Kdo volá?“

„Co myslíte?“

„Jak to mám vědět?“

„V tuto chvíli není mnoho možností. Já měl hned tušení, že tenhle kšeft se neobejde bez komplikací. S váma ženskýma je vždycky jen potíž.“

„Vůbec vám nerozumím, nechápu co se to děje,“ kroutím nevěřícně hlavou. „Co tady dělají Valentova auta, můžete mi to vysvětlit? Jak jste věděl, že se zde Vladimír objeví.“

„Mají společné kšefty.“

„Jaké kšefty?“

„Co já vím, nestarám se. Mám teď jedinou starost, setřást je.“

„To je pouze váš problém. Já nic neprovedla. Zastavte a vysvětlíme jim to.“

„Tady přece není co vysvětlovat! V kufru máme mrtvolu mladého Valenty. Jestli nás chytí, máme to spočítané, takže se pořádně držte a zavřete už konečně zobák.“

Hodnou chvíli mlčíme, Teo řídí mistrně, což o to, ale Valentovo auto ne a ne setřást. Viktorův dům byl pořádně z ruky, v místě, kde jsem v životě nebyla. Díkybohu, je cesta široká a prázdná. Co zde však není, boční cesta, kde bychom autu za námi unikli z dohledu. Každou chvíli se břinknu hlavou do opěrky či okýnka, protestovat si ovšem netroufám, přestože nemám zásluhu na tom, v jakém průšvihu právě teď jsme. Urputně přemýšlím, co bychom měli udělat, aby se nenaplnily nejčernější scénáře.

Jsem si jistá, že by mne Vladimír pochopil, vždy jsme v sebe měli plnou důvěru. Teův plán mi nepřipadá prozíravý, nelíbí se mi. Přece nebudu pořád jen utíkat!

„Kam vůbec jedeme?“

„Musíme se ukrýt.“

„Ukrýt kam? Nemám v úmyslu být někde zalezlá jako krtek po zbytek života jen proto, že vy jste udělal chybu,“ rozlítím se.

„Ještě chvíli mě budete štvát a skončíte s Viktorem v kufru! Nezapomínejte, že v těchhle sračkách jsme jen a jen kvůli vám!“

Bohužel to myslí smrtelně vážně. Tudy cesta očividně nevede. Možná bych tu hru na útěk, měla hrát s ním, vzbudit v něm důvěru, jinak se z jeho spárů nedostanu za tisíc let. Kdo ví, co má za lubem, co měli s Viktorem ve skutečnosti v plánu. Sice říká, že ho nezná, ale příliš tomu nevěřím.

„Dobře, dělejte jak myslíte. Ale mám strach, snažte se to pochopit.“

„Já vás chápu a proto dělám vše proto, aby se už nikomu nic nestalo.“

Potřebovala bych nutně svůj mobil, kdo ví, kam ten lump zašantročil můj batoh. Kdybych měla telefon, zavolám pomoc, ale dokud budu bez něj, jsem jako bez ruky. Pečlivě sleduju cestu, kterou jedeme, ale městečko Přesov, kde záhy dojedeme vůbec neznám, ani jsem o něm neslyšela. Zdejší okolí mi také nic neříká.

„Jsou pryč,“ řekne náhle Teo.

„Cože?“ ohlédnu se.

„Valentovo auto… Odbočili jinam.“

„Chcete tím říct, že nás vůbec nesledovali?“

„Jak to mám krucinál vědět? Celou cestu byli za námi, teď tam nejsou.“

„Vy jste taky profík, to vám povím,“ odfrknu si nakvašeně.

„Chvílemi mám pocit, že umlčet vás, nebyl zase tak špatnej nápad. Asi tomu Viktorovi začínám rozumět.“

„Chacha, vážně vtipnej.“

„Zbavíme se těla a zmizíme odsud.“

„Tady v té prdeli? Kolik má tohle velkoměsto obyvatel, padesát?“ snažím se nenápadně vyzvědět, na kterém konci republiky jsme se ocitli.

„Nikdy jste tu nebyla?“

„Nepamatuju se.“

„Já vám hned říkal, že Valentu neznáte.“

„Co tím máte na mysli? Tohle vůbec nemůžete vědět.“

„Vím to. Valenta trval na tom, abych vás přivezl v kufru. Sídlo, kde jsme byli vlastní přece několik let. Jako jeho dlouholetá přítelkyně byste to měla vědět, ale mě bylo hned jasné, že o něm nemáte tušení. Možná nemám akademický titul, jako ten váš Viktor, ale nejsem blbej a mám čuch,“ poklepe si prstem na nos.

Dál městem projíždíme v tichosti. V uších mi zní Teova slova o sídle, které Valentovic rodina vlastní dlouhou dobu. Proč o něm sakra nevím? Nikdy se o něm nikdo nezmínil. Tohle zjištění je sice záhadou, jsem si však jistá, že vše bude mít prosté, racionální vysvětlení. Nic bych za to nedala, že mě chce pouze zastrašit.

Zvuk pobrukujícího motoru náhle přeruší vyzvánění! A že ho moc dobře znám! Podle melodie, volá Vladimír. To ovšem znamená, že můj batoh je ve voze, pravděpodobně přímo za mým sedadlem. Vystrašeně pohlédnu směrem k Teovi.

„Ať vás to ani nenapadne.“

„Říkám snad něco?“ pozvednu tázavě obočí.

„Nemusíte nic říkat, abych věděl, co máte za lubem.“

„No jistě, já zapomněla, pan vševědoucí má čuch.“

„Stelo, nerad to říkám, ale mám dojem, že si ani v nejmenším neuvědomujete, v jakém srabu jsme.“

„Dobře, už mlčím. Raději mi řekněte, kam vlastně jedeme,“ upustím od dalšího výpadu, který jsem původně zamýšlela. S tímto přístupem, se ke svému báglu nedostanu.

„Do bezpečí,“ odpoví skoupě. Jak jinak, přece si nemůžu myslet, jak bude najednou sdílný.

Teo prokličkuje městem až k dálnici, abychom se vydali na východ, což je jediná informace, kterou je ochoten mi poskytnout, víc tedy nehodlám vyzvídat. Potřebuju ho mít na své straně. Oči mám tak po celou dobu jízdy na stopkách. Jedeme dobré dvě hodiny, na místo dorazíme za šera.

Cítím se ospalá, ale usnout si netroufám. Potřebuju vědět kde jsme. Není to snadné, protože skončíme někde pod horami v zapadlé pustině. Jediným orientačním bodem, je tak nějaká víska Pustovičky, kterou jsme těsně před cílem projeli. Hotový konec světa…

„Jsme na místě, vystupovat. Máme moc práce, za chvíli bude tma.“

„Jaké práce?“ zajímám se s hrůzou.

„V kufru jsme přivezli nějakého vašnostu, hmm?“

„Tady ho chcete nechat?“ vykulím nevěřícně oči.

„Ne, tady bude mít přechodné bydliště, ale ubytovaný bude nedaleko v grandhotelu,“ odpoví zcela vážně, až se zarazím.

„Žertujete?“

„Jasněže si dělám prdel. Ale poletovat s ním už nikde nehodlám, sorry. Postel sice nebude mít milostpán pohodlnou, jenže buďme rádi, že to šlo tak hladce. Zadek mám spocený hrůzou, navíc ten frajer začíná trochu zavánět, nezdá se vám?“ pohodí hlavou směrem ke kufru.

„Teo, krucinál, nechte si ty nemístné poznámky. Tohle je fakt špatný humor.“

„Pardon madam, ale vy máte stupidní dotazy. Prostě vystupte, musíme ho ubytovat.“

Jen co vystoupíme, snažím se nenápadně dostat ke svému batohu, neúspěšně. Modrooký hezoun je hbitý, vyfoukne mi ho před nosem. Nejprve jdeme společně do srubu, kde si konečně můžu dojít na záchod. Už to začínalo být akutní.

Teo pak vezme z kůlny náčiní, se kterým jdeme hodně hluboko do lesa. Je mi neskutečná zima, dokonce žádám, zda bych nemohla čekat v chatě, on je bohužel i v tomto ohledu zcela neoblomný. Musím mu asistovat celou dobu a svítit do jámy lvové, která dosahuje úctyhodných rozměrů.

Sleduju ho při práci, prohlížím si ladné tělo, silné paže, kterým nedá téměř žádnou práci vyhloubit hlubokou díru. Počíná si skvěle, to musím uznat. Tenhle týpek to rozhodně nedělá poprvé. Na malý okamžik uvažuju, jak se ho na pohřbívání mrtvol zeptám. Jenže on by to zajisté považoval za provokaci, nač dráždit hada bosou nohou. Po hloubícím maratonu, však nepochybně usne jako špalek.

„Jste si jistý, že ho tam nikdo nenajde?“ zeptám se po návratu do chaty.

„Nejsem,“ odpoví bez váhání a začne lokat vodu přímo z kohoutku.

„To říkáte jen tak? Proč jste ho neukryl jinam?“ vytřeštím na něj oči.

„A kam? Tohle je jedno z nejbezpečnějších míst, které znám. Dejte mi už laskavě pokoj, Stelo. Mám všeho akorát nad hlavu. Ještě vy mě pruďte.“

„Nerada se opakuju, ale víte kdo za to může.“

„Už jste skončila?“

„Kde budu spát?“

„Spát? Ustelte si, kde je vám libo,“ ukáže rukou do patra. „A jestli máte hlad, v lednici je lahodné vepřové ve vlastní šťávě s plísní na povrchu, tady v kredenci možná najdete nějaké sušenky. Jestli máte hlad…, poslušte si. Jinak pokud už nemáte nic na srdci, dejte mi svatý pokoj. Dobrou,“ mávne rukou na znamení odchodu. Jde do zmíněné lednice, ze které vytáhne láhev nějakého alkoholu, ze stolu sebere můj batoh, pak zamíří do poschodí, odkud uslyším jen prásknout dveře.

„Tak to bysme měli,“ svraštím čelo. „Zatraceně Teo, ty mě štveš!“ zvolám na něj dostatečně hlasitě.

„Nápodobně!“ ozve se záhy odpověď.

Potřebuju svůj bágl. Úpím v duchu a přemýšlím, jak se k němu nenápadně dostat. On ho nosí pořád u sebe, nechce ho dát z ruky. Z kredence vytáhnu zaprášené sušenky, s prošlou záruční lhůtou, ale vem to čert, mám neskutečný hlad, Teo však odmítal kdekoli zastavit, prý až zítra. Pche, do té doby pomřu hlady.

Na chvíli usednu ke stolu, všude je naprostý klid, z poschodí jen slyším téct vodu, zřejmě ze sprchy. Schroupu sušenky s příchutí zatuchliny a vydám se o patro výš. Hned první dveře vedou do koupelny, kde se na okně sráží pára, nebude to dlouho, co zde Teo byl.

Vlastně by bylo snadné, utéct. Jenže jít někam jen tak a teď v noci, na to jsem příliš zbabělá. Potřebuju se za každou cenu dostat ke svému batohu!

V koupelně vytáhnu ze skříňky ručník a dám si dlouhou horkou sprchu, která mě začíná uspávat, proberou mne až studené obklady sprchovacího koutu, když o ně zavadím zády. Zahalená v ručníku projdu chodbou ke třetím dveřím. Vejdu dovnitř, všude pusto, prázdno. V pokoji je pouze jedna postel, za dveřmi věšák a mohutná starodávná komoda pod oknem. Oblečení pohodím na lůžko a utrmáceně si sednu na okraj postele.

Kdo ví, co dělá on? Měla bych se podívat, kde složil své kosti a porozhlédnout se nenápadně po svém báglu, ačkoli ten je mi krom kapesníků momentálně k ničemu. Jediný předmět, který mne doopravdy zajímá je telefon.

Pořádně osuším zmordované tělo, abych nahlédla do komody, jaké ukrývá poklady, náhradní oblečení by rozhodně nebylo na škodu. Do propocených hader se mi ani za mák nechce. Leč bohužel mám smůlu, starodávná skříňka zeje prázdnotou. Jdu proto znovu do koupelny, vzít si alespoň osušku, kterou obtočím kolem trupu.

Jdu navštívit Tea, jestli spí, popadnu své věci a mizim. Téměř neslyšně zaklepu na dveře, které jsou naproti koupelny, zároveň hned vejdu, aniž bych čekala na vyzvání. Leží jen ve spodním prádle, natažený v posteli, nohy překřížené, láhev svírá v ruce. Mým příchodem není nikterak zaskočen, ale očividně nadšením neoplývá.

„Co ještě chcete?“ zeptá se, aniž by mi věnoval pohled a lokne si.

„Omlouvám se, za všechno.“

„V pohodě. Dáte si?“ pozvedne flašku mým směrem.

„Třeba,“ přisednu k němu, když mi podává průsvitnou tekutinu. Přiložím hrdlo k ústum a napiju se čiré kořalky, která mi jistě vypálí i vnitřnosti.

„Zítra musíme pryč,“ řekne hypnotizujíce protější zeď.

„Kam pryč?“

„Nevím, kamkoli, ale tady rozhodně zůstat nemůžeme. Je otázka času, než nás Valenta najde.“ Při představě dalšího útěku, mi dočista vstávají vlasy na hlavě.

„To už budeme opravdu pořád jen utíkat?“

„Neplánoval jsem útěk, a nelíbí se mi to o nic víc než vám. Ale za daných okolností, zkrátka nemáme jinou možnost.“

„Kam chcete jít?“

„Dál na východ, někam za hranice, nejlépe asi do Ruska.“

„Až do Ruska?“ ujistím se, zda mě nešálí sluch.

„Jasně, velká země, snadno zapadneme, ztratíme se.“

„Vás snad nikdo nebude hledat nebo…, postrádat?“

„Dobrá otázka, na kterou je jediná správná odpověď. Hledat mě bude akorát Valenta, jenže o jeho společnost, po tom co se dnes stalo, opravdu nestojím.“

„Děláme chybu. Kdybyste mi dal příležitost, všechno mu vysvětlím.“

„Tomu parchantovi fakt nic vysvětlovat nehodlám. Jestli už nic nepotřebujete, jdu spát,“ odbyde mě a zhasne světlo na nočním stolku.

„Teo!“

„Hmm...,“ zamručí neochotně.

„Smím zůstat s vámi?“

„Tohle není dobrej nápad.“

„Prosím… Sám jste říkal, abych si ustlala kde je mi libo a já chci zůstat s vámi,“ přejedu pomaličku po jeho paži směrem k rameni, které sevřu. Aniž by cokoli namítal nebo odpověděl, odsune se kousek stranou. Ulehnu tak vedle něj na záda. Chvíli jen nehnutě ležíme. Poslouchám jeho dech a chytím ho za ruku, kterou má položenou podél těla.

„Bojíš se?“ promluvím do ticha.

„Sám nevím, čeho se vlastně bojím.“

„Je toho snad víc?“

„Stelo, mlč prosím. Jsem utahanej a zítra nás čeká perný den. Navíc ti nehodlám říkat víc, než musím, takže dobrou...“

„Seš pořád tak prudérní?“

„Pssst! Něco jsi slíbila, vzpomínáš?“ řekne stejně, jako když mě dnes naložil do kufru. V tu chvíli se otočím směrem k němu, hlavu opřu o jeho rameno, rukou začnu pomalu přejíždět po rovném, pevném břichu až k boxerkám, které má na sobě.

Můj tep začíná zrychlovat, protože on se mým dotekům nebrání. Nechci, aby odmítl, odstrčil mě, takže mířím svou dlaní opět nahoru, až k obličeji, přejedu po několikadenním strništi. V tu chvíli mi poprvé dotek oplatí. Pravou ruku, kterou měl pod hlavou vytáhne, aby mé tělo otočil na záda.

V pokoji je naprostá tma, vůbec mu nevidím do obličeje, nevím jak se tváří, ale je to jedno, neprotestuje. Svou nohou ho proto mírně přitáhnu k sobě. On se pomalu sklání a naše rty nenasytně spojí téměř v okamžiku. Což netrvá příliš dlouho. Jedním chvatem ze mě stáhne ručník. Rukama potom pevně zkoumá obliny mého těla, je to jako kdyby mne svými prsty sledoval. Jsem napnutá jako struna, toužící po jeho slastných dotecích.

Klečí nade mnou a já i přes tmu kolem nás, vidím jeho vztyčený penis, který sám vytáhl ven. Uchopím ho do dlaně, párkrát přejedu tam a zpět, olíznu si dlaň, abych si ji naslinila a má ruka mohla po té vztyčené kládě snadno klouzat.

Jeho stehno mám mezi nohama, nadzvednu se proto v bocích a začnu se o něj otírat. Má nadržená tůně mu vychází v ústrety, cítím jak vlhnu a on zřejmě také, protože do mě zasune své prsty, jimiž mě tak jako já jeho dráždí, palcem masíruje drobný klitoris.

Oba u toho začínáme sténat rozkoší. Má touha se pomalu rozlévá po celém těle, i přes chlad v místnosti, mnou prostupuje příjemné teplo.

„Chceš abych tě ošukal nebo mi ho jen vyhoníš?“ otáže se, což je pravděpodobně pouze řečnická otázka. Stejně na ni nechci odpovídat. Chytí mou ruku, mnoucí jeho penis, kterou rázně odstrčí. V mžiku mě poté přetočí na břicho, ale zároveň zvedne na všechny čtyři.

Chvíli přejíždí po mých bocích, pevně sevře v pase. Svým vztyčeným ocasem, který sám uchopil projede zlehka mou zvlhlou jeskyní, která proti jeho počínání nic nenamítá. Znovu pak svými prsty projíždí mou škvírkou. Masíruje jí zcela nekompromisně, jen usykávám rozkoší a nehty zarývám do měkké matrace.

Instinktivně roztáhnu nohy a nechám ho masírovat mou mokrou díru naplno. On si klekne mírně bokem, své prsty boří do horké lávy a otírá se svým ztuhlým klackem o můj bok. Křičím slastí, nechci, aby přestal.

Ač jsem v minulosti tíhla víceméně k něžnému laskání, Viktor mne svým přístupem mnohému odnaučil, až jsem časem drsnému zacházení přišla na chuť. Milovala jsem, jak mne dlouhé minuty napínal, šlehal bičem, jež mi způsobovaly krvavé rány a dováděl k mnohačetným vyčerpávajícím orgasmům. Nechal mne být vždy až ve chvíli, kdy jsem padala vysílením.

On mi jej asi trochu připomíná, až na ty rány si počíná téměř stejně. Prohýbám se v zádech, vrním jako kočka, zadečkem se otírám tak silně, že cítím, jak z něj pomalu, ale jistě vytékají kapky touhy. Poštěváček začíná tvrdnout k prasknutí, proto se ani neostýchám strhnout můj nástroj rozkoše na záda.

Kleknu si nad jeho obličej a nastrčím mu svou nenasytnou kundičku k vylízání. Teo mě tak chytí za zadek a já se začínám pomalu vlnit v bocích za doprovodu hlasitého sténání, které na mne jako ozvěna doléhá snad z každého koutu pokoje.

On mě obratně dráždí nejen špičkou svého jazyka, ale také svými prsty, na které nasedám s takovou vervou, až je cítím hluboko ve svém nitru. Netrvá tak dlouho, co začne mým tělem prostupovat ten blažený pocit, který doprovází hlasitý křik, vycházející až z hloubi mého nestoudného těla.

Celá znavená se opírám o studenou zeď, jen díky ní dokážu rychleji procitnout. Teo je v tu chvíli již za mnou, znovu mě chytí za boky, rázně pronikne do rozžhavené sopky. Přiráží rychle, jednou rukou přejíždí a hladí stehno, jedním prstem pravé ruky zajíždí přímo do zadečku, a já držím jako bezduché stvoření, nevydám téměř hlásku. Za nepatrnou chvíli temně zavzdychá, vytáhne své nádobíčko a potřísní mi horkou šťávou záda.

Po vyčerpávajícím erotickém zážitku ulehnu na břicho. Oba mlčíme, nikdo z nás se nemá k tomu, aby promluvil do ticha jako první. Teo jen najde ručník, aby otřel stopy po svém orgasmu.

„Budeme dělat, jako kdyby k tomu nikdy nedošlo. Bylo to jen jakési intermezzo, kterým jsme si krátili dlouhou chvíli, ale na nadcházející události nebude mít žádný vliv. Rozumíš mi?“

„Jistě,“ odpovím po delší odmlce. Mohu snad nesouhlasit?

Jsem neskutečné ospalá, bohužel si nemohu dovolit ten komfort usnout. Trpělivě čekám, až zaslechnu tiché, pravidelné oddechování. Potichu zmizím z pokoje, abych na sebe hodila nějaké oblečení. Nevím sice kolik je hodin, jen podle šera venku odhaduju, že bude brzy svítat, nemám mnoho času.

Znovu vejdu do Teova pokoje, nyní již slyšitelně funí. Přišla má chvíle, pustím se do hledání batohu. Zatím je však tma, nic v ní nevidím, ale místnost je stejně jako ta má, téměř prázdná. Kleknu si, ve snaze šmátrat pod postelí. Nahmatám, nějaký kovový kufr, dosti velký, opatrně posouvám ruku dál, ale nic. Musím se přesunout na druhou stranu. V kleče přecupitám potichu ke druhé straně lůžka, dokonce neopatrností převrhnu láhev s kořalkou.

Žuchne na zem a zakutálí se někam stranou. Ustrnu hrůzou, Teo však spí velmi tvrdě, jen něco zamumlá, já strachem pevně tisknu oční víčka, než ticho opět přehluší hlasité funění.

Přikrčím se, znovu zašmátrám po podlaze. Nikde nic. Sakra práce! Není moc míst, kde by mé věci mohl schovat. Pak mě napadne skříňka nočního stolku Prsty nahmatám dvířka, které otevírám milimetr po milimetru, mají tendenci vydávat skřípavý zvuk. Pootevřu je, ruku strčím dovnitř, abych nešelestila víc, než je nutné.

Konečně mám štěstí, našla jsem, proč jsem přišla! V rychlosti seberu věci, ruku vytáhnu ven, a snažím se neslyšně zavřít. Pocítím jistou úlevu.

Vyplížit se z pokoje mi naštěstí netrvá dlouho, podlaha mírně povrzává, ale s vítězným pocitem zamířím k sobě, kde začnu přehrabovat v útrobách batůžku sem a tam, ve snaze najít přístroj, jež pokládám za svou spásu.

Mobil je bohužel vybitý, zásuvku však najdu snadno, je za nočním stolkem. Ruce mám ztuhlé strachem, ale mou misi završím úspěšně...

„Vladimíre!“ zašeptám, když se na druhém konci ozve známý hlas.

„Jsi to ty, Stelo?“

„Díkybohu! Ano jsem, ale nemůžu moc mluvit,“ vyhrknu s blaženým pocitem.

Abych příliš neriskovala, řeknu jen to nejnutnější, poté přístroj opět vypnu, vložím do batohu, chci ho vrátit na původní místo.

V tom okamžiku vpadne Teo do mého pokoje, z očí mu metají blesky.

„Ty jedna blbá krávo!“ zařve rozzuřeně ode dveří. Taktak, že stihnu vstát na nohy. „Zešílela jsi?“

„Nechci utíkat a taky nebudu!“

„Dej sem ten krám!“ zakřičí znovu.

„Který?“

„Dej mi svůj telefon, hned!“ poručí mi.

„Prosím...“ podám mu bágl. „Zaper se jím, ty kreténe,“ odfrknu si znechuceně.

Vytáhne mobil, zmáčkne boční tlačítko a zjistí, že je v provozním režimu. Krucinál! Zapomněla jsem ho vypnout.

„Volala jsi někam?“ hledí mi upřeně do očí, že si vůbec netroufám lhát. Rozhodnu se jen mlžit.

„Záleží na tom?“ vyhnu se prozíravě odpovědi.

„To bych řekl, kurva! Komu jsi volala, vysyp to?!“ chytí mě pevně za bradu.

„Vždyť ty sám mi nechceš nic říct. Proč bych to měla dělat já?“ odpovědí na mou prostořekost je facka, která přiletí zčistajasna, po níž skončí můj obličej v jednom ohni.

„Mám k tomu svoje důvody. Koukej mi říct, komu jsi volala, Stelo!“

„Nikam s tebou nepůjdu!“

„Dobře, zeptám se přímo. Mluvila jsi s Valentou?“

„Naser si!“ a bum, schytám další ránu.

„Ty seš ještě blbější, než jsem myslel! Proč já se vůbec snažím? Víš ty vůbec, kdo mě za tebou ve skutečnosti poslal?“

„Kdo by tě poslal?“ mnu si dlaní naběhlou tvář. „Viktor přece!“

„Ne Viktor, ale jeho otec.“

„Vladimír?“ podivím se užasle. „Proč – proč by to dělal?“

„Co já vím, co je mezi váma. Je mi to u prdele. O tyhle věci se nikdy nezajímám. Mám kšeft, udělám co po mně chtějí, dostanu zaplaceno, tím to hasne. Moje zásada je nevědět.“

„Kolik ti ta tvá živnost nese?“

„Valenta za tebe zaplatil dost, bez obav. Zřejmě mu na tom opravdu záleželo,“ vychutnává si mě. „Ale možná by byl zklamán, kdyby věděl, jak jsem tě ve skutečnosti šetřil. Dal mi volnou ruku,“ ušklíbne se drze. „Doslovně řekl, cituji. Dělej si s tou zasranou děvkou co chceš.“

„To sis právě teď vymyslel, že je to tak?“

„Proč bych to dělal, nevíš?“

Stojím jako opařená. Já mu tak věřila! Jsem opravdu neskutečně pitomá. Přesto všechno chci s Vladimírem mluvit, musím vědět proč?!

„Zmiz odsud Teo, on si pro mě přijede.“

„Nepochybně,“ poznamená na cestě do vedlejší místnosti. Během chvilky posbírá všechny své věci, aby nadobro zmizel. Sleduju jeho počínání, strašně chci něco říct. Mrzí mě, jak to končí. Jistým způsobem bych mu opravdu měla být zavázaná. On je jistě zvyklý mít neustále strach, ohlížet se přes rameno. Pro mne takový život není. Nedokázala bych se skrývat do konce života.

Byla jsem ráda, že jsem unikla před Viktorem, několik měsíců mi obavy ze setkání tváří v tvář, nedávaly téměř spát. Něco takového nechci už zažít, raději se těm děsům postavím hned teď přímo a pak snad budu žít poklidný život.

Na svém odchodu ke mně Teo přistoupí.

„Oni neví, že Viktor nežije. Takže až přijedou, řekni jim, že se vše zvrtlo, proto jsme se poprali, my dva jsme následně ujeli, on někde zmizel, nevíš kde. Je to jasné?“

„Je. Vy jste se poprali, pak jsme ujeli, on zmizel, nevím kam.“

„Fajn. Rád bych řekl, že to bude snadné, ale nebude. Jistým způsobem obdivuji tvou odvahu a odhodlání, postavit se tomu zmetkovi přímo. Nedělej si iluze, Stelo. Je to nebetyčnej parchant a trochu se obávám...,“ přiložím mu prst na ústa.

„Jdi už, Teo,“ vzhlížím k němu omluvně, vím že jsem ho zradila.

Venku začíná svítat, vychází slunce, které se prodírá korunami nažloutlého listí. Kdybych tento východ slunce pozorovala ze své terasy, se šálkem kávy v ruce, připadal by mi ten okamžik jako idylická chvilka, jež mi udělá hezký zbytek dne.

Teď se nade mnou sbíhají černá mračna, v temné noci bylo pomyslně bezpečněji. Teo odemkne svůj vůz, chystá se nasednout, když ze zatáčky na příjezdové cestě vyjedou dva černé Land Rovery. Okamžitě zbystřím, protože auta přijíždí velmi rychle. Vím kdo to je, srdce mi začíná bušit přímo slyšitelně, jako by chtělo vyskočit ven.

Modré oči ke mně zvednou zrak a střetnou se s mými. V jeho pohledu se značí jisté pochybnosti, možná obavy, které jsem u něj dosud nezaznamenala, v mém pohledu je jistá dávka úlevy.

„Běž hned do domu, Stelo!“ zavolá od auta.

Z Roveru vystoupí jako první kupodivu Vladimír, ač to nikdy nemá ve zvyku, toho jsem si všimla. K mému velkému překvapení ho však následuje i jeho žena Nina, oděná do černého kabátu s liščím kožešinovým límcem kolem krku. Pohodí svou blond hřívou, na kterou je patřičně hrdá, kráska jako ze žurnálu. Za nimi vystoupí z prvního vozu dva Valentovic poskoci, z dalšího pak dokonce čtyři. Všichni se vydají naším směrem.

„Copak, copak, máš nějak naspěch, Teo!“ promluví a pokyne svým bodyguardům, aby nás sebrali.

„Vidím, že sis pospíšil Vladimíre,“ ušklíbnu se, když přistoupí blíž, jeho ženě se pohledem záměrně vyhýbám. Tu čúzu bych zde nečekala ani v nejdivočejším snu.

„Hledáme Viktora, není tady s vámi? Netušili jsme, že si vyjedete na výlet.“

To už přivedou na zápraží i Tea.

„Co ta náhlá změna plánu? Nastaly snad nenadálé komplikace?“ prohodí Nina směrem k mému zachránci, ale svůj pohled upírá k mé tváři.

„Tak trochu,“ potvrdí tázaný.

„Co znamená trochu? Buď prosím více konkrétní.“

„Viktor měl jiné plány, než bylo dohodnuto.“

„Nezdržuj planými žvásty. Mluv konečně k věci,“ zamračí se Vladimír. „Až do včerejšího odpoledne jsem byl utvrzený v tom, že je na tebe spolehnutí. Ale po tom co jsem před malou chvíli viděl, mám takový pocit, že jste se vy dva spřátelili nebo se mýlím? Dostal jsi přesné instrukce, kde máš tu děvku nechat nebo ti nebyly mé pokyny zcela jasné?“ Teo zarytě mlčí, hledí svému soupeři do očí, ale neodpoví nic. „Co mi k tomu řekneš ty, Stelo?“ otočí se ke mně Valenta čelem.

Nenávidím toho zmetka čím dál víc, proto se rozhodnu mu trochu zavařit.

„Já?“ položím teatrálně řečnickou otázku. „Asi nic, snad jen, že když jsem šla s tebou poprvé do postele, taky jsem si myslela, bůhví jak nejsi dokonalý milenec. Viktor přece musel po někom zdědit tak úchvatné nadání. No a vidíš, taky přišlo velké rozčarování,“ zamrkám na něj s líbezným úsměvem ve tváři.

„Měla jsem za to, žes tu ušmudlanou couru zkrotil, Vladimíre,“ podotkne jeho žena a vejde do chaty. Úsměv mi tím zamrzne ve tváři. „Vezměte ji dovnitř a připoutejte k té židli,“ zavelí Valentová. „Co tak civíš Stelo? Překvapuje tě, že nad tebou už nikdo nebude držet ochrannou ruku?“ zeptá se mě.

„Vůbec ne,“ přisvědčím. „Nikdy jsem si o vaší rodině nedělala iluze, pouze jsem těžila z toho, co se mi nabízelo.“

„Jistě, jak jinak, proto nás tvé tvrzení nikterak nepřekvapuje. Viď, že ano, Vladimíre?“ žádá o souhlas Nina.

„Kde je Viktor?“ položí mi jednoduchou otázku Valenta. Svým chováním, mne však nutí neustále vzdorovat.

„Jistě jsi chtěl říci - kde je to úchylné prase, lásko, ne?! Říkával jsi mi tak přece.“

„Nebuď žinantní. Tak kde je?“

„Tam kde si zaslouží.“

„Jak myslíš, tvoje privilegia jsou tytam,“ zkřiví tvář Nina. „Doneste mi můj kufřík,“ pohodí hlavou směrem ke dveřím.

„To snad nebude nutné máti!“ snaží se ji zadržet Teo. Řekl opravdu máti? Valentovi přece měli pouze Viktora? Co se to tu sakra děje?

„Ale no tak drahoušku, snad ses nám taky nezakoukal,“ pohladí svého syna po tváři.

„Jistěže ne, ale připadá mi to zbytečné.“

„Radši nám řekni, kde je tvůj bratr, synu?“ vyzvídá dál Valenta.

„Nejsem tvůj syn.“

„Jasně jsem ti řekla, že se k Vladimírovi budeš chovat jako by byl tvůj vlastní. Na tom se nic nemění. Jsme jedna rodina, musíme držet při sobě.“

Mrsknu po Teovi rozhněvaným pohledem, ten zbabělec jen skloní hlavu. Ze své matky má jistý respekt, Vladimíra záměrně přehlíží.

„Rodina? Jaká my jsme rodina, koukni, co z vás zbylo?“ vysmívá se své matce. „Dva staří blázni, ukájející se bolestí druhých.“

„Tak s matkou mluvit nebudeš, ty parchante!“

„Díky bohu, za to, že jsem jen parchant! Z fotra jako ty, by mi bylo leda k zblití. Podpantoflák stojící ve stínu své ženy, žadonící o přízeň svého milovaného, zhýralého synka, který tě z hloubi duše, stejně jako já nenáviděl. Teď už toho vůbec nelituju, že jsem toho zkurvysyna prahnoucího po utrpení, k čemuž jste ho vy dva vychovali, poslal na onen svět...“

„Co tím chceš říci, Teo?“ vytřeští Nina nevěřícně oči.

„Ale však ty mi dobře rozumíš, máti.“

„Chceš snad říci, že… Že Viktor?“

„Jak jsi jen mohl vztáhnout ruku na mého syna, ty bastarde!“ vrhne se Vladimír po Teovi, ten je však mnohem silnější i obratnější, snadno ho zpacifikuje a odstrčí stranou.

„Už jsem se na to vaše vraždění nemohl dál koukat! Je mi zle, jen vás vidím!“

„Chceš nám snad tvrdit, žes tu čubku opravdu chránil? Pod naší ochranou byla značný čas. Nesnesu, aby v této rodině strávila jiná žena déle než pár měsíců. Ona přesluhovala jen díky mé shovívavosti, své disciplíně, poslušnosti, oddanosti, ale samozřejmě i díky tomu, že se na ní Viktor s Vladimírem rádi ukájeli. Byla dobrá, hezky se na ni koukalo, přiznávám, jenže všechno jednou končí. Znáš přece pravidla!“

„To jsou vaše pravidla, mě do toho netahej. Uklízel jsem po vás ten sajrajt dost dlouho, ale můj pohár trpělivosti přetekl, je konec, matko! Hrajete si na honoraci, přitom jste jen lůza, odpad společnosti! Lidi jako vy, by měli nadobro pochcípat...“

„Ten se nám vybarvil, co říkáš, drahá?“ promluví také konečně Vladimír, směrem k Nině, která Teovým proslovem jen lapá po dechu.

Rodinná šarvátka jako vyšitá. Já přikurtovaná k židli, sledujíc jejich rozdmýšku, která ledacos vypovídá o předchozích událostech. Kupodivu jsem se díky tomu stala neviditelnou. Sedím potichoučku jako myška, hlavu skloněnou, hlavně jim nezavdat důvod si mne všimnout. Což je pravděpodobně nemožné, neboť na tomto místě, jsme hlavně díky mé maličkosti. Nina ke mně rázem upře nenávistný pohled.

„Můj syn zemřel jen díky tobě, Stelo! Tohle mi zaplatíš, ty jedna proradná špíno, proto teprve teď okusíš opravdové rozkoše! Budeš vzpomínat na doby, kdy ses válela s mým drahým Viktorem v loži a užívala si jeho přízeň,“ pronese s vážnou tváří a nasadí si kožené rukavice. „Naložte ji a odvezte do mé pracovny,“ pokyne svým nohsledům, kteří uposlechnou její rozkaz na slovo.

Vystrašeně se podívám po Teovi, který jen přihlíží. Byl snad jediný z Valentovic rodiny, který se mi snažil do jisté doby pomoci. Teď vypadá, že nade mnou zlomil hůl, nebude se obtěžovat, podat mi pomocnou ruku.

Ač je jeho matka zvrhlá bestie, pořád je to jeho matka, sotva na ni vztáhne ruku. Nevypadá na to, že by se chtěl jakkoli angažovat. Sebere klíče od vozu, které mu upadly při potyčce s Valentou a zároveň s námi vychází z chaty ven. Jde však do svého Jeepu, nastoupí si, věnuje mi pohled, který je nyní již prázdný, možná tak, jako Viktorův, nepochybně je to opravdu jeho bratr. Pak zvedne ruku na pozdrav.

Víc už nic, nastartuje a odjíždí pryč, aniž by projevil svou účast. Zřejmě zamíří do onoho zmiňovaného Ruska, co nejdál od své povedené famílie. V tuto chvíli již jeho slovům rozumím.

Dva Valentovi bodyguardi, mne dovedou k jejich Roveru, opět budu cestovat v kufru. Téměř se nestačím rozkoukat, jen ucítím, tupou ránu v zátylku, pak nastane tma.

 

***

 

Probuzení je znovu obtížné, něco podobného jsem zažila přece před pár dny. Tentokrát neležím v zatuchlém sklepě, na proležené matraci. Ztěžka rozlepím oční víčka, snažím se rozkoukat, zjistit, kde to ve skutečnosti jsem. Sklepní prostor starého domu nebyl sice tak honosný, ale byl svým způsobem útulný. Jistě jsme zase v jakémsi sklepení, tentokrát však místnost vypadá jako žalář, starobylé vězení, mučírna. Svědčí o tom především kamenné zdi se čtyřmi klenbami, a různými zbraněmi i mučícími nástroji rozvěšenými po stěnách. Ani se je nesnažím zkoumat podrobněji, netoužím vědět, k čemu vlastně slouží. Z tohoto místa jde hrůza a děs! Přímo naproti sálá oheň z krbu, vedle něj je starodávný stůl, mohutné křeslo, u kterého je na podlaze medvědí kožešina.

Nemůžu se pohnout, tak jako tenkrát, avšak z jiného důvodu, nyní jsem přivázaná silným provazem, k jakési černé kovové konstrukci, na jejíchž okrajích ční dlouhé, ostré hroty. Ruce i nohy mám doširoka roztažené a jsem úplně nahá.

Nikdo tu se mnou zatím není, ale zajisté nebude trvat dlouho, než přijde Nina, aby dostála svému slibu a učinila odplatu za smrt, svého drahocenného syna Viktora. Mohla bych křičet, žadonit o pomoc…, jenže mé nářky či prosby, zde nikdo nevyslyší. Voláním akorát přilákám pozornost, budu tedy jen trpělivě čekat příchodu některého z mých katů, dá-li se onoho trýznitele tak nazvat.

Celá ta Valentovic rodinka je parádně pošahaná, Teo měl pravdu, ale vzhledem k tomu, že jim podle toho co říkal, dlouhé roky pomáhal, o mnoho lepší nebude.

Mohutné kované dveře se otevřou, stojí v nich Nina, v černých korzetových šatech, s mohutným poprsím vystaveným na odiv. Pas má nepřirozeně stažený, vypadá velmi štíhlá. Vlnité blond vlasy jí lehce spadají pod ramena. V ruce svírá kožený, jemně splétaný bič, se kterým si pohrává, lehce švihá do dlaně.

„Už jsi se vyhajala? No sláva,“ dojde k mohutnému stolu, kde odloží bič, pozvedne láhev vína, a naleje do dvou číší, které jsou položené na okraji krbu. „Dáš si?“ zeptá se s pozvednutou sklenkou, přijde ke mně a přiloží mi ji k ústům, abych se mohla napít. Nijak nereaguji a víno mi začne stékat kolem úst dolů. „Čeká tě náročný večer, díky vínu bude snesitelnější...,“ pobídne mne znovu, ale opět bez odezvy. „Jsi zlobivá holka, budu tě muset ztrestat,“ pronese téměř neslyšně, pak sehne hlavu, aby mi víno začala olizovat z mých prsou.

Pomaličku sundá dlouhé kožené rukavice, přitom mi upřeně hledí do oči, je to do jisté míry výzva, možná chce ve mně vzbudit chtíč.

Uchopí můj krk, po kterém jemně přejíždí dvěma palci, neškrtí, jen lehce hladí, pak svými dlaněmi sjíždí níž, uchopí má prsa, ke každému z nich se opět skloní, aby je políbila. Přistoupí do těsné blízkosti a vzedmutými ňadry oděnými do kůže, začne přejíždět po těch mých. Nevydám u toho jedinou hlásku, jen odvrátím hlavu stranou. Její ruce, tak opět začínají zkoumat celé mé tělo, přejíždí jimi tam a zpět, až skončí v rozkroku, kde setrvá o hodný čas déle.

Dráždí můj klitoris prstem, aby po chvíli zabrouzdala hlouběji, do mé díry.

„Věděla jsem, že přece jen budeš poslušná holka. To se mi na tobě vždycky tolik líbilo, ale dnes tě nečeká pouhé vzrušení, kterého se ti dostávalo dříve. Zakusíš opravdový běs i nepředstavitelnou bolest, jež jsi mi ty sama způsobila. Jen díky tobě, je Viktor po smrti! A proto…, když budeš prosit o slitování, žádného se ti nedostane, rozumíš? Čím víc budeš škemrat, tím víc to bude bolet. Věz, že budeš litovat dne i hodiny, kdy jsi nám svou existencí zkřížila cestu. Za malý okamžik ti dám okusit mou vlastní medicínu, chvílemi budeš slastí bez sebe, chvílemi budeš žadonit, aby tvé utrpení bylo u konce. Budeme si spolu hrát, jen my dvě, ale ať se stane cokoli, na konci toho všeho, čeká smrt!“

Po svém vyčerpávajícím monologu uchopí konstrukci, ke které jsem připoutaná, aby ji otočila na druhou stranu. Odchází pryč, podpatky na kamenné podlaze nepříjemně skřípou. Pak uslyším svištivý zvuk, který jsem ještě před pár měsíci slýchávala velice často. Ten zvuk s sebou přinášel extázi, rozkoš i utrpení. Zvykla jsem, si, snad jsem jím byla v jistých chvílích uchvácena. Naučil mne poslušnosti, naučil mne milovat, naučil mne dávat i brát, učinil mne do jisté chvíle šťastnou. Než jsem prozřela a vymanila se ze spárů tyranského Viktora, který se mne vždy snažil utvrdit v tom, že právě bezhlavá tupá oddanost k bližnímu svému, je opravdová láska. Bylo až fascinující, s jakým zanícením i přesvědčivostí dokázal hovořit. Já mu jen v tichosti naslouchala, jako bezduchá ovce, bezmezně věřila jeho prázdným slovům, a podlehla kouzlu okamžiku, umocněného přívalem luxusu i komfortu, který jsem po čas jeho přízně mohla užívat plnými doušky.

Na mých zádech zničehonic přistane hejno včel. Cítím onu známou palčivou bolest, která ve mne jistým způsobem vyvolává neochvějné vzrušení. A pak znovu, jen se samou bolestí prohnu v zádech, nevydám však jediný sten, tu radost té zrůdě neudělám.

Nina zezadu přistoupí, aby mne opět začala hladit svými prsty, roztírá krev, vím to, protože cítím její vůni i teplo. Pak zamíří ke stolu, aby vzala číši s vínem, znovu mi dává napít, tentokrát neodmítnu, ve sklenici nezbyde jediná kapička.

„Moc hodná holka...,“ přejede svými nehty po mé tváři, políbí na ústa. Svou rukou však opět začne prozkoumávat mé, nyní již hořící tělo. Dráždí můj rozkrok až do chvíle, než hlasitě zasténám v návalu rozkoše. Ona ví, že mne přivedla k orgasmu. Tváří se vítězně.

„Jsi stejně chlípná jako já, velká škoda, co jsi provedla.“

Otočí se, aby šla ke stěně, ze které sejme starodávnou dýku. Vrací se nazpět, aby s ní začala pozvolna jezdit po mém nahém těle.

Jakže to říkala ještě před malou chvílí? Na konci toho všeho čeká smrt…

UŽ ABY TO BYLO!