Oliver - část III.

Nemusím zmiňovat, že přestože jsem cestu již jednou absolvovala, dvakrát jsem se ztratila. Ti, co mně znají, by nad tím jen mávli rukou. Oliver to považoval za vhodnou příležitost, jak navázat konverzaci a já mohla hned po příjezdu pocítit jeho vtip a hlavně úsměv, který se mi na něm tolik líbil. Byl tak pozitivní, že jsem zapochybovala o tom, o čem jsem byla dosud přesvědčená. A to, že nejvíc pozitivní člověk, kterého jsem kdy v životě poznala, jsem já sama. Zavedl mně do kuchyně (kterou jsem si mimochodem zamilovala hned po jeho ložnici a zahradě) a opravdu…chystal večeři. Mluvili jsme, hodně. Já občas myšlenkami zabloudila do jeho klína, ano, přiznávám se, když si sedl vedle mě na židli, neubránila jsem se a koukla se mu do rozkroku, přemýšlejíc, jakého ho asi má. Ale vážnost našeho rozhovoru mně vrátila zpět do reality. Nechci s ním spát hned na první schůzce. Opět, za prvé se to nehodí, a za druhé, on se mi taky nejeví jako typ člověka, co by si holku hned na prvním rande vzal do postele. Jak jsem se mýlila!

Po večeři, která byla mimochodem skvostná, prohlásil svým klidným hlasem: „vezmi si skleničku a pojď za mnou…“ A já? Já jsem se prostě zvedla a šla. Stoupali jsme po dřevěných schodech do horního patra, prošli jedněmi dveřmi do místnosti, která vypadala jako pracovna…Asi mi chce ukázat – sbírku motýlů, napadlo by každého že, no jistě!! I mně..prostě sbírku čehokoliv, jen si v hlavě vysvětlit, proč a kam mně vede? Druhé dveře vedly do jeho ložnice. Snažím se teď v hlavě najít správný výraz pro ten pocit, když vkročíte do právě takové ložnice… dýchne na vás zvláštní kouzlo, vůně jeho těla, jeho potu, jeho dechu, jeho celého já. Vše je ze dřeva, podlaha, stropy, postel, skříně, je tu houpací síť..ta mně hodně zaujme..a nebude to naposledy… jsou tu sedací pytle, dva proti sobě a uprostřed vydlabaný kámen, ve kterém později vždy zapaloval oheň, když jsme večer leželi v objetí v posteli.. jsou tu velké francouzské dveře, kterými je vidět na louku a les a nebe a z venku je slyšet malý vodopád, který se řine přes obrovské kameny a dovnitř se spolu se zvukem tříštící se vody ozývá zpěv ptáků... nevím, jak se takový výjev dá popsat slovy. Vnímám snad všemi smysly. Mé oči jsou v úžasu, jako bych překročila práh a vstoupila úplně do jiného světa, cítím všechny ty vůně, které se pokojem proplétají, slyším všechny ty zvuky přírody a připadám si jako venku snad v džungli, přestože jsem vevnitř a v neposlední řadě slyším také tlukot svého srdce. Z myšlenek a jakéhosi stavu transu mně vytrhne Oliver, který si lehl na velkou manželskou postel a letmým pohybem ruky mi ukázal, kde je moje místo...No jasně, přece tu nebudeme jen tak stát a povídat si, že jo, trošku se uklidňuju. Určitě mu nejde o sex, vůbec to není takový typ člověka. Ano jsme v ložnici, ano ležíme vedle sebe, ano dívá se na mně upřímně, hladí mé tělo očima, možná ho už i vysvléknul, ale …ne, nejeví se mi takový. Na druhou stranu, co jsi čekala? Přijala jsi pozvání na večeři, mohl si to vysvětlit tak, že s ním automaticky půjdeš do postele. Sakra ne, dívám se do jeho něžných, upřímných, dobrotou sálajících očí a nevěřím tomu, že by mně nechtěl tento člověk více poznat, než mi svlékne kalhotky. Trošku mně to mate. Většinou mám odhad na muže a na to co chtějí, ale tentokrát jsem jaksi ztracená. Vážná témata neopouštíme, to mně trochu ujistí v mém odhadu, že si prostě poležíme, to se přeci po jídle dělá ne? Dozvídám se o jeho zdravotních problémech minulých let. Nu dobrá, říkám si, je hezké, vzít to takto zeširoka, záhy mi odhalí i důvod, kvůli kterému mi toto vlastně sděluje… dodnes si nese z tohoto nehezkého období svého života malou indispozici, která bude mít vliv na náš případný společný sexuální život. Aha…takže opravdu…budeme mít sex? Já ještě ale stále váhám. Přijde mi, že s Oliverem bych se na to dokázala těšit i mnohem déle, než na to vlítnou hned. Klidně bych s ním spala až na podruhé ???? Né, vážně..dovedla bych si představit se chvíli vídat, nespěchat, vnímat jeho přítomnost, užívat si jí, protože ten pocit, když jsem s ním…je natolik povznášející, že bych se jím nechala rozmazlovat klidně déle…a protože tuším, ze zkušnosti vlastně vím, že muži, jakmile dosáhnou svého, všechny tyhle projevy náklonnosti, obdivu, něžností, touhy a dvoření se jaksi stopnou, nechtěla jsem o to přijít hned, když jsem to právě měla možnost po delší době pocítit. Ptá se mně, co mně vede k tomu, že u něj právě teď ležím na posteli…Nejraději bych mu řekla, že jsem upřímně nečekala, že budeme ještě ten den ležet v jeho posteli, ale chápu význam jeho dotazu a nechci být rádoby vtipná ve chvíli, kdy probíráme tyto těžší témata. Zběžně mu popíšu svoji situaci...jsem už dost nervózní, protože jeho pohledy do očí začínají být delší, hlubší, naléhavější. Kromě toho několikrát přejede zlehka rukou po křivkách mého těla řekne, jak jsem nádherná. Snažím se sice pokračovat v hovoru, ale netrvá to příliš dlouho a on se ke mně nakloní a políbí mně. Ano, přestože jsme v posteli, přestože k tomu vedou všechny indicie, nečekám to. Opravdu si stále nechci připustit, že bych se v něm mýlila, a že si mně opravdu hned ten den „vezme.“ Nejistě polibek opětuju. Měl mně přece více poznat, než se mezi námi cokoliv stane... co bych ovšem chtěla, to zásadní jsme si řekli. On mně o svém zdravotním stavu a já jemu o mém rozpadajícím se manželství, ze kterého touto pro někoho zvláštní formou, utíkám, takže se vlastně známe dostatečně. Oba víme, co chceme. Polibky jsou vášnivější, intenzivnější a přes všechen svůj rozum, který se mi pořád motá do cesty, cítím touhu. Touhu ho vidět nahého, touhu se ho dotýkat a dívat se, co to s ním dělá, touhu cítit jeho...

Najednou mi hlavou proběhne, že ji opravdu cítím. Touhu po muži! Abych byla přesná..po jiném muži než byl Adam! Už tomu byla chvíle, kdy jsem ji necítíla. Poté, co jsem ukončila svůj předchozí milenecký vzah, ve kterém jsem se naprosto ztratila, nevěřila jsem, že ji ještě někdy pocítím. Na Adama jsem myslela často, přestože jsem jej chtěla vymazat, nešlo to. Stále se vracel, v myšlenkách, ve snech, v tajných přáních ho ještě potkat, ve vnitřních touhách, které jsem musela vždy hned potlačit, protože pokud se tak nestalo, doháněly mně vzpomínky na naše společné chvíle, ať už v posteli, nebo mimo ni, někdy až k slzám. Setkání s Oliverem, bylo vlastně první od té doby, které jsem od muže akceptovala. Na jednu stranu jsem byla ráda, protože jsem měla více času pozorovat mé rozpadající se manželství a uvědomit si, že takto žít dále nechci. Na stranu druhou to znamenalo najít v sobě odvahu udělat ten první krok k rozvodu. Proto mi ale přišel do života právě Oliver. Setkání s ním mi dalo pocit, malou naději, že jsem našla někoho, kdo mi pomůže tuto moji životní etapu uzavřít. Kterou etapu že myslím? No.. paradoxně uzavřel obě. I etapu strádání po Adamovi (přestože nebyl den, abych si na něj nevzpomněla) tak etapu manželství. Jakoby mi dodal kuráž, sebejistotu. Ano, oba jsem měla potkat a právě v tomto pořadí. Každý z nich mi dal něco, co mně dostalo až sem..

Adam byl muž, který naprosto odpovídal mé představě o muži, se kterým bych chtěla tvořit rodinu, budovat společné zázemí, sedět večer u krbu a povídat si o všem možném, milovat se, vášnivě a přitom něžně, tak jak jsem to doposud měla jenom s ním, smát se, být a prostě žít. Tak moc jsme si ve všem rozuměli. Jenomže nejen, že jsem já byla vdaná, ale on byl také ženatý a celkově to dávalo smysl asi jenom v našich představách. Otevřel ale moje tolik let chladné srdce, které každou mojí nevěrou chladlo o kousek více. Když jsem Adama potkala, odmítala jsem jakýkoliv projev citu. Jakmile jej někdo z mužů projevil, zmizela jsem z povrchu zemského. Lichotky pro mně byly předehrou, nikoliv hezkým mužským gestem, něhu jsem považovala za přetvářku, lásku za zbytečnost a povídání si o životě za ztrátu času. Jediné po čem jsem toužila byl sex a zapomění. Alespoň to chvilkové. Adam.. byl vtipný. A s každým mým dalších smíchem mé srdce roztávalo...Až jsem se zamilovala. Ale to je jiný příběh. Mnohem delší, než tento o Oliverovi..

Oliver. Byl tááák pozorný, staral se o mně s takovou obětavostí, až jsem si někdy říkala, že si to nezasloužím. Často se na mne až zlobil, když jsem mu to řekla a neustále mi opakoval, že já si nemusím nic zasloužit. Že když mně má někdo upřímně rád, bude o mně nezjištně pečovat. Že to, co mi dává, není proto, že bych si to něčím zasloužila, ale proto, že jsem, jaká jsem a kým pro něj jsem. Za svůj život jsem do té doby nikdy neslyšela, jak moc jsem úžasná, jaký úžasný člověk jsem. Měla jsem pocit, že do mně vidí. Po té, co mi Adam rozehřál mé srdce, abych do něj pak dostala přímý zásah mečem, Oliver mně hojil. Néjen srdce, ale i moje ustrašené, nejisté já. S ním jsem měla pocit, že jsem opravdová princezna. Kdyby mohl, na rukách by mně nosil a já?...Přemýšlela. 

O Honzovi, o Adamovi, o Oliverovi...o SOBĚ! A začaly se dít věci...Najednou jsem měla pocit, že nemůžu už jen stát na místě a čekat, co příjde...