Skrytá láska II – První hřích

Jsem doma. Teď sprcha, vyčistit zuby a do postele. Zbožňuju horkou vodu, její proudy ze mě smývají stres a uklidňují mě. Roky plynou v každodenním stereotypu: práce, nákup, domov, úklid, spánek,… A tak pořád dokola. Jakýkoliv výkyv z něj, ještě navíc podpořen větší dávkou alkoholu, mě však ve snech vrhá do časů a událostí dávno minulých. Před deseti, patnácti lety se mi to nestávalo, tak proč teď, po více než dvaceti letech se mi chtějí vracet tito lidé do snů? Netuším. Ale jedno vím jistě, že mě to ničí a sžírá. Snad je horká voda odežene. Jsem už celá rudá, ale ještě nechci končit. Postel je děsně studená.

Vracím se ze školy a potkávám Janu. Domluvíme se, že se stavíme za Alexem a za Vojtou a mrkneme u nich na internet. Když vejdeme do jejich pokoje, Vojta se zvedne od kompu, s rošťáckým úsměvem jde rovnou ke mně a políbí mě na tvář. Cože? Proč to dělá? Řekl Alexovi, co se mezi námi v noci stalo? Jana by propálila, že nás slyšeli. Klid, hlavně na sobě nedat nic znát. Nechci o té noci mluvit. V tom slyším Janu, jak se také dožaduje od Alexe polibku. O co tady sakra jde? On to nebyl jen můj alkoholový úlet? Nikdo se ani slůvkem nezmínil, nenaznačil. Uniklo mi něco?  

V následujících čtrnácti dnech trávím spoustu nocí na Vojtově pokoji. Alex spí s Janou u nás a já se snažím rozklíčovat, kdy, kde a kdo tohle začal. Jak a kdo rozdělil role? Bylo to snad předem domluvené? Vůbec to nechápu. Oni dva spolu vážně chodí? Jak mohl Alex udělat obrat o 180 stupňů, popřít všechno, co o Janě kdy říkal, a být s ní? Jako by mi vrazil dýku do zad. Jak jsem mohla být tak naivní.

Tak co, když už nespím ve své posteli, pokusím se s Vojtou trochu víc seznámit. Moc toho o sobě nevíme. Zatím mezi námi byly jen srandičky, popichování a chichi chacha. Povídáme si a pozvolna se sbližujeme. Tohle je nějaké blbé déjà vu. Před půlrokem jsem si začala s jedním klukem, ale skončila jsem v posteli s jeho spolubydlícím. A teď zase. Co to se mnou sakra je? Líbá mě, hladí mě, ale nejde to, drhne to. Nemůžu vypnout hlavu. Za střízliva máme jakési bariéry, bloky, které je pro nás velmi těžké překonat.

Trvá to asi tři týdny, spousta nocí, kdy nejsme schopní se pomilovat. Něco nás svazuje, oba, nejen mě. Strach, stud, minulost,…? Každého asi něco jiného. Nemluvíme o tom, ale já už si situaci začínám brát osobně. Co mám dělat? Nejsem moc hezká, mám malá prsa, trochu předkus a bez brýlí toho moc nevidím, zkušeností v posteli taky moc nemám a Vojta? Co já vím? Přece nejsem tak neschopná. Proč nad vším pořád přemýšlím a neumím vypnout? Možná proto to nejde. Tak dobře, když to teda nejde bez hlavy, udělám si rychlou analýzu. Pravdou je, že před třemi týdny jsme sice měli značně upito, ale ne zas tolik, abych si nepamatovala každý pohyb. Takže zkusím stejnou polohu jako tehdy, ale Vojtovi se s myšlenkami svěřovat nebudu. Prostě to zkusím.

Lehnu si na bok a otočím se zády k němu. Povzdechne si. Asi je trochu zklamaný z vývoje událostí, ale nevidím mu do tváře. Ani nechci, bojím se pravdy, ať je jakákoli. Leží na zádech, nic neříká. Trochu se přitulím, abych se o něj opřela zády. Trochu víc vyšpulím zadeček. Hladí mě, ale z jeho doteků cítím spíš snahu utěšit mě. Jako by mi sděloval: nevadí, nic se neděje, příště to půjde. Otočím hlavu a políbím ho. Začnu se o něj jemně třít. Rukou mi lehounce přejíždí po zádech. Je tak něžný, sotva se mě dotýká. Prsty jemně sjíždí po páteři od šíje až k zadečku, zastaví se těsně nad ním. Celé mé tělo se zachvěje, jako by mnou projel elektrický výboj. Nedokážu to ovládnout. Ptá se, zda je všechno v pořádku, jen pokývám hlavou. Jeho ruka zabloudí mezi mé nohy. Pokrčím nohu v koleni a dám ji před sebe, aby měl snazší přístup k mojí štěrbince. Cítím, jak jsem celá vlhká a Vojta mi zašeptá do ucha: „ale ale, copak to tu máme“. A najednou si uvědomuji, že se stydím za to, že jsem vzrušená, i za to, že se mi líbí všechno, co dělá. Na zadečku ucítím jeho tvrdý penis. A vida, nejen mně se to líbí. Prohnu se v bedrech a vystrčím zadek ještě trochu víc, aby bylo všechno lépe dostupné. Otevírám se mu a zvu ho dovnitř. Výzvu přijímá a bez problémů do mě vstupuje. Pak už jen pár pohybů v pravidelném rytmu a jeho vyvrcholení na sebe nenechá dlouho čekat. Napětí se rozplynulo. Ještě chvíli ležíme v objetí, splynutí v sobě, než se odpoutáme a pode mnou se objeví mokrá spoušť. Několikrát se zeptá, jestli mi neublížil. Pousměji se a zavrtím hlavou. Trápilo ho, že by mi mohl ublížit? Breptá něco o tom, že už se to jednou stalo -tehdy-, myslí si, že to nevím, že jsem byla opilá. Nechám ho při tom, nebudu mu brát iluze, ať si myslí, co chce. Hlavní je, že jsme překonali nervozitu. Všechno ze mě spadlo.

Budíček. Už několik dní se nemůžu soustředit. V práci je to hrůza, nevím, co dělám, nebaví mě to tam. Nic mě nebaví. Strašná letargie. Nemůžu přestat myslet na své sny. Jen ať nepřijde nikdo z vedení na kontrolu. Ještě čtyři dny a v pátek si budu muset vzít nějaký neurol nebo lexaurin, abych se konečně vyspala, doufám, že beze snů.

Ani jeden z nás si v té chvíli plně neuvědomoval, co se právě stalo. Prostě jen konečně dobrej sex. A vůbec jsme nemohli tušit, co bude následovat. Vojta tu noc nevědomky objevil mé slabé místo, které mě v budoucnu vždy zradí. Tuto slabinu bude brilantně zneužívat, i když budu stoprocentně přesvědčená, že mám všechno perfektně pod kontrolou, srovnané a vyřešené. Probudili jsme něco, co v následujících třech letech rozpoutá smršť, která mě naprosto pohltí, a nakonec rozerve na kousky.