Skrytá láska V - Útěk z pekla

Konečně je pátek, přežiju pár hodin v práci, pak víkend. Vedení nepřišlo a to je moje štěstí, protože jinak bych asi dostala padáka na hodinu. Pochmurné podzimní počasí příliš nepomáhá. Nesnáším zimu. Předvánoční čas a sváteční atmosféra jsou ještě horší. Stromečky, světýlka, všude vřískají koledy… Hnus! Každoroční deprese. Tak pojď lexaurinku, šup dovnitř.

Jsou to dva měsíce po rozchodu s Vojtou. Naši jsou v pohodě, ale doma už to nemůžu vydržet, zvykla jsem si žít sama, bez neustálé kontroly a péče 24/7. Hledám si nějaký únik. A tak pár dní po mých 25. narozeninách a pár dní před Velikonocemi zase balím kufr a odjíždím do Španělska. Starám se tam o jednoho spratka a poznávám nové lidi, mimo jiné i Carlose. Známe se měsíc, ale opouštím kvůli němu svůj job a stěhuji se k němu do 40 kilometrů vzdáleného města. Pronajal pro nás útulný apartmán v samém centru historického města, navíc kousek od pláže. Nic nemusím, vydělává spoustu peněz. Někdo by řekl „ideál“. Občas se starám o jeho tříletého kluka, kterého má z předchozího vztahu. Když mě během sedmi měsíců soužití podruhé žádá o ruku a já podruhé odmítám, vyhazuje mě z bytu. Zase. Ano, idylka. Dochází mi, že po celou tu dobu jsem s ním žila v jakési neviditelné kleci. Každý večer stejné otázky: kde jsi byla, cos tam dělala, s kým ses tam potkala nebo nedejbože bavila… Poslední dobou se snažím vyhýbat i společným večerním akcím. Pokud si spolu někam vyjdeme, následuje noc plná výčitek, na koho jsem se kde podívala, usmála a já nevím co ještě. Jak viděl, se kterým barmanem, vyhazovačem nebo týpkem na lešení bych se nejraději vyspala. Že jsem mu někde neopětovala pohlazení, nebo polibek, a nedala tak všem v okruhu 100 kilometrů najevo, ke komu patřím. Psycho. Nech mě dýchat! Jeho žárlivost je nesnesitelná. Sex na usmíření nefunguje, samozřejmě že ne, když je násilný, nucený, hnusný. Je to skličující. V kulisách horkého Španělska se nakonec dozvídám, že mé srdce je z ledu a že mě musí od sebe odehnat, aby „nezačalo sněžit v tom jeho“. Omyl, Carlosi, mé srdce není z ledu, nemám ho vůbec, puklo a zůstalo daleko odsud. Takže když mě znovu vyhodil, balím kufry, odcházím na nádraží a beru směr Česko. Zbývá pár dní do Vánoc.

Vypadá to skoro jako šťastný konec, ale není. Vánoce u rodičů proběhly jakžtakž a před Silvestrem jedu oslavit narozeniny kámošky ze střední. Léta jsme se neviděly, máme si toho spoustu co říct. Večer sotva začal, cink cink, smska od Carlose, že je ve Vídni na cestě k nám. Nikdo ho nezval, prostě si přijel, pro mě… Dva nebo tři dny po Carlosově zjevení se u nás, se mi ozve Vojta, přiletěl na Vánoce navštívit rodiče. Žije v Anglii a před odletem zpátky by se chtěl setkat. Strašně bych ho chtěla vidět, ale nemůžu se za ním vypravit. Nejdřív musím vyřešit ten průser, co mám doma. Asi deset dní se mě Carlos snaží přesvědčit, abych s ním odletěla zpátky „domů“, do Valencie. Taky chce navštívit Prahu, když už je tady. Tak se tedy vypravíme do Prahy a přichází peklo číslo…? Nevím, kolikáté, kdo by to počítal. Hádky, výčitky, vydírání, slzy, sex na hraně znásilnění, vztek, křik,…

Po návratu z čtyřdenního pražského výletu zpátky na vesnici je mezi námi dusno k nevydržení. Další hádky a výčitky ohledně koupě letenek. Nechci s ním odletět. To je snad poprvé v životě, kdy vím, co chci, respektive nechci. Musím vypadnout ven, uklidnit se, vyčistit hlavu. Odcházím na procházku do polí, mimo civilizaci, nechci nikoho vidět, jen chci konečně normálně v klidu dýchat. Vracím se asi po dvou hodinách a všude po zemi mého pokoje nacházím rozházené fotky z kolejí, z akcí, z mých různých pobytů ve Španělsku, fotky s Vojtou, s Alexem, i se spoustou dalších lidí. Hrabal se mi ve věcech, když jsem byla venku. Pokud jsem přišla s částečně srovnanými idejemi v hlavě a s návrhem, že bych se mohla vrátit za ním tak za měsíc, jakmile si vyřeším doktory a další záležitosti - samozřejmě jde o návrh pouze k získání času - tak tímto uvítáním s hysterickým výstupem to definitivně zabil. Prý mě miluje a dal by mi všechno, co bych chtěla, ale že já jsem ho nikdy nemilovala… Další déjà vu… Tohle už tu bylo, to už jsem slyšela. Akorát teď je tím viníkem, „kterýho miluju a se kterým se při první příležitosti vyspím“, Vojta. Tentokrát to musím ustát, jsem na své domácí půdě. Zůstávám, Carlos odletěl beze mě. S Vojtou jsme se ale minuli.

Probouzím se nad ránem úplně zpocená. Takže prášky nezabraly. Spala jsem sice dýl, ale nočních běsů jsem se nezbavila. A jak vidno, nejsem schopná se zbavit ani Carlose. Byl to hodně jiný vztah než s Vojtou, hodně jiný rozchod. Teď po letech nechápu, proč jsem měla potřebu se o něj starat, když se u nás tehdy objevil. Proč jsem s ním jela do Prahy? Další v dlouhatánské řadě chybných rozhodnutí. Dnes vím, že priority měly být někde jinde. Měla jsem ho nechat svému osudu, když si přijel. Nikdo ho přece nezval. Možná bych se i dozvěděla, proč se tehdy chtěl Vojta před svým odletem sejít…

Tyhle úvahy nemají žádný smysl, raději vstanu a jdu dělat něco smysluplnějšího, třeba umývat okna, i když je venku pod 0. Víkend přede mnou.