Skrytá láska VI - nenapadl mě název, dejte mi návrh

Za sobotu jsem zvládla umýt okna, vyprat i pověsit záclony, vyžehlit a pověsit závěsy, převléct povlečení, všechno vyprat a odnosit do sušárny. Zaskládala jsem ji slušně. Vyluxovala jsem, vytřela podlahy a poutírala prach. Snad mi prádlo přes noc uschne a zítra bych to mohla všechno vyžehlit a pouklízet do skříní. Samé přízemní věci a starosti. Uvidím, jak se budu zítra cítit, protože dneska mě teda slušně bolí celé tělo. Kolikrát jsem na ten podělanej žebřík vylezla? Kdo vymyslel místo oken takový plachty až do stropu? Architekti a designeři jsou fakt kreténi, moc pěkný, ale s praktičností si vytírají zadky. Ruce nezvládají tolik pohybu nad hlavou. Bolí mě i jen tak ležet. Asi jsem se přetáhla. Nebudu to hrotit, dám si ibuprofen. Nooo, začínám si připadat jako totální smažka. Ostatně, ten arsenál, co tu mám na polici, by stačilo smíchat a bylo by po snech.

Krize odezněla a já v březnu začínám pracovat v Praze. Bydlím v podnájmu u jedné starší paní. V pražské kanceláři jsme pouze dvě holky, což je dost málo na seznamování se s kýmkoli. Jednou za čtrnáct dní se staví informatik na údržbu objednávkového systému, milé zpestření. Je to jen flirt, který po pár týdnech skončí na schodech před bytem. Volný čas trávím objevováním města, sama. Blíží se Velikonoce, před rokem jsem po rozchodu s Vojtou ujížděla do Španělska a teď se dozvídám, že zase přiletí z Anglie do Čech. Paní domácí má v plánu odjet na svátky ke známým mimo Prahu, a tak mu nabízím nocleh, pokud by potřeboval. Nechce. Hodlá jet z letiště rovnou domů na Moravu. Mrzí mě to, ale asi ho chápu. O Vánocích jsem ho kvůli Carlosovi prošvihla, má právo být naštvaný nebo uražený, nebo co já vím, nechce podstupovat výzvu, riskovat setkání, pokoušet osud.

Sice už je konec března a pomalu se o slovo hlásí jaro, avšak večer je ještě docela zima. Jsem sama na bytě, a tak se jdu umýt a zalezu do postele, chci si číst. Ale nedokážu se soustředit a stejnou stránku čtu pořád dokola, vidím jen písmenka, smysl mi uniká. Hlavou se mi honí myšlenky na Vojtu, má přistát okolo deváté večer. Ach jo, je mi smutno, že ho neuvidím. Pokud jde o nás dva, nic se neděje normálně. A život si s námi pohrává dál.

Kolem osmé mi přichází sms. Co je to tentokrát? Je od Vojty, mají 3 hodiny zpoždění na odletu, takže přistanou okolo půlnoci. Znovu mu nabízím přespání, znovu odmítá, prý to zvládá a vlak stíhá. Za nějakou dobu už jsou to 4, pak 5 hodin. Jak je to možné, jak si to můžou dovolit? Je mu jasné, že poslední noční vlak nestihne a opatrně se ptá, jestli má nabídka stále platí. Nemůžu ho v tom nechat. Jasně že se mnou může počítat, a vysvětluji mu, jak se dostat z letiště ke mně. Nespím, čekám, jsem nervózní, zase mám o toho dvoumetrového chlapa strach. Mobil prakticky nepouštím z ruky. Nakonec přistanou kolem 4 ráno, než se dostane z letiště na Dejvickou, začne jezdit metro. Domluvíme se, že na něj počkám u metra na Florenci, kde bydlím. Čekám venku u východu z metra. Nejde, pořád nejde, už by tu měl být, klepu se zimou, bundu a džíny jsem na sebe hodila jen přes tričko, ve kterém spím. Kde jsi? Doufám, že jsi nevystoupil druhou stranou? Konečně. Úsměv na dálku a viditelná úleva. Jiné země, jiné město, jiné životy, ale stále ty stejné oči, stejný úsměv. Obejmeme se. Hluboký nádech a výdech, pár sekund, obavy i nervozita se rozplynou. Ten obrovský kámen strachu, co mi spadl ze srdce, způsobil takovou ránu, že byla slyšet na míle daleko a na Chebsku způsobila slabé zemětřesení.

Na byt dojdeme pešky, jsou to jen dva bloky, pak čtvrté patro bez výtahu. Je neděle, pomalu se rozednívá. Má vůbec smysl jít spát? Zalezu do postele a čekám, až se Vojta osprchuje. Lehne si do své čisté postele. Bavíme se o jeho cestě, ale připadá mi, že konverzace trochu skřípe. Netrvá dlouho a začne provokovat, že potřebuje zahřát a že si chce vlézt ke mně. Jestli chceš, říkám a krčím rameny, nechávám to na něm. Jsem přesvědčená, že to neudělá, že mě jen popichuje. A přesto, v mžiku je pod mou peřinou, přitulí se ke mně a pevně mě stiskne v objetí. Prý si konečně může někoho pořádně pomačkat, aniž by se bál, že mu ublíží. No, Vojto díky, mám 165 cm a 54 kilo, nemám sice vymodelované ploché bříško, ale zas tak tlustá nejsem… V tý Anglii jsi teda musel být s pořádnýma kostlivkama. Ve zlomku vteřiny zase ucítím známé chvění, je jasný, co přijde. Zavřu oči a vychutnávám si tu něhu… Uplynul rok a kousek, co jsem tohle cítila naposledy. Válka skončila, ale ohně stále ještě hoří. Vnímám jeho horký dech ve vlasech, líbá mě na šíji, jemně mě hladí, tak jemně, že se mě sotva dotýká. V břiše mi tancuje hejno motýlů. Unikne mi pár vzdechů, které mě vrátí do reality. Proč mi to děláš?… Nemůžu! Vymaním se z jeho pevného sevření a vyskočím z postele. Házím na sebe oblečení, zatímco breptám nějaké nesmysly, nemám odvahu podívat se mu do očí. Toužím po něm, strašně moc, nemá ponětí, jak moc to chci, ale nesmí k tomu dojít. Nechtěl přece využít mé pohostinnosti. Leží tady a je tu se mnou jen díky jakémusi zásahu shůry. Za týden odlétá zpátky. A navíc, kolikrát na mě Carlos řval, že se s Vojtou vyspím, jakmile ho znovu potkám. Neuběhly ani tři měsíce, co jsem to slyšela naposledy.

V poledne zajdeme na oběd, ptá se, jak bylo celý ten rok, co jsme se neviděli. Netuším proč, ale vyprávím mu o svém španělském infernu. Asi se potřebuju svěřit a nemám komu. Nikdo neví, co se tam opravdu dělo. A i když Vojtovi věřím, nemám odvahu svěřit se mu se vším a spoustu detailů zcenzuruji, pochopitelně. Hledala jsem porozumění nebo alespoň trošku soucitu, ale vysmál se mi. Asi jsem si to zasloužila. Po obědě ho posadím na autobus, zamávám do okýnka a pošlu na Moravu. Oči už se zase mění v louže.

Do Anglie se vrací za týden. Odlétá až k večeru, ale do Prahy přijel už po poledni. U mě na bytě může nechat jen kufr, protože paní domácí už je zpátky, a tak trávíme den ve městě. Možná je to tak lepší. Projdeme se po náplavce, posadíme se v parku a mluvíme o naprosto bezvýznamných věcech. Jak mu mám říct, že už týden mu patří každá moje myšlenka. Sednu si na něj. Vdechuji jeho vůni. V jeho rukách hořím touhou a led na mých rtech se rozpouští. Točí se mi hlava a ztrácím nad sebou kontrolu. Kdybychom nebyli v parku, asi bych ho znásilnila, teda pokud by se bránil. Ještě chvíli na něm musím vydržet, zmůžu se jen na promiň. Za všechno můžeš jen ty sám, ty, který ses v mém životě objevil úplnou náhodou. Získal sis mě po malých krůčcích, trpělivě, kousek po kousku ses mi zarýval pod kůži, odstřelil jsi můj krunýř a já se teď nedokážu bránit. I když si myslíš, že jsem tě nikdy nemilovala, bereš mi teď můj život, má minulost i budoucnost odlétá s tebou. Abych utajila slzy deroucí se do očí, zarývám skloněnou hlavu do jeho prsou a nezbývá mi moc vůle, abych mu neřekla, že ho miluju. Nebyl by rád. To je to poslední, co by chtěl slyšet. Vždycky jsem si myslela, že Miluji tě! je jen fráze, že tato dvě slova jsou prázdná, že není třeba je vyslovovat, že opravdová láska se pozná z činů, z chování jednoho k druhému. Připadalo mi, že se jich zneužívá, že to říkají jen hysterky kdykoli, kdekoli a komukoli. Vlastně si nevzpomínám, že bych to někdy vyslovila nahlas. Teď mě to mrzí.

Musí na letiště. Sice nechce doprovodit, ale stejně nemám nic lepšího na práci. Dopřej mi ještě chvilku s tebou. Neodháněj mě! Večer mi volá jeho táta, prý jestli mám nějaké zprávy, že se jim neozval. Za tři roky, co jsme spolu chodili, mi jeho rodiče nikdy nevolali. Zmateně koktám a slibuju, že zařídím nápravu, a ještě v šoku volám do Anglie. Jeho tátu mám ráda, správnej chlap. Ale kde vzal moje číslo, když jsem ho před rokem těsně před odjezdem do Španělska změnila, v době, kdy už jsme s Vojtou žili každý jinde? Asi jim přiznal, že přespal u mě. Nepřestává mě udivovat jeho upřímnost. Já bych našim pravdu říct nedokázala.

Konec května, končí mi zkušební doba ve firmě a rozhoduji se, jestli podepsat smlouvu. Cítím zvláštní pnutí, že to není dobrý nápad. Šestý smysl? Ukončila jsem pracovní poměr a zase balím kufr, nic mě tu nedrží, nepatřím sem, nikam nepatřím, nemám svou zem, své místo. Musím se někde najít. A tak se znovu vydávám na cestu. Za poslední rok a půl se pošesté komplet stěhuji. I rodiče pochybují, že to mám v hlavě v pořádku. Jsem na letišti, když mi cinkne mobil. Cože? Tohle by nevymysleli ani v Hollywoodu. Sms od Carlose, právě přistál v Praze. Stěhuje se sem, prý aby mi mohl být nablízku a měl možnost mě přesvědčit, že k sobě opravdu patříme. Svoji práci může vykonávat odkudkoli, stačí mu počítač. Zatmělo se mi před očima a obrátil se mi žaludek. Instinktivně se rozhlédnu po hale, jen se s ním nepotkat, a vyrážím k odletovému gatu. Nechci na jeho zprávu vůbec reagovat. Pak mi dojde, že je dost blbej na to, aby zazvonil u mých rodičů. Po přistání mu odepíšu, že žiju ve Španělsku, jinde, 800 km od Valencie. Bude to dost daleko?

Fuj! Už zase. Carlos je ten poslední, koho bych chtěla vidět ve snech. Proč se mi nemůže zdát něco normálního? Třeba, že mě někdo vraždí, nebo že mě žere žralok na dovolené v Chorvatsku, nebo tak něco… Musím to všechno nějak dostat z hlavy. Raději vstanu, dám si čaj, pak kafé a půjdu na to prádlo. O fyzickou práci na dnešní den mám postaráno.