Nenaplnění láskou

 

Je podzim, slunečný, avšak chladný a větrný den. Barvy stromů hýří žlutou, béžovou, oranžovou. Listy létají vzduchem. Cítím vůni usychající přírody. Mám podzim rád. Tu melancholii a pomalé usínání všeho okolo. Odkvétají poslední květiny a padají dozrálé plody.                                                                  

Jedu do centra. Je deset dopoledne. Chci se zastavit ve vinotéce pro lahev Bordeaux. Vrznutí prosklených, vstupních dveří upozornilo postarší paní u výběru láhví a mladou ženu, sedící v rohu u stolu na druhém konci podniku.

“Dobrý den, mohu poprosit o Frankovku či Bordeaux?“zeptal jsem se s úsměvem.

„Ano. Samozřejmě.“odpověděla postarší paní a šla mi ukázat police, kde víno najdu.

Vládne tu poklid. Interiér je stylový. Obložené stěny dřevem, secesní obrazy, cihlové

klenby a to vše pěkně osvětlené, až bych tu nejraději zůstal na sklenku.

Pečlivě víno vybírám a nikdy nic neuspěchám. Baví mě tam stát a dýchat tu atmosféru. Prohlížím si lahve, čtu charakter těchto vín, která zrála kdesi daleko a staral se o ně

někdo zkušený, znalý a ušlechtilý. Našel jsem správnou lahev a jdu zaplatit. Přemohl mě však chtíč,

zůstat zde alespoň chvíli a ochutnat stáčený Merlot. Paní mi nalila. Bylo tu několik

kulatých stolků, nad nimiž visely secesní, skleněné lampy. Byly nerozsvíceny, až na

jednu, kde seděla mladá žena, úplně sama. Vypadala smutně a nešťastně. Celá její duše

byla raněná a řešila tu u vína, takhle dopoledne, svůj životní problém.

       Sednul jsem si tak, abych na ni viděl. Občas se ohlédla a na malou chvilku si mě prohlížela. A já si myslel, že by chtěla mít společnost. Hledíme na sebe. Vím dobře, co to znamená. Jdu k ní a ptám se, zda si mohu přisednout.

“Dobrý den. Můžu si k Vám přisednout?“a podíval jsem se jí dlouze do očí.

„Ano, alespoň nebudeme pít sami.“

„Petr.“a podal jsem ruku.

„Jitka.“

„Přiťukneme si?“

„Samozřejmě, jinak by to nešlo!“

Tahle paní Jitka byla drobnou, hnědovlasou ženou s  culíkem a neskutečně krásnýma a zároveň tajemnýma, zelenýma očima. Měla sametový, jemný hlas. Celkově působila tajemně, jak v obličeji, tak i oblečením, které bylo tmavé.

Zeptal jsem se proč je tak smutná.

A ona začala svůj životní příběh. Rozešla se s mužem po 22 letech vztahu. Vyprávěla o tom, jak se pozdě večer vracel z práce a neměl na nic čas. Domů se chodil pouze vyspat. Za poslední dobu ji ani nepohladil, a když spolu občas někam zašli- končilo to hádkou. Stal se z něj úplně jiný člověk, než byl na začátku. Obětoval celý život právnické firmě a vydělávání peněz, kterými byl dočista zkažen. Všeho litovala -času, snahy a roky překonávání nesnází. Nakonec se stal jen usorpátorem a diktátorem.  Měla ráda svého muže, ale on ji ne. A přitom se rozplakala.

"Když já Honzu tak miluji. Řekni mi, co mám dělat.  Nemůžu takhle dál. Trápím se."

Potřebovala uklidnit. Byla tak nešťastná. Nyní byl čas pohladit po duši. Beru dlaně do rukou a vážně hledím do očí.

"Čas vše zpraví. Uvidíš. Poznáš jiného muže, který tě bude milovat."

Pořád plakala a já viděl v těch překrásných očích tolik zklamání a neštěstí. Dlouze jsme se na sebe dívali. Byla to jemná bytost, citlivá a raněná, že mi jí bylo líto. Nemohu jen tak odejít a nechat samu. Neměla nikoho, kdo by byl s ní. Neměla doteky, něžná slova, radost ze života a prahla po lásce. Chaos a neštěstí probíhaly hlavou a nevěděla co s tím.                                                                                                        

To, jak se chovám, vyvolalo u Jitky určitou sympatii. Byla se mnou ráda. Povídali jsme a povídali. Řekla něco dost zvláštního.

"Nezajdeme ke mně domů?" Docela mě překvapila. Nevím co říct. Mlčím.

"Bydlím tady blízko. Pokud chceš, zajdeme ke mně, ale do ničeho tě nenutím."

„Dobře.“ odpověděl jsem trochu nejistě.

Odcházíme.                          

O jeden blok dál bydlela v rohovém domě s vysokou věží. Byl starobylý a s mnoha fasádními prvky, zahradou obehnanou kovaným plotem a náležitě udržovaným trávníkem. Odemkla a zuli jsme se. Chodba nasvědčovala na luxusní byt-všude dlažba, pečlivě uklizeno a pedantsky srovnáno. Vedla mne chodbou do prosvětlené místnosti z půlky prosklené. Byl to ateliér. Všude visely olejomalby: akty a portréty. Opravdu povedená díla. Ohromila mne ta dokonalost a detaily.             

Stojím tu, jakoby paralyzován vším, co se odehrálo. Nemohu pochopit, proč zde jsem. Stojím před portrétem ženy a běhá mi mráz po zádech.                                                      

Jitka už nebyla smutná.  Smála se tomu, jak ze sebe nemohu vydat ani hlásku.

Přistoupila. Objala mne a pevně přitiskla. Hladíme se.

 Vnímám její dech, tlukot srdce, vůni vlasů. Tváří se pomalu přibližovala a mírně pootevřela rty. Začala vášnivě líbat. Byla zde připravená a smířená se životem. Toužila po dotecích. A přitom Jitčiny krásné, zelené oči zářily spokojeností. Chtěla hned teď uskutečnit vše najednou, bez rozmyslu a plánování. Doteky navodily touhu po milování.