Oliver - část V.

Těhotná! Určitě jsem těhotná. Ne, nedávali jsme si pozor! Ne, neměli jsme kondom! Jo, běžně ho nosím – i u sebe. Tentokrát ani u sebe ani na něm, prostě na ostro. Nemívám náhodný sex s někým jen tak bez kondomu. Jinak, možná mívám náhodný sex, ale nikdy ne bez kondomu. Nejhorší je, že mně ani nenapadlo o tom s Oliverem mluvit. Přišlo to tak přirozeně, samo, stačilo si vyměnit pohled, když se chtěl poprvé ponořit do mé roztoužené kundičky a slov nebylo třeba. Co mi ale na mysl přišlo bylo, jak si s tímhle nářadím poradím. Ještě mu nestál úplně a já se nemohla zbavit pocitu, že je prostě velký. Každý můj pohled mně o tom opakovaně přesvědčoval, zatímco Oliver mi tvrdil, že je klasický průměr. Tak teda nevím, co jsem měla doposud za samečky, ale mně prostě přišlo, jako by mně z pavilonu slepýšů přeřadili do pavilonu anakond. Tak o svoji frndu jsem až takový strach neměla…ale každý dotek ať už rukou, ústy, jakoukoliv částí mého těla, mně jednoduše utvrzoval v tom, že nedávno nalezená radost z análního sexu se tady konat nebude. I v tom jsem se mýlila…ale o tom až jindy. Samozřejmě, že jsem na to myslela (určitě alespoň 3 vteřiny)…říct mu, ať ho vyndá, ale copak to jde? Když zrovna ve chvíli, kdy se nacházím před branou extáze, Oliver začne sténat? Vidím i cítím, jak se mu to líbí, že přichází po mých orgasmech i jeho vyvrcholení. Navíc toužím po tom, udělat se s ním. Jak bych mohla tohle úžasný spojení přerušit? Ono asi takhle..vzhledem k tomu, že s dalším přicházejícím orgasmem se postupně vypínají všechny mé smysly, nevím ani, jak bych mu to vlastně měla sdělit…a tak se tomu celá poddám…Oba se tomu poddáme a orgasmus prožíváme společně, vnímám nejen spojení dvou těl, ale i duší a toho nejhlubšího co má člověk v sobě. Díváme se na sebe a vpíjíme se jeden do druhého. 

Ležíme tam, vím, že bych se měla zvednout a jít do sprchy, pokusit se udělat hloubkový výplach a zabránit tak možnému „neštěstí“, ale nejde to. Díváme se na sebe, hladí mou tvář, líbá mně, stále je ve mně a mně je tak strašně dobře, že se nedokážu ani hnout. Nemám v úmyslu tuhle chvíli přerušit, a tak si v euforické nezodpovědnosti řeknu tu větu „nu co, co se má stát, stane se.“ Nechci myslet na tyhle věci, když se právě nacházím v nadpozemském vnímání svých pocitů, v objetí nadpozemského muže, v nadpozemské ložnici. Chci si tuhle chvíli vychutnat do samého konce. Procitnutí zodpovědnosti přichází až v autě po cestě domů. Mám si koupit postinor? Kontroluju v kalendáři, kdy mám ovulační dny, ty už bych měla mít za sebou. V podstatě bych to měla za necelých 14 dní dostat. Když si vezmu postinor, rozházím si celý cyklus a pak nebudu vůbec vědět, kdy mám ovulační dny a pak spíše otěhotním. Ne, samozřejmě, že to neplánuju opakovat. Chvíli si nadávám, jaká jsem nezodpovědná dylina, slíbím si, že už to nikdy neudělám, malinko se pomodlím, a ještě několikrát se ujistím, že je nesmysl, abych z jednoho šplouchnutí otěhotněla a mířím přímo domů. Oliver je starší, já už taky nejsem žádná samice mladice. Bude to v pohodě. Příště už budeme zodpovědný! Určitě! Dva dny na to se dostaví bolest prsou, která se stále stupňuje. Opakovaně kontroluji v kalendáři, kdy že to mám dostat. Je to ještě dost dní na to, aby mně už teď takhle bolely prsa. Ale protože mám několik vysokých škol, napadne mne své obavy konzultovat s googlem. Rakovina nebo těhotenství??! Děkuji, ani jedno nechci.