Prázdniny s Mikou VI: Je pátek

Když jsem odemykal dveře svého minibytečku, bylo už hodně po půlnoci. Zábava v kulturáku sice byla stále v plném proudu, ale já už to napětí prostě nemohl vydržet. Cestou jsem cítil, že je Mika u mě a nemýlil jsem se. Cítil jsem i její chmurnou náladu. Seděla na mé posteli a ruce měla složené v klíně.

„Ahoj,“ pozdravila mě nejistě.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a posadil se vedle ní. Najednou jsem nevěděl, jak začít. Nejlepší bude jít na to přímo a kousnout do kyselého jablka rovnou, ať to mám za sebou.
„Omlouvám se ti.“
„Za co?“ zeptala se překvapeně.
„No, já… vlastně jsem se omluvil Zuzce. A rozešel jsem se s ní, abys věděla.“

Mika přikývla, ale nic na to neřekla. „A omlouvám se, protože ten vztah nebyl v pořádku a vím, jak tě to muselo sebrat, protože… jsem se dneska dozvěděl, jak to s tebou opravdu bylo.“ Mluvil jsem jako terapeutická příručka, ale měl jsem pocit, že to tak bude nejepší.

Nemusel jsem říkat přímo, co jsem měl na mysli. Odvrátila hlavu a sevřela prsty v pěst, až jí zbělely klouby.
„Takže to víš.“
„Vím,“ zkusil jsem ji pohladit. Nechala se, ale hlavu ke mně neobrátila.

Dál už jsem si nebyl jistý, jak pokračovat. Nechtěl jsem ji ještě víc rozrušit. Až po chvíli mi došlo, že brečí. Už zase, chtělo se mi v duchu poznamenat kysele, ale na druhou stranu, teď už jsem ji chápal.

„Ale no tak. To bude dobrý.“ Už když jsem ta slova říkal, připadala mi hrozně mimo, ale nic lepšího mě nenapadalo.
„Já jsem tak hrozně blbá!“ prohlásila najednou.
„Nejsi,“ pohladil jsem ji znovu.
„Jsem! Jsem blbá a hnusná a k ničemu!“ To z ní promluvili její rodiče, řekl bych.

„Nejsi! Jsi úžasně chytrá, sečtělá, milá a krásná!“ odporoval jsem a přitom jsem vstal.
„Nejsem, jsem prostě blbá a hnusná!“ Taky vstala a teď už skoro křičela.
„Jsi nádherná, slyšíš? Nádherná! Jsi ta nejnádhernější holka, jakou jsem kdy viděl a jestli to někdo nevidí, tak je to jeho problém, ne tvůj!“
„To říkáš jenom tak!“ obvinila mě. To už mě docela nakrkla. Tak já jí tady skládám komplimenty a ona to odmítá?
„Neříkám, proboha, neříkám! Nemůžeš tomu prostě uvěřit?“
„Nemůžu!“ teď už v křičela naplno.
„To ti to mám dokázat?!“ zakřičel jsem taky, abych nezůstal pozadu.
„JO!“
„TAK JO!“
„FAJN!“
„FAJN!!!“

Pak bylo ticho, protože oběma došlo, kam jsme se to vlastně v rozhovoru dostali. Emoce pomalu odeznívaly.
„Chci říct,“ odkašlal jsem si decentně, „chlapi vzrušení předstírat nemůžou.“

Mika se na mě napůl vyděšeně podívala, i přes její vybledlost červenější než čerstvě uvařený rak. Takhle stydlivá byla opravdu hrozně roztomilá. „Ale to bych musela…“
„Jo,“ přikývl jsem. „Musela bys do naha.“ Samotného mě překvapilo, jak snadno jsem to navrhl. Možná to bylo tím, že jsem měl Miku hodně rád, líbila se mi a fakt, že jsem byl nadrženější než stepní koza, tomu taky trochu pomohl.

„To nejde,“ začala couvat.
„Já myslel, že ti mám dokázat, že jsi hezká? Jak jinak bych ti to mohl dokázat?“ trval jsem na svém.
„To jo, ale…“ znovu si sedla, dala si kolena pod bradu a obejmula si je rukama v defenzivní pozici.

„Ale co?“ Nechtěl jsem na ni tlačit, ale na druhou stranu bylo lepší kout železo, dokud je žhavé. Mohl bych jí zvednout sebevědomí a přitom ji očumovat. Zabili bychom dvě mouchy jedním svléknutím.

„Já jsem ještě nikdy… s nikým… ani před nikým…“ koktala tiše a v tu ránu mi jí bylo hrozně líto a udělal bych cokoliv na světě, abych jí vrátil úsměv na tvář. To, že už jsem ji vlastně nahou viděl, jsem jí ale radši nepřipomínal.

„Hele,“ posadil jsem se vedle ní. „Nemusíš dělat nic, co nechceš. Já jenom… že se mi opravdu líbíš. Chci, abys to věděla. A nechci být vlezlý, ale jestli je šance, že tě uvidím nahou, tak bych ji rád využil,“ usmál jsem se na ni. „A teď už jsem single, tak by to bylo v pořádku.“

Zabořila si hlavu do dlaní. „Ale když já se stydím! A taky…“
„No?“
„Co pro tebe vlastně znamenám?“

To byla dobrá otázka. Proč by se přede mnou měla vůbec svlékat? Kdo já pro ni jsem? A kdo je ona pro mě? Nemusel jsem nad tím moc dlouho přemýšlet. Vím, co jsem cítil a díky našemu zvláštnímu poutu jsem věděl, co cítí i ona. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ale jak jí to mám říct? S přiznáváním takových věcí jsem měl vždycky problém. Vlastně jsem ta slova ještě nikdy nikomu neřekl.
Pak mě něco napadlo.

„Dneska je pátek, žejo?“ zeptal jsem se najednou.
„Já myslím… jo, asi jo,“ pokrčila rameny zmateně. Pravda, když jste po smrti, pracovní týden pro vás jaksi ztratí význam, takže držet v hlavě víkendy je k ničemu.

„Tak co kdybych ti odpověděl písničkou?“ Vstal jsem a nechal lehce zmatenou Miku sedět na posteli. Přešel jsem ke svému notebooku a naťukal tam jednu písničku, která by jí měla zvednout náladu, měla ji moc ráda.

Hned jak se rozezněly první tóny, Mika ji poznala a zasmála se. Friday I am in love od The Cure. Začal jsem provádět něco, co by se při troše dobré vůle dalo označit za tanec. Alkoholu jsem v kulturáku moc nevypil, ale i to málo mi pomohlo. A kromě toho to byl od začátku trochu emocionální večer.

Mika se na mě se zájmem dívala a pohupovala nohou do rytmu. Rukou jsem naznačil, že držím mikrofon a velmi, opravdu velmi potichu jsem zpíval text písničky. A když takhle zaznělo v textu písně „It’s Friday, I am in love…“ podruhé a já se na ni upřeně zadíval, vypadalo to, že jí to konečně došlo.

Zase si zakryla tvář rukama a snad trochu slzela štěstím, ale já jí nehodlal dát šanci – vzal jsem jí za ruce (jak jen to šlo) a začal s ní tancovat taky. Ta písnička k tomu úplně vybízela. Mika nakonec moc povzbuzování nepotřebovala, tak se ke mně připojila a tancovali jsme oba.

"Tancovali" jsme tedy dost neumětelsky, Stardance bychom asi nevyhráli, ale to bylo fuk. Bylo to nádherných pár minut, kdy jsme oba poskakovali po pokoji do rytmu hudby a předstírali hru na hudební nástroje a já si konečně dokázal připustit, co k Mice cítím. A už jsem si byl jistý, že ona to měla stejně.

Když písnička dohrála, skončili jsme v objetí, které jsem opět necítil, ale i tak to bylo lepší než nic. Oba jsme byli zadýchaní. „Tak už rozumíš?“ zeptal jsem se.

Přikývla. „A pořád chceš, abych ti dokázal, že se mi líbíš?“
Opět zčervenala, objala mě silněji (aspoň se mi to zdálo) a dala mi hlavu na rameno, asi aby se mi nemusela dívat do obličeje. „Když já se bojím… a navíc se mě sotva můžeš dotknout…“
Bylo mi jasné, co tím myslí. Když své doteky nemůžeme cítit, jak mezi námi může dojít k něčemu, hm, fyzickému?

„Můžeme to udělat v duchu moderní doby,“ napadlo mě. „Sex na dálku.“ Odtáhl jsem ji od sebe a vytáhl z kapsy mobil. „Dneska už to není nic výjimečnýho. Můžeme dělat, jakože jsme od sebe hrozně daleko a koukáme na sebe přes webkameru.“

Pravda, byli jsme od sebe asi na tu největší vzdálenost, jaká mohla existovat, ale to byl jenom detail.

Mika nad tím přemýšlela, opět červená jako řepa, ale nakonec stydlivě přikývla. „Tak jo.“

(pokračování příště)