Sekretářka ředitelky

Před Vánocemi naše firma pořádala večírek, tedy spíš ples; objednaná kapela, všichni ve společenských šatech, přes dvě stě lidí na sále, pozvaný komik a tak podobně. Zrovna se mi tam dvakrát nechtělo, ale nakonec přemluven spolupracovníky, připraven na monstrózní událost, večer předem, žehlím košili a připravuji oblek.
V pátek navečír přijíždím taxi ke kulturnímu domu ve Vine Street, vystupuji a jdu ke vchodu dovnitř.

Kousek v ústraní stály dvě postarší ženy a jedna z nich se pokoušela odpálit zapalovačem cigaretu. Nešlo jí to. Nefunkční či prázdný zapalovač. Zastavuji u nich.
„Dobrý večer. Můžu?“ vyndávající z náprsní kapsy svůj benzínový zapalovač a odpaluji.
Zasmála se.
„Děkuji mockrát, zachránil jste mne!“
Jdu dál do předsálí k šatně, do fronty a podávám kabát. Vidím své spolupracovníky Thomase a Johna jak mávají. Jsem u nich a zdravím.
“Nazdar chlapi!“
„Ahoj Petře! Víš vůbec, komu jsi připaloval?“
„Nevím.“
„Ta paní v černém je finanční ředitelka a ta druhá její sekretářka. Přiletěly až z L.A.“
„Ještě, že jste mne informovali! Jinak bych nějakou pozval na skleničku! A to by asi nebylo vhodné.“

Rozchechtali se a Thomas mi řekl: „obě jsou pěkné, ale trochu starší.“ A John: „a hlavně žijí úplně jinde, než my!“
„Jdeme najít místo!“odcházející na sál.
„Přijdu hned za vámi.“
Stojím vevnitř pár metrů před prosklenými okny a uhýbám kolemjdoucím. Vyhlížím oknem ven; ony dvě venku u lampy- stále se baví a kouří. Sekretářka při rozhovoru nahlíží chvilkami oknem do proskleného předsálí a na vteřinu si mne několikrát prohlédla. Obě típly a někam se najednou vzdálily.

 Na sále mi už Thomas ukazoval, kde mám místo. Sedíme a očekáváme jakési zahájení. Z povzdálí přišly obě a ředitelka zaujala místo u mikrofonu. Začala sebejistě bez trémy mluvit.
Přednesla krátký, ale za to působivý projev a upřímně poděkovala pracovníkům za vykonanou práci ve firmě. Popřála krásný večer a za potlesku skromně odešla. Orchestr začal hrát. Lidé pomalu chodili na parket a tančili. Všichni tu byly s někým a mě bylo hloupé, že tu jsem jak kůl v plotě. Naštěstí tu byli Thomas a jeho sestra Jana, která dělá ve firmě fakturantku a John s manželkou Alex. Seznámil jsem se s Alex, která působila trochu plaše. Nakonec začal docela euforický večer. Vyzval jsem nejprve Janu, když začali hrát Franka Sinatru: New York. Pak i Alex zanechala ostychu a šla se mnou na parket. Všichni jsme tak při tancích vystřídali obě partnerky. Jenže já chtěl víc. Nebýt tu jakoby v separé. Zatančit si s nějakou neznámou. Rozpumpovaný z tance, který mi udělal náladu, přemýšlím, za jakou jít. Naproti nám, přes sál, seděla sekretářka s ředitelkou- přímo vedle ní- asi její manžel, s kterým se zájmem povídaly. Byli tu jakoby osamocení od ostatních. Přiletěli z dálky a znali se tu jen s pár lidmi. Obě ženy vypadaly charismaticky, oběma okolo čtyrčeti a zachovalé, přitažlivé. Napadlo mne jít za sekretářkou. Vyčkávám na správný okamžik. Jdu ke stolu. Obě ženy zpozorněly. Stojím tak, jakoby elegantně, v mírném předklonu a ptám se.
„Smím prosit?" oba s úsměvem na tváři.
„Ano, ráda.“
Podávám ruku a směřujeme na taneční parket.
Hráli Chachu …
Skončili a my, rozpumpováni, nevěděli, jestli ještě zůstat.
„Můžeme ještě?“
„Samozřejmě pane…?“
„Petr.“
„Gabriela.“
Začali hrát rychlý Jive… Dohráli a Gabriela mne, tahající za ruku, vedla stranou.
„Zastavíte se opět?“
„Ano, rád.“
„Zatím díky za tanec.“a odešla k ředitelce a já ke svému stolu.
Thomas:„Docela jste to roztočili Petře.“
„Jo bylo to fajn.“
Jana: „Slušelo vám to spolu.“
John: „Seznámili jste se?“
„Tak trochu.“
Je přestávka. Hudba nehraje. Výhled na asi tak o deset let starší Gabrielu přes sál byl dokonalý. Nenápadně chvilkami na sebe hledíme; ona, bavící s ředitelkou a jejím asi manželem, já od stolu přátel. Zaujalo mne, jak vždy rukou přejela po vlasech. Bruneta s modrýma očima a mírně zalomeným nosem, asi metr šedesát vysoká, snědé pleti. Po asi čtvrthodině začal orchestr hrát, nejprve však kapelník vyjmenoval skladby dopředu. Tentokrát Waltz… Opět mám chuť tančit a vzdaluji se od stolu. Ona už ví, že jdu za ní.
„Smím prosit?“
„Ano.“
„A my půjdeme také drahá,“ promluvil muž k ředitelce."

Tančíme, očekávajíc oboustrannou komunikaci.

„Nevadilo by vám, kdybych vás pozval?“
„Podle toho na co!“
„Třeba na irskou whiskey?“
„To je trochu moc drsné na ženu!? zasmála se. Lépe by bylo pozvat mne na suché Martini.“
„Dobře, jsem rád, že jste přijala mé pozvání.“
Tančili jsme a ona mi hleděla do očí uhrančivým pohledem. Modré oči- jakoby hypnotizovaly a omámily. Prohlížel jsem si Gabrielu z blízka a poznával, že má něco v sobě. Charisma a zároveň jemnost.
Dotančili jsme a namířili k baru. Objednávám irskou a suché Martini.

 Přiťukáváme.
„Na život.“
„Na život.“
Gabriela: „Jste odtud z města?“
„Ano, žiju a pracuji tady už řadu let.“
„Máte zvláštní přízvuk.“
„Pocházím z České republiky, ze střední Evropy.“ Zamyslela se. „Odtamtud je Václav Havel. Nemýlím se?“

„Nemýlíte. Byl naším prezidentem a byl spisovatelem a dramatikem.“
„Vím, něco málo jsem četla, hlavně o sametové revoluci, kdy u vás skončil komunismus a začala demokracie. Tedy je to velmi dlouho.“
„A vy jste?“
„Z L.A. Jinak pocházím ze San Franciska“
„San Francisko je nádherné město,po právu nazváno perlou západního pobřeží.“

 
Zvážněla.

„Ano, stýská se mi. Stejnak se do Frisca vrátím.“
„Kdybych si měl vybrat, kde žít ve státech, tak jedině tam. Nádherný záliv a ta vyhlídka na most Golden Gate, a dlouhatánský osmikilometrový Oakland Bridge.“
„Necháme San Franciska, jinak bych zesmutněla.“

Je už dvanáct a ředitelka s mužem odcházejí. Přichází k baru.
„ Gabrielo, my už jdeme, nepojedete s námi?“
„Ano dobře, hned jdu.“
Nenápadně mi dala vizitku do kapsy a pošeptala. „Zavolejte co nejdřív.“ Podala mi ruku a rozloučila se. „Nashledanou. “
„Nashledanou.“
Odešla s nimi a já nevěděl, co o tom všem myslet. Objednávám ještě jednu irskou a trochu jsem zesmutnělý z tak náhlého odchodu Gabriely. Musím si hned zapálit a maličko vykolejený přemýšlím, co dál. V ruce mám vizitku a čtu. Překládám v ruce, jakoby bezradný. Zavolám. Je půl jedné. Zavolám na mobil a popřeju dobrou noc. Tím nic nezkazím! Vytáčím číslo.
„Dobrý večer Gabrielo, nebo spíš ráno?“
Rychle se zeptala: „Přijel byste za mnou?!“
Mlčím chvilku.
„Jsem v hotelu Hilton ve Welton Street, je to kousek."
„Ano přijedu.“
„Až tu budete, zavolejte a já vás dole vyzvednu.“
Jeden z taxíků čekající před kulturákem mne udělal obrovskou radost.
"Hotel Hilton."
„Ano pane.“
Ani ne za čtvrt hodiny volám.
„Ano Petře, jdu pro vás.“
Za chvíli byla před vchodem a my procházeli okolo maličko ospalého recepčního. Trochu tak nevěřícně koukal. Jedeme výtahem do 8. patra a vcházíme na chodbu. Odemkla dveře a pozvala mne dovnitř.
„Nevadí, že jsem vás sem doslova zatáhla? Ráda bych si povídala.“
„Ale já jsem také rád, že jsem s vámi. Je to fajn.“
A já si s Gabrielou povídal až do rána a čas jakoby neexistoval.
Je pět ráno a my byli oba unaveni.
„Gabrielo, pomaličku půjdu, ať se vyspíte.“
„Dobře.“
Šla mne doprovodit a rozloučila se. Políbila mne a řekla: „My se určitě ještě uvidíme.“
„Byl bych rád.“
„Nashledanou Petře.“
„Nashledanou Gabrielo.“ A já šel setmělou, probouzející se čtvrtí chladného rána, vracející se domů, nevěříc tomu, že jsem si povídal s neznámou ženou celou noc.
Tentýž den odpoledne odletěla do L.A. a mne zůstala vizitka s číslem, na které jsem jednou týdně volal.


Třetí telefonát

Těšil jsem se vždy na její hlas. Příjemně se s Gabrielou dalo i po telefonu mluvit a zajímalo mne vše s ní spojené. Vyprávěla o zážitcích z okolí a usměvavých, životních situacích. Dnes mi ale na rovinu řekla: „Petře, musím vám něco podstatného říct. Mám muže a dvě děti. Můžeme být přáteli?“
Mlčím a nevím, co říct. „ Ano, samozřejmě,“ se zesmutnělým výrazem.“
"Za tři týdny přiletím na služební cestu a ráda Vás uvidím. Je to na Vás, zda budete…, budete na mě čekat a staneme se přáteli. Přáteli na dálku.“
„Dobře.“
„Já vám Petře zavolám předem. Nashledanou.“

„Nashledanou.“

Zavěsila a mne nezbývalo než čekat.
Opravdu zavolala. Chtěla něco podniknout ve městě, odreagovat se od úmorné práce poslední doby a hned řekla, v kolik mám čekat před hotelem. Odpoledne ve čtyři stojím před vchodem.
Přichází.
„Dobrý den Gabrielo.“
„Dobrý den Petře. Co jste vymyslel? Kam zajdeme?“
„Hrajete bowling?“
„Ano, ale ne zrovna obratně.“
„Můžeme teda zajít zahrát pár kol?“

„Ráda!“
Taxík před hotelem nás odvezl rovnou před hernu. Jdeme dovnitř zeptat se na jednu z mnoha neobsazených drah. Už mě tu znají. Zdravím. Obsluha: „Dnes máte na výběr.“

„Půjdeme na pětku.“
„Dobře.“
Z batohu vyndávám své boty a nově koupené Gabriele.
„No teda, jak jste mohl vědět, že…?“
„Nevěděl!“
Sedáme a přezouváme se. „Víte něco o hře?“
„Ano, občas si zahraju s přáteli. Vím o hře vše.“
Na terminálu volím hru pro dva. Ona bere do ruky menší kouli… a připravuje k ….. Koule nasměrovaná už od začátku na prostředek rozrazila téměř všechny kuželky kromě dvou. Po chvíli se začínáme smát a hra se stává zábavnou. Odvázaná a usměvavá; já byl v tu chvíli rád, že jsme přáteli. Nenápadně jsem ji sledoval při hodech odhalená záda- po tom, co si sundala svetřík. Krátké, přiléhavé, bílé tričko s výstřihem vytvářelo provokativní pohled. Krásná čtyřicetiletá přitažlivá žena, obdarovaná od všeho akorát. Ničím hodně výrazná, jen těma uhrančivýma, modrýma očima, které fascinovaly při pohledu. Po hodině hry odcházíme do syta vyházení.
„Jsem úplně zpocená. Musím jít do hotelu pod sprchu.“informovala trochu zadýchaně.
„Dobře. Pojedeme.“
Volám taxík.
V taxíku, Gabriela: „ A co teď podnikneme? Zajdeme ke mně? Šel bys na irskou?“
„Dobře, budu rád.“
„A pustíme si film, nebo třeba zahrajeme karty. Něco vymyslíme, nerada bych byla celý večer sama na pokoji. Jo?!“
Jsme před hotelem a platím taxikáři, otevřu dveře a oba směřujeme nahoru do pokoje.

 Otevřela.
„Posaď se. Nevadí, že půjdu hned pod sprchu?“
„Nevadí. Počkám přeci.“
Otevřela lahev irské, nalila do sklenice a s ručníkem šla do koupelny. Slyším sprchu a cítím vůni sprchového gelu… U okna, ve výšce koukám dolů na rušnou ulici, na všechen ten život velkoměsta, na tu uspěchanost. Myslím chvíli na rodný kraj.
Vypnula sprchu a šla do pokoje v županu.
„To je příjemný a svěží.“ Sedla si vedle mne na sedačku, dala nohu přes nohu a já uviděl nalakované, pěkně udržované nehty průhledné barvy s nádechem růžové. Nohy opálené a oholené, lesknoucí se. Pohladil jsem Gabriele nohy a začal hladit vnitřní stranu stehen.
„Petře, dokážeš to brát nezávazně? Potřebuji to vědět!“ Vážně hledící do očí.
„Ano.“

Sundal jsem župan a začal ji hladit…