Prázdniny s Mikou XI: Bod mrazu

Je hrozně zvláštní, jak se vysněný večer dokáže zvrtnout takřka v noční můru. Místo toho, abychom dováděli v posteli, jsme na ní oba nešťastně seděli a pokoušeli se vymyslet, co dál. Moc nám to nešlo.

„Nemůžu se odtud hnout!“ zoufala si.
„Budu za tebou jezdit,“ snažil jsem se něco vymyslet.
„Vždyť jsi sám říkal, jak blbě se sem dostává. Trvalo ti to půl dne.“
„To nevadí.“
„Jak dlouho to vydržíš?“
„Jak jen bude třeba.“
Zatvářila se skepticky. „A jak si to doma obhájíš?“
„Řeknu, že tu mám přítelkyni.“
„Co až mě budou chtít poznat?“ pokračovala.
„Nevím! Nějak to… vymyslím.“
„Jak?“ nedala se odbít.
„Já nevím!“
„Ani nemůžeš! Tohle nemá řešení!“
„Ale má, nějak to vymyslíme!“
„Jak?“
„Něco vymyslíme!“ zopakoval jsem.
„To už jsi říkal!“ obvinila mě.
„Já nevím, rozumíš? Nevím!“

V takovém duchu naše konverzace probíhala. Motali jsme se v kruhu, zatímco já se snažil být optimistický, ona mě svými praktickými námitkami vracela zpátky na zem. Postupně jsme se oba nořili do zoufalství čím dál tím hlouběji, až jsem začal být podrážděný taky.

Nakonec jsme se dostali do bodu, když to nevydržela a řekla, co jí opravdu trápí: „Zapomeneš na mě. Zapomeneš na mě a budeš snažit o nějakou jinou, která pořádně ani neví, že existuješ!“
Zvláštní, nevzpomínám si, že bych o ní před Mikou kdy mluvil. Každopádně tohle její nařčení se mě dotklo. Tak moc, že jsem okamžitě neurvale odsekl: „Aspoň se kvůli ní nezabiju!“

Nevím, proč jsem to řekl. Mohl jsem to *neříct*. Slova nejsou vítr, mohou ublížit. Záleží na tom, kdo je řekne. Když vás pošle do prdele někdo cizí na ulici, je to fuk, ale když vás hluboce urazí někdo, koho milujete, tak vás to zasáhne.

Možná mě strach z té situace vytočil, možná mě naštvalo její nařčení, o kterém musela vědět, že je naprosto mimo. A možná jsem jenom prostě necitlivé debilní hovado, to je další možnost.

Zarazila se. Chvíli jenom šokovaně zírala. To já ostatně taky, hrůzu v očích jsme měli oba. A hned na to byla pryč. Zase jsem jí vůbec necítil. Musela zmizet někam opravdu hodně daleko. Okamžitě jsem se začal omlouvat, protože z toho záblesku emocí, které jsem zachytil, bylo jasné, jak hluboce jí to ranilo. K tomu jsem koneckonců ani žádné nahlížení do emocí nepotřeboval. Chodil jsem po pokoji, volal její jméno a omlouval se, ale odpovědí mi bylo jenom mlčení čtyř stěn. A to tenhle večer začal tak krásně!

* * *

Celý zbytek noci a příštího dne jsem strávil přemýšlením, jak to sakra mám napravit. Práce mi vůbec nešla od ruky, byl jsem nevyspalý, nemohl jsem se soustředit a některé úkony jsem musel opakovat třikrát, než se mi povedly. A na jiné jsem zapomněl úplně. Utápěl jsem se v žalu, strachu a výčitkách.

Co když už ji vážně neuvidím? Odjedu odsud a nebudu se ani moct omluvit? Nemyslel jsem to tak. Sakra, přece jí musí být jasné, že jsem to tak nemyslel. Mluvily ze mě emoce. Hlavně strach! Zatracený strach!

Takhle pochmurně jsem se dopracoval až k večeru. Šel jsem se projít na místa, kde jsme všude byli, ale nikde jsem ji nenašel. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Zbývaly už jen čtyři dny.

Jak to napravit? Jak se omluvit? Jak ji získat zpátky? K tomu ji potřebuju nejdřív najít. Kdo ví, kde může být. Byl jsem tak zoufalý, že jsem měl chuť chodit kolem a volat její jméno. Což nakonec nemusel být úplně blbý nápad, jenom kdybych měl větší…

A pak mě to napadlo. V chůzi jsem se zastavil. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Vlastně je to řešení tak jasné, až jsem se plácl do hlavy, že mě to nenapadlo dřív.

* * *

Už o hodinu později jsem seděl před svým hotelem se všemi členy Chromé stonožky. Frontmanka ze začátku dělala drahoty, ale nakonec se nechala ukecat – byl jsem koneckonců jejich fanoušek a řekl jsem jí, že pro ni mám nabídku, kterou nebudou moct odmítnout. Vždycky jsem takovou větu chtěl říct. Nejdřív hrála netykavku, ale byl jsem tak odhodlaný a neodbytný, že se nakonec nechala přemluvit a vzala s sebou i ostatní.

Byl opět parný večer, takže jsme seděli v trávě před hotelem. Dívali se na mě trochu nedůvěřivě. Přecejen, tohle místo je pořád ještě trochu děsilo a navíc si nebyli jistí, jestli nejsem magor, který si opět zapomněl vzít svoje prášky. Co se dalších chvil s nimi týče, moc v tomhle smyslu svůj dojem nevylepším.

„Díky, že jste přišli,“ začal jsem. Opovědí mi bylo několik vlažných přikývnutí. V duchu jsem si povzdechl. Je opravdu možné, že jim to celé řeknu?

„Nikdy jsem na nadpřirozeno nevěřil. Byl jsem ateista, duchařské a UFO historky mi přišly hrozně k smíchu a radši ani nechtějte vědět, co jsem si myslel o ezoterice. Proto je příběh, který vám teď budu vyprávět, tak trochu ironický. Tedy pokud si nebudete myslet, že mi prostě přeskočilo. Ale je to všechno pravda. Jaký důvod bych měl vám lhát?“

A začal jsem vyprávět.

* * *

Vyprávěl jsem docela dlouho. Některé pasáže jsem musel dost upravit, zejména ty, kde jsem šmíroval Frontmanku s její milenkou, nebo tu část, jak jsme si to rozdávali na vyhlídkovém místě a podobně.

Jádro příběhu ale zůstalo pravdivé. Opravdu tu straší, je to holka z města, která sem jezdila na tábory, začali jsme si spolu, co nevidět ale mají zase přijet dělníci a já to celé pokazil. Teď se jí potřebuju omluvit. A potřeboval jsem k tomu jejich pomoc.

Chvíli bylo ticho. Chromáči se po sobě nejistě dívali. V tom jeden z členů vstal a prudce se mi podíval do očí, až jsem se lekl a cukl sebou.
„Co to vyvádíš?“ ohradil jsem se.
„Koukám, jestli nemáš rozšířený zorničky.“
„Nejsem zfetovanej,“ zakroutil jsem očima.
„V tom případě jsi debil. Opravdu myslíš, že tomuhle budeme věřit?“
„Je to pravda!“ bránil jsem se.
„Dokaž to,“ kontroval Pochybovač. „Napíšu třeba na mobil dlouhý číslo. Ona se mi koukne přes rameno a může ti ho povědět a ty ho tak uhodneš.“
„Tys neposlouchal? Ona tu už není! V tom je ten problém!“
„Hmm, jak příhodné,“ uchechtl se. Měl jsem chuť ho uškrtit.

„No já nevím,“ ozvala se jiná členka. „O tomhle místě kolujou fakt divný historky. Já tady tenkrát v noci nevydržela ani celou hodinu. Měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje.“
„To se ti něco jenom zdálo,“ odmítl ji Pochybovač prudce.

„A co po nás teda chceš?“ utnula jejich rozepři už na začátku Frontmanka.
„Nic, co byste nezvládli. Koncert.“
„Koncert? Proč?“
„Zahrajete její oblíbenou písničku.“
„Ale do kulturáku-„
„Budete hrát venku,“ přerušil jsem ji. „Konkrétně na náměstí. O půlnoci,“ dodal jsem ještě.

Překvapeně zamrkali očima a následně začali mluvit jeden přes druhého.
„Na náměstí?“
„O půlnoci?“
„Jsi fakt vadnej?“
„Víš, co by to znamenalo?“
„Takhle narychlo??“
„Postavit pódium, natáhnout elektriku, získat povolení od starosty…“
„Rušení nočního klidu…“
"A to jako kvůli tobě?"

„Dost, dost!“ překřičel jsem je. „Za prvý, někdo z vás je určitě starostův příbuzný, takže s povolením problém nebude,“ zaútočil jsem.
„Hele, to, že jsme na vesnici ještě neznamená, že jsme všichni příbuzní!“ ohradila se Frontmanka.
Po chvíli dotčeně dodala: „Dobře, tady basák je jeho synovec, ale není to tím, že jsme na vesnici!“
„A za druhý,“ pokračoval jsem, „neříkám, abyste to udělali zadarmo. Zaplatím vám.“
To je zaujalo. Možná jsem byl magor, nevěřili mi a byl to šílený plán, ale peníze jsou peníze.

„Kolik?“ zeptala se opatrně Frontmanka.
Vytáhl jsem lísteček a podal jí ho. Tohle jsem chtěl taky vždycky udělat.
„Chleba, máslo, brambory… ?“ přečetla ho.
„Pardon, špatný lístek,“ vzal jsem si ho zpátky a předal jí ten správný.
Oči se jí rozšířily. Ostatní se jí nahnuli přes rameno a reakce měli podobné. Jojo, 2 měsíce téhle brigády by mi vynesly balík. Sbohem, nový mobile a notebooku, na který jsem se těšil. Ale tohle bylo přednější.

„Nekecej, že máš tolik peněz.“
„Jsem tu už přes měsíc, nekouřím a skoro nepiju. Za co bych ty peníze tady utratil?“
„A jaká to bude písnička?“ zajímala se naoko nezúčastněně, ale bylo vidět, že je nahlodaná. Jestli přemluvím ji, zbytek se přidá, to bylo jasné.
„Moment,“ zašátral jsem v kapse a podal jí další lísteček. Nejdřív jsem si ale zkontroloval, že to je opravdu správný. Podívala se na něj.

„Hmmm,“ protáhla. „Tohle nebude lehký. Potřebujeme banjo.“
„Prosímtě, někdo z vás je určitě s nějakým hráčem příbuzný.“
„Hele, co jsem ti říkala!“
„No, já mám bratránka, který-„ začal jeden ze členů, ale Frontmanka ho rázně utnula. „O to teď přece vůbec nejde!“

„Podívejte, není to jaderná věda. Vy jste hudební skupina. Já potřebuju udělat koncert. První písnička bude tahle, zbytek si hrajte, co chcete. Zaplatím vám. Když nezískáte publicitu, tak prachy určitě a já mám opravdu za to, že se tam stane něco netradičního, z čeho by mohl být dobrý virál. V každém případě můžete jenom získat. Tak jdete do toho?“

Frotmanka se zamračila, ale nic neřekla. Kývla na ostatní a následně se shlukli do kroužku a doslova dali hlavy dohromady. Slyšel jsem jen úryvky hovoru, jako třeba „Je to divný,“, „Já bych mu nevěřil“ a „Nejdřív se musíme ujistit, že ty prachy fakt má.“
Po několika nekonečných minutách jejich domluvy se kruh rozpustil a Frontmanka se na mě obrátila.

„Tak jo. Jdeme do toho.“
JO!!! Srdce se mi divoce rozbušilo.
„Ale máme jednu podmínku,“ dodala.
„Jakou?“ srdce mi zase kleslo.
„Budeš zpívat ty.“
„Haha,“ zasmál jsem se. „To je dobrý, ty… ty to myslíš vážně!“ vykulil jsem na ni oči.

„Když budeš zpívat ty, máme jistotu, že to není nějaká finta. Kromě toho ty sis to nadrobil, ty si to slížeš, Romeo. A jestli je pravda, co nám tu říkáš, ta písnička s tvým zpěvem bude mít mnohem větší účinek. Ber, nebo nech bejt.“ A podala mi ruku.

„Nenávidím tě,“ zahuhlal jsem. Byl to jediný odpor, na který jsem se zmohl, protože měla pravdu.
„Beru na vědomí,“ odpověděla nevzrušeně. „Tak co?“

Chvíli jsem ještě váhal, ale nakonec jsem jí tu ruku stiskl.
„Kdy začneme?“
„Hned teď.“
„Hned teď?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Máš snad něco lepšího na práci?“

Popravdě… moje pracovní morálka teď stejně nestála za nic. Kotle to beze mě chvíli vydrží. „No tak dobře,“ rezignoval jsem. „Pojďme na to.“

(pokračování příště)