Prázdniny s Mikou XII: Zpívej

Dobrá zpráva byla, že hlasivky jsou sval jako každý jiný. Dají se vytrénovat, posílit, lépe ovládat. Špatná zpráva byla, že můj zpěv nikdy za moc nestál a během čtyř dnů se nedají čekat zázraky. Ale dělal jsem, co jsem mohl. Během těch pár dní se můj výkon docela zlepšil. Docela.

Tu písničku jsem zpíval tolikrát, že už jsem jí začal pomalu nesnášet. Frontmanka a ostatní členové se mnou ale měli docela trpělivost. Aby ne, když jsem jim slíbil takový slušný peníze.

Jak se naše vystoupení blížilo, byl jsem čím dál nervóznější. Po Mice celé ty dny nebylo pořád ani stopy. Začaly ve mně hlodat pochybnosti. Co když to nevyjde? Co když se to nějak pokazí? Budu za blbce před celou vesnicí…

Celkem mě ale překvapilo, jak se všechno rychle vyřídilo. Na druhou stranu, opravdu tu byl každý s každým příbuzný, takže když se potřebovalo postavit podium s osvětlením, strejda to zařídil, kamarádi z vedlejší vesnice přijeli dát dohromady elektriku a od někoho jsme měli dokonce slíbené venkovní reproduktory. I toho banjistu dokázali zajistit.

Všechno šlo hladce. Až příliš hladce. Tak hladce, že téměř celé čtyři dny utekly jako voda a koncert měl zanedlouho začít. Byl jsem nervóznější než myš na výstavě koček.

Byl skoro večer, nejnutnější pracovní záležitosti jsem právě dokončil a teď nezbývalo nic jiného než zkontrolovat, jestli je na náměstí vše připravené. Chtěl jsem s přípravami pomoct, ale bylo mi ostentativně dáno najevo, že to zvládnou připravit i beze mě a že udělám líp, když budu ještě trochu trénovat zpěv.

Jak jsem se postupně blížil na náměstí, musel jsem uznat, že práce všem šla hezky od ruky. Provizorní podium bylo na místě, kabeláž taky, dokonce i světla a… nějaké divné černé lednice? Dvoje? Naprosto jsem netušil, co to má znamenat. Až když jsem byl opravdu blízko a protáhl se kolem menšího davu čumilů, došlo mi, co to je.

„Kde jste proboha vzali tak obrovský reproduktory?“ zeptal jsem se kolemjdoucí Frontmanky, která právě úkolovala jednoho z bedňáků.
„Kamarád je bude potřebovat na koncertě ve městě, ale dneska si je tady můžeme půjčit. Vyzvedne si je až pozítří.“
„Není to trochu moc… moc?“ postavil jsem se vedle jednoho z těch monster. Nad tímhle mackem by uznale pokýval hlavou i Mick Jagger.
„Říkal jsi, že chceš, aby to bylo slyšet co nejdál,“ pokrčila rameny.
„To jo, ale nechci přitom srovnat se zemí celou vesnici!“
„Takhle to udělá potřebný dosah,“ namítla.
„Spíš tlakovou vlnu,“ zabručel jsem pochmurně. „Jestli někdo umře, bude to na tebe.“

Místo odpovědi se na mě jenom ušklíbla. „Za svoje peníze dostaneš to nejlepší. Což mi připomíná…“
„Co?“
„Něco pro tebe mám. Máma to spíchla dost narychlo, ale myslím, že se jí docela povedl.“ Odněkud vytáhla igelitku s něčím měkkým vevnitř a podala mi ji.
„Co to je?“
„Kostým!“
„Kostým?“ Rozbalil jsem to a zhrozil se. „Ne. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne! Nikdy!“
„Ale ano,“ zalesklo se jí v očích.
„NIKDY!“
„Ale ano.“
„NA. TO. ZAPOMEŇ!“
„Ale ano!“

* * *

„Připadám si jako kretén,“ otáčel jsem se ve svém pokoji před zrcadlem a díval se na sebe pořád znovu a znovu.
„Očividná odpověď by byla, že to je tím, že jsi naprostý kretén.“
Ublíženě jsem se na Frontmanku podíval.
„No tak, jenom se tě snažím před vystoupením rozptýlit. Hele, Mika má ráda romantický gesta, ne? Sám jsi to říkal. Proto to děláme. Oblíbená písnička, veřejné ztrapnění se zpíváním… kostým k tomu krásně pasuje.“
„Nojo, ale… kovboj?“
„Přesně. Krásně k té písničce pasuje. Jako bys neznal text.“

* * *

Zbývalo 30 minut do půlnoci. Lidi se začali pomalu scházet, i když byl všední den a zítra měli teoreticky vstávat do práce. Ale to očividně nikdo moc neřešil. Byly tam i docela malé děti. Nedaleko dokonce hospodský prodával pivo a lehké občerstvení.

Lidí tam celkově nebylo moc, řekl bych, že tak půlka vesnice, ale i těch několik desítek mě dokázalo vyděsit. Nikdy jsem na pódiu před živým publikem nevystupoval. Navíc v kapele. Navíc se zpěvem. A navíc v kostýmu!

Byl jsem tak rozklepaný, že jsem uvažoval, že bych si dal jedno pivo, nebo spíš absint, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Bude lepší na to mít čistou hlavu. Když už se mám ztrapnit, tak aspoň ne tím, že se pozvracím.

15 minut. Bože, proč ten čas tak letí? Ani nevím, čeho jsem se bál víc, jestli toho mého vystoupení z komfortní zóny nebo toho, že to bude k ničemu a Mika se neukáže.

Kapela právě vychytala poslední mouchy, zatímco čas neúprosně běžel. Hodina duchů tu měla být už za 5 minut. Všechno bylo připraveno. Všichni byli připraveni. Až na mě.

Publikum čekalo.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se mě Frontmanka.
„Hmrhhfgh!“ odpověděl jsem.
„Beru to jako ano,“ mrkla na mě. „Neboj se, každý je před vystoupením nervózní, ale ty to zvládneš!“ Načež vstoupila doprostřed podia k mikrofonu. Ozval se docela silný potlesk. Frontmanka něco povídala, ale já byl tak mimo, že jsem ji vůbec nevnímal. Další potlesk a šlo se na to. Dokodrcal jsem se k mikrofonu a připravil se spustit patrně nejhlasitější vyvolávání duchů v historii.

Tři, čtyři… Kapela začala hrát.

A já totálně zamrzl. Nebyl jsem schopen slova, jen jsem tam stál, paralizovaný strachem a trémou. Když jsem si zpíval ve sprše, vždycky jsem si představoval, jaké to je, stát před vyprodanou halou a zpívat. Teď jsem měl ten zážitek v reálu a musím říct, nic horšího jsem v životě nezažil.

Kapela hrála a hrála a čekala, že naběhnu. Když se ale dobrých 20 vteřin nic nedělo, hrát přestali a Frontmanka mě vzala kousek stranou. Při tom mě velmi nenápadně a bolestivě šťouhla loktem do žeber. Bolest mě probrala z té ochromující hrůzy, kterou jsem cítil.

„Hele, vzpomeň si na Miku. Děláš to pro ni. Dej do toho všechno. Hlavu, hlasivky a hlavně srdce. Miluješ ji, ne?“
Byl jsem tak vyjukaný, že jsem se zmohl jenom na přikývnutí.
„Tak to dokaž. Pomoz jí. Někdy taková pomoc znamená, že ze sebe musíš udělat na veřejnosti dementa. Tak co. Ty to zvládneš.“
Bylo to vážně divný, ale pomohla mi dát se dohromady. „Tak jo. Díky,“ vydechl jsem.

Vrátili jsme se na místa, Frontmanka kývla na ostatní a začali znovu hrát.

A já spustil.

(pokračování příště)