Prázdniny s Mikou XIII: Já a ty

(♫♫♫)

„POKAŽDÉ, KDYŽ TĚ VIDÍM, VÍM, ŽE BY TO ŠLO
A KDYŽ JSEM PŘEMEJŠLEL, CO CÍTÍM, TAK MĚ NAPADLO,
JESTLI NECHCEŠ SVÝHO OSLA VEDLE MÝHO OSLA HNÁT,
JESTLI NECHCEŠ SE MNOU TAHAT ZE ZEMĚ REZAVEJ DRÁT!“

Čím víc jsem zpíval, tím víc ze mě strach opadával a soustředil jsem se jenom na svůj cíl. Zlatého slavíka bych asi nevyhrál, ale dělal jsem, co jsem mohl. Tohle opravdu nebyla písnička, kterou by se pravověrná goth fanynka mohla ve svém playlistu chlubit. Byla fakt dost střelená, jak se o ní Mika onehdy vyjádřila.

Naštěstí se ke mně v refrénu přidali i ostatní. Celá země široko daleko duněla našimi hlasy a hudebními nástroji. Tohle prostě muselo být slyšet až v Praze. Publikum si chytře stouplo tak, aby stálo mimo přímý dosah reproduktorů, ale i tak jsem úplně cítil, jak některým lidem tím duněním drkotají zuby.

„JSI LOKOMOTIVA, KTERÁ SE ŘÍTÍ TMOU,
JSI INDIÁNI, KTEŘÍ PRÉRIÍ JEDOU!
JSI KULKA VYSTŘELENÁ DO MOJI HLAVY!
JSI PREZIDENT A JÁ TVÉ SPOJENÉ STÁTY!“

Na řadě bylo houslové sólo, takže jsem měl chvíli čas trochu se zorientovat. Miku jsem zatím nikde neviděl ani ji necítil, ale hráli jsme sotva minutu. Ještě bude mít čas. Bylo docela teplo a já byl hrozně zpocený – a nebylo to jenom tím, že jsem byl navlečený v kovbojském kostýmu.

Další sloka se blížila, takže jsem se myšlenkami přestal toulat a opět se začal soustředit:

„PŘINES JSEM TI KYTKU, NO CO KOUKÁŠ, TO SE MÁ,
JE TO KORUNA ŽVEJKAČKOU KE ŠPEJLI PŘILEPENÁ!
A DVA KELÍMKY OD JOGURTU, CO JE MEZI NIMA NIT,
MŮŽEME SI TAKHLE VŽDYCKY VOLAT, KDYŽ BUDEME CHTÍT!“

Jo, ten text byl hodně ujetej, ale za tu dobu, co jsem se učil ho zpívat, mi to už ani nepřišlo. Je to jako slovo, které si opakujete tak často, až pro vás ztratí význam. Co bylo důležitější, Miku jsem zatím pořád ještě nikde neviděl. Snažil jsem se, aby se mi strachem nechvěl hlas. Co když to vážně nevyjde?

„JSI LOKOMOTIVA, KTERÁ SE ŘÍTÍ TMOU!
JSI INDIÁNI, KTEŘÍ PRÉRIÍ JEDOU!
JSI KULKA VYSTŘELENÁ DO MOJI HLAVY!
JSI PREZIDENT A JÁ TVÉ SPOJENÉ STÁTY!“

Nastalo trumpetové sólo a já konečně zaznamenal její Přítomnost. Mimo toho, že jsem ji cítil díky našemu poutu, jsem ji i viděl. Letěla směrem k našemu pódiu. Doslova letěla. Vzduchem. Jako Superman. Nebo Superžena.

Nenápadně jsem koukl na své kolegy zpěváky a podle jejich bledých obličejů jsem pochopil, že ji vidí taky. Ona drobná letící a rychle se přibližující černá postavička by z míry vyvedla každého, i kdyby byl zrovna Halloween. Byli to ale opravdu profesionálové, protože na sobě nedali nic znát a hráli dál. Jenom to trumpetové sólo se trochu protáhlo.

Okamžitě proběhla změna v náladě všude kolem. Cítil jsem, jak byla Mika nadšená. Tak moc, až své nadšení přenesla nejenom na mě, ale i na publikum a kapelu. Směs neskutečné radosti, smutku, lítosti, lásky a touhy. Nikdy bych neřekl, že tohle všechno lze cítit najednou. Jak se ale blížila a připouštěla si, co se to vlastně děje, začala převládat radost a láska. Přelila se přes nás všechny jako ohromná pozitivní energetická vlna.

Já mimo to pocítil i neskutečnou úlevu, že ji vidím. Mika se zastavila několik metrů od nás. Prostě si tak levitovala nad posluchači, jakoby se nechumelilo. Někteří z lidí dole si ji všimli, ale měli tak dobrou náladu, že to nechali být, jako by to tady u nich bylo běžné.

Teď už jsem i díky osvětlení rozeznal její obličej – plakala štěstím a dojetím a neustále si zakrývala pusu nadšením a utírala si slzy. Další sloku už jsem tedy zpíval přímo pro ni a měl jsem co dělat, abych se vlivem svých i jejích emocí nerozbrečel. Díval jsem se jí do očí.

„KAŽDEJ PŘÍBĚH MÁ SVŮJ KONEC, ALE NE TEN NÁŠ,
NÁM TO BUDE NAVŽDY DOJIT, VŠUDE KAM SE PODÍVÁŠ!
NAŠE KACHNY BUDOU ZLATO NOSIT A KRMIT SE POPKORNEM,
JÁ TO KAŽDEJ VEČER SPLÁCHNU PŮLNOČNÍM EXPRESEM!“

Refrén jsme už zase zpívali všichni, tentokrát i s publikem. Po jeho konci následovalo sólo banja a tehdy to Mika nevydržela, přiletěla ke mně, prudce mě objala a začala ze sebe chrlit vodopád slov: „Omlouvámseomlouvámsejábylanaštvanáapakmětopřešloalemyslelajsemžebudejednoduššíkdyžužse
neuvidímenežkdybychomsepakmuseliloučitprotožebytopakbyloještětěžšíabylatochybapromiň!“

Rukou jsem jí zacpal pusu. Mluvila kousek od mého mikrofonu, takže to muselo být slyšet v reprácích, ale mně to bylo jedno. Nevadilo mi ani to, že všichni uslyší to, co teď řeknu.
„To je dobrý! To je dobrý! Já se omlouvám tobě. Nemyslel jsem to tak, rozumíš? Promiň mi to. Už nepotřebuju písničku, aby mluvila za mě. Já jsem teď ta písnička. Protože tě miluju! Miluju tě!“

Nato jsme se dlouze políbili a publikum propuklo v nadšené ovace. Nevím, jak dlouho ten polibek mohl trvat, možná vteřinu, možná půl století. Každopádně posléze jsem si Miku položil vedle sebe a mrkl na ni, ať si užije zbytek vystoupení. Ani jsem neměl čas divit se, kde se to šoumenství ve mně bere.

Stonožka kolegiálně čekala, až budeme moci pokračovat a zatím hrála instrumentálně. Vděčně jsem na ně kývl a pokračovali jsme další slokou.

„DĚTEM DÁME JMÉNA JESSIE, JARED, JACK A JOHN,
VE STOPADESÁTI LETECH HO BUDU MÍT STÁLE JAKO SLON!
A TY NEZTRATÍŠ SVOJI KRÁSU, STÁLE ŠTÍHLÁ KOLEM PASU,
STÁLE DOKÁŽEŠ MĚ CHYTIT LASEM A PŘITÁHNOUT NA TERASU!"

Zpívali jsme úplně všichni, i diváci si to užívali a vodopád těch pozitivních emocí, kterými je Mika zasypala, způsobil, že i oni cítili větší lásku než zhulený hipík ve Woodstocku. Později jsem se dozvěděl, že některé z přítomných postarších párů této jiskry využily k tomu, aby znovu nastartovaly svoje unuděné stereotypní manželství, které bylo už dlouho umořené praktickou každodenností.

Následoval zase refrén, který jsme opakovali víc než 5x, protože Stonožka očividně uměla využít situace a pracovat s publikem. Dokázali vytřískat z jejich nadšení maximum. Písnička tak trvala mnohem déle, než měla, ale už mi to nevadilo. Objímal jsem Miku, vřískal do mikrofonu a krásně si to užíval.

Při posledním refrénu jsme všichni společně ještě zakřieli závěrečné „JÁ A TY!!!“ a byl konec.

Všichni nadšeně tleskali a jásali a já si to vychutnával, protože to byl nakonec naprostý úspěch. Mika se smála na celé kolo, pořád trochu ulepená od slz, ale už dávno nebrečela. Mise splněna.

Takže když bouřlivý potlesk pomalu utichl, Mika nečekaně využila příležitosti, rychle přistoupila k mikrofonu a zadívala se na publikum.

Nikdo ani nedutal. Očividně ji všichni viděli a slyšeli. Než se stihlo cokoliv stát, Mika se uklonila, usmála, naklonila se k mikrofonu co nejblíž a v duchu videoklipu písničky se zeptala: „Co čumíte?“

Načež jsme oba zmizeli v záblesku světla.

(pokračování příště)