Všichni hokejisti nejsou svině III.

Anotace: další pokračování ...

Ivana
„To byl kdo ten kluk?“ zeptal se mě ten neznámý, když jsme se posadily na zahrádku.
„Můj bývalý přítel.“ hlesla jsem a upila toho výborného pití.
„Odněkud ho znám. Byl mi nějak povědomí.“
„To bude asi tím, že je to hokejista.“ pronesla jsem a podívala se neznámému do očí.
„Mimochodem, jmenuji se Ivana.“ dodala jsem a podala mu ruku.
„Karel jméno mé,“ usmál se a potřásl mi rukou. Tak hezky ale.
„Těší mě Karle.“
„Mě víc,“mrkl na mě a napil se. Povídaly jsme si takovou dobu a mě najednou připadalo, jako bych ho znala roky.
Kolem šesté jsem viděla přicházet Pepu. Smutně jsem sklonila hlavu.
„Co se děje??“ chtěl vědět Karel, protože si mé změny okamžitě všiml.
„Ale včera jsem se chovala naprosto nemožně a… ale to je jedno.“ řekla jsem rozpačitě a podívala jsem se mu do očí. TY oči mě naprosto okouzlovali. vlastně on mě okouzloval. Nechápala jsem jak je to možné. Vůbec nebyl můj typ.
Pepa přišel k nám a sedl si vedle mě. Oba jsme ho s Karlem pozdravili.
„Omlouvám se za ten včerejšek! Chtěla bych se omluvit i tomu klukovi, ale nevím kdo to je.“
Pepa se začal smát na celé kolo. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Vždyť sedí naproti tobě.“ hlesl a smíchy se válel skoro po zemi. Podívala jsem se na Karla a on se jen tak nevinně usmál.
„Ty si to věděl??“ zeptala jsem se ho.
„Samozřejmě. Moc dobře si to pamatuji. Ten tvůj výraz byl naprosto okouzlující.“
Teď už jsme se smáli všichni. Připadalo mi to tak ujetý. Včera jsem na tohohle hezký kluka ječela a dneska mu děkovala, že mi pomohl zbavit se Petra.
„No nic. Jdu do šatny.“ vyhrkl Karel. „Počkáš tady??“zeptal se mě. „myslím, než skončí trénink. Bych tě pak doprovodil domu.“
„Proč ne.“ přikývla jsem s úsměvem.
Když Karel zmizel v hlavních dveřích, Pepa se na mě podíval.
„Ale, ale .. Copak jsem to viděl?“
„Co jako myslíš?“ smála jsem se jak měsíček na hnůj. Pepa se začal smát.
„Hele, Petra.“ vyhrkla jsem a s úsměvem jsem jí mávala. Ona se ale moc šťastně netvářila. Pepa se zvedl zamířil za ní.

Petra
Blížila jsem se k zimáku a cítila se hrozně. Měla jsem vyschlo v krku a nepříjemný pocit. Začalo mě bolet břicho. Viděla jsem jak na předzahrádce sedí Ivana, Karel a Pepa. Karel se zrovna zvedal a Ivča mi s úsměvem mávala. Jen jsem zvedla ruku, ale můj výraz zůstal smutný. Viděla jsem jak se Pepa zvedá a míří ke mně. Oči jsem začínala mít zalité slzami. Věděla jsem už jistě, že mi jde oznámit, že je konec. Ale proč, když jsme se spolu ještě včera večer milovali?
Došel ke mně. Ani mě nepolíbil ani neobjal. „Asi už tušíš co ti chci říct,viď?“podíval se na mě smutně.
Slza mi stékala po tváři a já jen smutně hlesla: „Proč?? Proč teď a proč vůbec?! Jaký tak vážný důvod máš?“
„Na důvod se mě prosím neptej! Sám ho nevím, ale vím, že už k tobě necítím to co dřív. Mrzí mě to! Nechci ti ublížit! Ale už mě na tobě dost věcí štve! Třeba včera! Ten tvůj nápad seznámit Ivanu s Karlem. Nedopadlo to podle tvých představ a byla jsi potom naštvaná, ale mě kdyby se někdo snažil někoho dohodit, tak mi to taky vadí. Ivana to sice neví, ale jak vidíš, tak se spolu dokázali seznámit i bez tebe. Ani mě k tomu nepotřebovali.“
Jen mlčky jsem se na něj dívala. S tou Ivanou měl pravdu. Chtěla jsem jí Karla dohodit. Nechtěla jsem aby se kvůli Petrovi pořád trápila a nedopadlo to zrovna nejlíp. Pořád jsem měla tendenci Ivě někoho shánět a nedošlo mi, že by bylo lepší, kdyby se s někým seznámila sama. „Takže je to vlastně kvůli Ivaně?“ zeptala jsem se ho nevěřícně.
„Ne ty jsi to nepochopila. Prostě už k tobě nic necítím. Nemiluji tě a nedokážu s tebou dál chodit, když jsou moje city tak chladné. Včera jsem udělal chybu, jsem si toho vědom, ale když ty jsi mi nedala pokoj. Pořád jsi na mě dorážela.“
„Takže je moje vina, že jsme se spolu včera vyspali?! To chceš říct! Ale kdyby si Ty nechtěl, tak se to nestalo!“
Naštvaně se na mě podíval. „Víš co?!“ vyštěkl. „Běž do háje. na tohle nemám náladu, prostě je konec a nebudu to dál řešit.“ ukončil naši debatu a odešel do šatny.
Přišla jsem k Ivě a posadila se zdrceně naproti ní.
„Copak je?“ chtěla hned vědět. Vlastně už to pochopila, když jsem tam k ní zničeně přišla a slzy už se mi valili proudy po tvářích. Sedla si hned vedle mě a objala mě. To jsem potřebovala. Najednou jsme obě zapomněli na naši včerejší hádku a já byla ráda, že ji mám. Ani nevím jak, ale najednou přede mnou stál panák nějakého pití. Naklopila jsem to do sebe a oklepala jsem se. Bylo to tak hořký.
„Co to je?“ zeptala jsem se Ivany. Ta se jen usmála.
„Tatranský čaj.“ dodala po chvíli. „To piji u nás na chalupě. Teda teď už vlastně ne. Páč mě jednou Michal tak neskutečně opil, že mi z toho bylo blbě. Od té doby si ze mě všichni dělají srandu a říkají mi tatranka.“
Začala jsem se smát. Představa, že bych s ní byla na chalupě a přišli by jsme tam u nich do hospody a všichni by ji zdravili ahoj tatranko, byla pravdu komická. Rychle jsem dopila Kofolu, kterou mi Ivča objednala a odešla domu. Za chvíli měl totiž Pepovi končit trénink a já ho nechtěla vidět.