Něco končí a něco začíná (1. díl)

Anotace: Tento motiv se mi vážně stal! Jak si někteří lidé neuvědomují, co svým chováním způsobují jiným! Ale na každého jednou dojde a na ni možná už v druhém díle!

„Ahoj,“ řekne s úsměvem.
„Čau,“ odpovím mu chladně
„Stalo se něco?“
„Na to se ptáš ty mě?“zeptám se vytočeně.
„Co se stalo?“ zeptá se znovu a mnohem naléhavěji.
„Víš co se stalo? Tak já ti to teda povím. Začal jsi s ní chodit a to je ten největší problém!“
„A tobě to vadí?“
„A víš že jo! Kdybys začal chodit s kýmkoliv jiným, tak by mi to ani tak nevadilo, ale to, že chodíš zrovna s ní, tak to mi vadí opravdu hodně!“
„Ale já nevěděl, že…“
Zbytek už nedopoví protože k tomu nemá příležitost.
Přichází totiž jeho nová přítelkyně.
„Jé ahoj, jak se máš?“ zeptá se mě a přitulí se k němu.
„Skvěle!“ odpovím ironicky.
„Tak to jsem ráda, protože já sem dokonale šťastná. A tady Honzíka ti představovat nemusím, že?“ řekne a tak hloupě se u toho usmívá, že mám chuť jí jednu vlepit, NÁNĚ!
„Ne Honzu mi vážně představovat nemusíš, my se už nějakou dobu známe,“ odpovím jí s hraným úsměvem, ale v duchu se to ve mně všechno pere!
To mi snad dělá schválně.
Schválně se tady na něj lepí a já se snažím nerozbrečet, i když to není jednoduché. Nemůžu tady jen tak stát a dívat se na ty dva, jak se tady pusinkují a užívají si společného štěstí, které je oba potkalo.
Podívám se na Honzu a nabodnu se na jeho pohled. Jeho hnědé oči se vpíjejí do těch mých a já cítím, jak mě bodá u srdce. Takhle se na mě díval vždycky. Zhluboka do očí a pak se vždy krásně usmál. Ale dnes mu do smíchu není.
„No nic, tak já půjdu. Nechám vás o samotě,“ loučím se s nimi ale pohled mám stále upřený do Honzových očí. Dívá se na mě, ale já z jeho pohledu nemůžu nic vyčíst a vlastně ani nechci.
Nechci se do něj zase zamilovat, nechci mu zase znovu naletět a už ani nemůžu.
Má jinou!
Bohužel!
Musím jim to přát!
„Klidně tady s námi zůstaň, nám to nevadí, že ne, Lásenko!“ zeptá se Honzy.
Konečně se podívá na ni, ale hned zase na mě a řekne: „Mám to vážně nevadí, ale jestli potřebuješ jít, tak tě nebudeme zdržovat!“
„Ne, já už vážně musím. Mějte se!“
„Tak ahoj,“ odpoví mi ona, ale on mlčí a jen se na mě dívá.
Nesmím se otočit!
Nesmím!

Doma to najednou na mě všechno dolehlo. Pořád je mám před očima.
Jak se k němu tulila, jak ho hladila a objímala ho!
A ty jeho oči se vpíjely do těch mých. Nevím jestli mi chtěly něco říct, ale vím, že to bylo naposled!

S Honzou sem se seznámila na pohřbu své babičky. Vždycky jsme si měli o čem povídat. Nikdy jsme se před sebou nestyděli a tak to bylo až do té doby než jsem se dozvěděla, že začal chodit s ní!
S osobou, kterou jsem jeden čas považovala za svoji kamarádku a věřila jsem jí. Svěřovala jsem se jí a i o Honzovi jsme se bavily a ona mě takhle podvedla. Moc dobře věděla, že mi na něm záleží, a že ho mám ráda, ale snažila se ho získat pro sebe a povedlo se jí to!
Zapomenu na něj!
Zapomenu!
V televizi jsou zrovna reklamy když někdo zvoní. Jdu otevřít a k mému překvapení tam stojí Honza.
Jeho oči si okamžitě najdou ty mé. Stojíme tam a já mám pocit, jakoby to byla věčnost.
Jsem nesvá!
Nevím co říct, nicméně on zdolá vzdálenost, která nás dělí a s pohledem stále upřeným do mých očí mě mlčky obejme a …

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ