Před svatbou NE!

Anotace: jedna z povídek, které jsem psala pro jeden dívčí časopis, tak se nedivte tomu obsahu

Sedím na posteli a jeho ruce mi bloudí všude po těle. Je to fakt k zešílení. Cítím jeho horký dech jak mi přejíždí po břiše spolu s jeho polibky. "Klárko, já tě tak miluju." Roztomile zašeptá. Jsem strašně nervózní. O tomhle už jsme tolikrát mluvili:" Petře," ozvu se potichu "nech toho. Vždyť přece víš..."Položí mi třesoucí se prst na ústa, ale já se nenechám umlčet "Péťo, víš jak tě miluju, ale musíš přece taky respektovat moje rozhodnutí." Smutně a trochu vyčítavě se na mě podívá a začne si sbírat svoje věci. "Co to děláš?" ptám se, překvapená jeho reakcí. "Musím si jenom něco ujasnit." omlouvá se. Políbí mě na tvář a mizí ve dveřích.
Sedím na posteli a po tvářích mi stékají horké slzy. Nejsou to ale slzy zklamání. Jsou to slzy lítosti. Chodíme spolu už rok a on pořád nedovede pochopit moje rozhodnutí. Jsem silně věřící křesťanka. Už jako malé mi bylo vtloukáno do hlavy, že se nesluší aby kluk viděl holku před svatbou svlečenou. Díky výchově mé matky a babičky jsem se proto asi ve čtrnácti letech rozhodla, že se s klukem před svatbou nevyspím. Teď je mi dvacet a ještě jsem to neporušila. Jenže najednou se tu objeví Petr. Miluju ho a dovolila jsem mu toho už hodně, ale dál než k peetingu jsme se nedostali.
Sedím na posteli a přemýšlím. Proč? Petra strašně miluju, ale ani on nebude ten kvůli komu poruším slib, který jsem dala sice jenom sobě, ale o to je pro mě cennější. Pořád se snaží mě nějak přesědčit, že to není to pravé pro mě. Ale snad já sama vím co je pro mě dobré a co ne. On mě do toho nechce tlačit? Kolikrát už jsem měla nemále, abych se vůbec udržela.
Sedím na posteli, když v tom zazvoní zvonek. "Ahoj Petře,... Jo Klára je nahoře." Do ticha mého pokoje se ozve duté zaklepání. "Ťuky, ťuk. Ahoj květinko. Promiň, že jsem včera tak narychlo odešel, ale potřeboval jsem si sám se sebou něco vyjasnit." kývne na mě. Vejde do pokoje. "Zavři oči." poslechnu na slovo. vlepí mi pusu a vytasí kytku čerstvě natrhaných kopretin. Žasnu nad tím jak dobře už mě za ten rok má přečtenou. Moc dobře ví, že si nepotrpím na nějaký přehnaný luxus, ale miluju jednoduchou krásu. Rázem zapomenu na to co se včera stalo a vrhnu se mu kolem krku.
Sedím na posteli. Je ráno. Včera Petr odešel až k ránu. Celou dobu jsme se bavili o tom, že je moje rozhodnutí to nejlepší. Petr mi řekl, že nad tím přemýšlel a došel k závěru, že on by tohle nedokázal. "Víš, já si tě kvůli tomu strašně vážím." Podíval se na mě tím nejsladším pohledem. "Včera jsem nad tím hodně dumal a došel jsem k závěru..."na chvíli se odmlčel. Pak si najednou klekl. Absolutně jsem nechápala co blbne. Pak sáhl do kapsy. chvíli něco hledal. "Skra kam se to dal?" bručel si pod fousy. "No tak abych navázal tak kde jsem skončil... hodně jsem o tom přemýšlel a ...Klárko, chceš si mě vzít?" Já vím, že jsem to na tebe vybalil tak rychle a samozřejmě ti dám čas na rozmyšlenou, ale byl bych strašně rád, kdyby odpověď byla ano." řekne a natáhne přede mě ruku, ve které drží krabičku a v ní se leskne prstýnek.
Sedím na posteli a upřeně sleduju toho kluka, co mě teď požádal o ruku. Koukám na něj, ale nechápuho. Je to jako ve snu. Přemýšlím a zvažuju jeho nabídku. Usilovně se snažím přijít na jedinou věc, která by mi v tom mohla zabránit. Sleduje každý můj pohyb. Moje rty se neslyšně pohybují. Ruka s prstýnkem mu poklesne. "Víš, Péťo, já..." podívá se na mě s očekáváním. "...já jsem přesvědčená, že ty budeš skvělý manžel! A navíc myslím, že příjmení Soukupová mi bude slušet víc než Křenková." Dodala jsem s humorem, aby se trochu uvolnila atmosféra. Lehce se usmál. "A myslíš to opravdu vážně?" zeptal se nedůvěřivě. "To teda myslím." Skočil mi kolem krku a políbil mě na čelo. Najednou jsme se převrátili na postel. V tom do pokoje vrazila mám. "Je!" vyjekla. "Co to má znamenat?" Podívala se výhružně na Petra, který zrovna ležel na mě. "Paní Křenková, nevykládejte si to špatně." vyrazil ze sebe Petr. "Jak špatně? Tohle se jinak než špatně vyložit nedá!" "Ale mami, neblázni." mrkla jsem na ni a vztyčila jí před obličejem ruku se snubákem. "Co? Co to má znamenat?" stále nechápe. "No já bych vás chtěl paní Křenková požádat o ruku vaší dcery." V tom okamžiku mám zbledla, řekla ano a odešla tu šťastnou zprávu sdělit tátovi.
Sedím na posteli ve svatebních šatech a jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Dneska se totiž vdávám. Na svatební noc se těším, jako malé dítě na bonbón.