Alice..7.část

Anotace: Zase po strášně dlouhé době píšu pokračování Alice, ale není to nic moc, ale snažila jsem se vyjádřit tu atmosféru... A taky to není nijak moc dlouhé.. snad aspoň nezklame...

První co Alici zaujalo byl malý rybníček v rohu zahrady, a také všechny kamenné cestičky které k němu vedly. U rybníčka a okolo cestiček bylo spoustu malých stolečků s polštáři, chráněné před sluncem mohutnými duby. Také tu bylo pár skalek s květinami a pár okrasných keřů. Všechno dokonalé… jak ve snu… A všudypřítomná atmosféra klidu, provoněná individualitou každého okamžiku. Tady neexistoval čas. Bylo prostě teď, a nic víc nebylo, nic víc jste nepotřebovali, nic jiného jste v tu chvíli nevnímali… nic jiného než tu zahradu…
Alice se s úžasem rozhlížela po všech koutech zahrady, mírně zasáhnuta úžasem… Něco v hlavě jí však říkalo, že je tu ještě něco.
Ano! Honza! Podívala se vedle sebe a viděla Honzu, jak v nějakém transu. Asi takhle ještě před pár sekundami taky vypadala. Pak se jako úderem biče Honza otočil na Alici, s milým úsměvem na rtech. Chytil ji za ruku a vedl k nejbližšímu stolečku. Pomalým a rozvážným krokem. Alice se dívala dopředu na Honzu, slyšela se, jak jde po té kamenné cestičce, cítila tu omamnou vůni… víc momentálně nestíhala… Nešlo to, už teď jako by celý její nervový systém byl pohlcen všemi těmi faktory z venku… Jako by snad tahle zahrada přelstila celý lidský organismus.
Zvláštní.
„Tak jak se Ti tu líbí?“, otočil se na ni Honza, s prvními slovy na tomhle zvláštním místě.
„Nádhera.“, bylo jediné co ze sebe Alice dostala. Kdyby mohla, řekla by však mnohem víc, nijak ji netěšilo že si to musí nechat pro sebe… tenhle okamžik jí nedovoluje říct víc… Prostě ne.
„To jsem rád, že nejsem jediný komu se tady líbí.“, řekl Honza, pokládajíc se na trávník. Hledí do koruny toho dubu.
Alice se položí vedle něj, přemýšlí.
Přemýšlí… Pořád… Jako by se jí najednou tolik věcí vyjasnilo, jako by na ně dřív pohlížela jaksi z vrchu, nebo jako by byla za oponou skutečného světa.
Barvy jsou najednou barevnější, všechno skutečnější… Jako by teprve vkročila na svět, který dříve vídávala je v televizi.
Honzovy černé vlasy… černější než obvykle, lesklejší, nádhernější. Alice si poprvé uvědomila, jak moc pro ni už jen pohled na tyhle černé vlasy znamená. Jak moc pro ni znamená, že je někdo tak úžasný, jako Honza vedle ní. A taky jí moc dobře docházelo, jak moc by jí tohle všechno chybělo… Měla celou tu situaci před sebou… Už se viděla, zase pláče, schoulená v posteli… Zase vzpomíná, trhá jí to srdce… ZASE … Marně čeká, až Honza nastoupí, marně čeká, že se s ním ještě někdy potká… MARNĚ …
Všechny tyhle představy… už zase pláče… Ani o tom neví a přesto pláče… Znovu jako by procitla, jako by otevřela oči. Všechno jí to vrátí zpátky do reality. Honza je pořád vedle ní. Alice se posadí, jako by chtěla, jako starostlivá maminka, dohlížet na to, aby se jejímu děťátku nic nestalo… Otřela si do rukávu uslzené oči.
„ Zapomeň na to, užívej si okamžiku. Užívej si života.“, jako by se sama chlácholila…
Honza se zase otočil. Pohlédl na Alici svýma hlubokýma očima, jako by okamžitě dokázal odhadnout nad čím přemýšlí. Jako by dokázal, jak nějaký přístroj, dokonale neskenovat obsah její mysli.
„Chodím sem přemýšlet. Vždycky když mám nějaký problém, zajdu sem, a jako by mi tohle místo pomáhalo všechno vyřešit.“, usmál se na ni.
„Vždycky jsem sem chodil sám. Ale cítil jsem, že bych Tě sem měl dovést. My jsme sem MUSELI společně zajít. Chápeš to Alice? Chápeš? Nikdy jsem si s nikým nerozuměl, tak jak si rozumím s Tebou. Nikdy. S nikým.“, jako by Honza dokončoval jakousi svojí zpověď. Cítila z jeho slov víc než jen absolutní upřímnost. Víc než jen čirá slova. Bylo v tom víc…
„Nevíš jak moc pro mě tohle znamená. Nebo vlastně… Víš? Že se vůbec ptám.. Jistě že víš. Já… jen… nevím jestli dokážu tenhle náš vztah popsat. Nevím jestli by ho vůbec něco na světě dokázalo popsat. I když… Možná… Tahle zahrada… Tahle zahrada by byla jedinou věcí na světě, na kterou bych si dovolila v tomhle případě sázet.“, řekla Alice, s němým úžasem, v kterém jí teprve teď docházelo, co všechno řekla. Předtím jako by za ní mluvila jakási „vyšší síla“ ? Ach jen to ne.. nechme to být. Prostě to bylo jen jako by mluvilo něco vevnitř Alice, co zatím nebyla schopna ovládat.
„Honzo, nešlo by sem někdy jít přespat? Něco mi říká, že odtud by byl pohled na hvězdy nádherný.“, dívala se Alice zasněně nahoru.
„Myslím, že by to teoreticky šlo. O téhle zahradě ví jen málo lidí, myslím že by jsme tu měli i klid. Třeba na pozorování hvězd. Na povídání. Určitě by to bylo moc hezké.“, řekl Honza, zasněně pohlížející, stejně jako Alice.
Pomalu se zvedli, znovu šli tou kamenitou cestičkou, zpátky do všedního světa. Vyšli na ulici a najednou se vrátil všechen ten hluk aut a města. Vrátily se ostré sluneční paprsky, vrátily se hlasy smějících se lidí. Jako by jste právě přešli přes lávku na jiný svět. Jako by jste se vrátili domů… kde jste už pár let nebyli…