Nevyspytatelný život, ale přesto krásný.

Anotace: Je to poprvé co něco takového píšu, tak prosím o názory, kritiku a hodnocení. Omlouvám se za gr. chyby a překlepy.;) Příjemné čtení, doufám že se Vám to bude líbit.;)

„Příští zastávka Kačerov.“ Uslyšel mladý klučina.
Nebyl příliš výrazný, byl to úplně normální náctiletý kluk. Jeho černé vlasy mu z kšiltovky trčely přes obličej, do kterého mu stejně nebylo vidět, protože měl upřený pohled na zem. Možná jen občas když pozvedl hlavu. A i za ty chvilky mu jeho zelené oči svítily na dálku. Byli lesklé od slz. Nikdo nevěděl proč, ale nikoho to také nezajímalo.
Nasadil si do uší sluchátka, sklonil hlavu a přál si, aby usnul a už se nikdy nevzbudil. Jenže s jeho plnou hlavou myšlenek to dost dobře nešlo. Snažil se přehrát vše co se toho dne stalo pořád a pořád dokola.

„Sabi,“ začal mluvit po minutovém tůtání do mobilu „prosím Tě počkej na mě pod ocasem koně jo? Já tam přijdu hned po práci. Mám pro Tebe překvápko.“
„Vážně Adame? To já pro Tebe taky,“ odpověděla, i když to neznělo nijak nadšeně. To mu, ale vůbec nevadilo, protože si byl jistý tím svým překvápkem.
Sabi s deseti minutovým zpoždění vyskočila z tramvaje a přecházela kolem Macdonaldu za Adamem, aby mu řekla své nepříliš milé překvapení. Chtěla mu říct, že je konec, protože se zamilovala do někoho, ale on to není. Než si to stačila pořádně rozmyslet: PRÁÁÁÁÁSK!!
Sabina začala cítit jak se všechno zatmavuje a jak padá.
„Zavolejte někdo záchranku!“ ozývalo se ze všech stran. Všichni se lekli i Adam.
Přiběhl k místu nehodě a uviděl kdo je na nosítkách. „Chtěl bych jet s Vámi, jsem přítel.“
„Pokud nejste z rodiny, tak se omlouváme, ale to nepůjde,“ odpověděl záchranář.
Adam na nic nečekal a jel hned za ní do Krčské nemocnice. Nastoupil co nejdříve na MHD a jel. A po celé cestě si připomínal co se ten den stalo.

Když se konečně dostal k lékaři, který mu oznámil, že Sabi je na operačním sále a ať na ní počká na pokoji 225, ale že neví jestli bude schopná komunikovat. Když ji dovezli spala.
„Sabi to bude dobré, spolu to určitě zvládneme, ještě uvidíš,“mluvil k ní a doufal že ho slyší.
Sabi se mezitím probrala, ale nedala to znát. Pouze poslouchala co jí Adam říká. Přitom si přehrávala jejich vztah. /Proč bych ho měla opustit? Když on se ke mně chová tak pěkně, dal by mi modré z nebe, tak proč? Vždyť jsem mu dneska chtěla říct, že je konec, že miluji Mikiho. Vím co by mi na to řekl. Že je to sukničkář. Asi má pravdu./ Přemýšlela o tom všem.
V tom přišel doktor. Sabi se probrala. „Prosím Vás mohl byste jít se mnou na chodbu?“ Zeptal se doktor. „Ano samozřejmě,“ odpověděl Adam.
„Tohle je poslední hodinka Vaší milé, rodině jsme to vědět dali. Je mi líto.“ Zněla slova doktorova. Adam se zhroutil na chodbě. Nemohl to pochopit. Vždyť jí je sotva osmnáct. Měli plány. Měli všechno, ale teď?? Jen oči pro pláč. Vzchopil se a se zbytkem síly co posbíral vešel do pokoje.
„Sabi, chci Ti něco říct,“ začal.
„Ne počkej! To já Ti něco musím říct,“ přerušila ho Sabi. „Víš, dneska než jsem šla za Tebou, chystala jsem se Ti říct, že Tě chci opustit kvůli Mikimu. Ale tady jsem přemýšlela a byla by to velká chyba. A víš proč? Protože Tě miluju.“
„Já Tebe taky. A Vždycky budu.“
Mezitím do pokoje přišli uslzení rodiče. Adam dal svoji poslední pusu Sabi a odešel, aby dal prostor rodině. Na chodbě ho doběhl její otec dal mu do ruky klíče od jeho a Sabi nového bytu, který měl být to překvapením pro Sabi, co jí chtěl dnes chtěl dát. „Vem si to. Je přeci jen Váš.“ A odešel. Adam ty klíče pevně stiskl a šel. Šel ze dveří nemocnice, toho proklatého místa, šel dál. Věděl kam. Jen on.