Dokonalá iluze

Anotace: Komentáře potěší!

Jsem nemožná.
Říkáte si asi: To si o sobě někdy myslí každý.
Souhlasím. Ale já si to myslím 10x víc než všichni ostatní.
Ptáte se proč? Za svých 16 let života jsem si ještě nikdy nenašla žádnýho kluka.
Teď už to asi chápete.
Proklínám se, tak moc si chci někoho najít, že se mi všichni hezcí kluci vyhýbají. A to by stačilo, aby mě jednou požádali a já bych s nima šla na rande.
Prostě pro to dělám všechno. Píšu do seznamky, vyhledávám různý akce, oblékám se co nejlépe.
Ale nic.
Samozřejmě mám jako každej i svýho idola. Jmenuje se Richard, Ríša. A já jsem do něho poblázněná až po uši.
Nemá žádnou chybičku. Je krásnej, hodnej, usměvavej, upřímnej a slýchám, že i věrnej. A navíc je moc šikovnej. Ale já s mýma zkušenostma? Jakmile se ke mně přiblíží na 20 metrů, vypnou mi hlasivky, začnou se mi klepat ruce a dělam jednu blbost za druhou.
Při našem posledním setkání v parku to taky nedopadlo nijak růžově.
Tak jsem se zakoukala do jeho hnědých očí, že jsem přehlídla bohatě naplněnou popelnici a vyráchala se v biologickým odpadu. Byla to legrace, teda to si myslel Ríša, já ani v nejmenším. Teď mám hrůzu z dalšího setkání s ním a zároveň si to přeju.
Chvíli to vzdávám a chvíli zas vymejšlim plán zkušené lovkyně.Ale je to marný.

,,Radši už půjdu spát." zívnu a tím to zdělim zároveň mamce a zároveň mým nohám, aby mě laskavě doprovodily k posteli. Automaticky zhasnu a plácnu sebou na postel.
A už pracuje má bujná fantazie, sním o Ríšovi. To mě ale z mého snění vyruší nějaké ťukání.Že by...? Kamínky? Někdo mi na okno hází kamínky?
Vpluji do bačkor a opatrně odhrnu záclonu. Plácněte mě někdo! Ríša. Ano! Stojí dole na ulici a hází mi na okno kamínky. Nejzajímavější na tom bylo, že moje reakce byla úplně jiná, než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem házela po Ríšovi žhavý úsměvy.
,, Markéta mi řekla, kde bydlíš. Pospěš si, ať to stihnem." mává Ríša rukama ve vzduchu. ,, A co, kam půjdeme." jsem nedočkavostí celá bez sebe. ,, Kam budeš chtít." usměje se šibalsky Ríša a artikulací mě popohání. ,, Dobře, jenom se převlíknu." vyhrknu a navlíkám na sebe tričko a džíny. V tý rychlosti se mi podařilo natrhnout si pyžamo. To jsem celá já. Ale teď to neřeším. Na schodech dávám absolutní pozor, abych nevrzla a nespustila poplašný zařízení ( naší fenku Candy) ,,ZZZZzz." uleví si schod. ,, Pssssssst." přiložím si prst k puse. To já jen tak ze zvyku. Opatrně projdu chodbou a pootevřenou terasou vyklouznu ven. Uf! A je to.
,, Sluší ti to." zalichotí mi Ríša. Rázem se mi vrátí mé pravé já. ,, Uch." otevřu pusu a radši jí zase zavřu. ,, Cože?!" nadzvedne obočí a přiblíží se ke mně, aby líp slyšel. Srdce mi začne bubnovat zběsilou melodii. ,,Díky, tobě taky." šeptnu a přejedu si jazykem rty. Má to být balicí trik. Nevím jestli účinnej, ale lehčí než skládat básně na vyznání lásky.
Najednou ucítím jeho ruku na té mojí. Začne si mi jemně chvět. Srdce zrychlí svoje tempo a přejde z popu na jazz. Na celém těle mi naskočí husí kůže. Je to krásný pocit. Cítít ho, jeho teplo. Jako med z ráje. Pohlédnu na něj. Naše oči se střetnou. Slyším jen tep srdce a celá se chvěju. Rázem ze sebe nejsem schopna vydat ani hlásku. Vlasy se mi hrnou před oči. Kořeny mi zarůstají do země a mé nohy zkamení. Jeho ruce ucítí můj pas. Odhrne mi vlasy z obličeje a já pocítím ten krásný pocit nejsladšího polibku na světě. Jeho rty jsou tak jemné. Chytnu ho kolem ramen a nehodlám se pustit, už nikdy. Chci být jen s ním a jsem šťastná. Na obličej mi kapne dešťová kapka a za ní další, další a další. Déšť bubnuje na okenní parapety a já si užívám kapky stékající po mé tváři, že si ani nevšimnu Ríšova zmateného výrazu. Ríša mi zaťuká na rameno : ,,Leni, vstávej." Pohladím ho po tváři. Ríšův obličej se ale začne měnit. Obočí se ztenčí a začnou se tvořit lícní kosti, vlasy rostou a tu jako by z oka vypadl mojí mamince. ,, Ríšo!" zavolám. Ale né Ríšo.. to není Ríša. ,, Mami." pustím polštář ze sevření a moje ospalá očka spatří maminčin ustaraný obličej. ,, Broučku vstávej. Zdál se ti asi dost živý sen. Mluvila si ze spaní.Radši se oblékni, ať nepříjdeš pozdě do školy." pohladí mě maminka po vlasech a nechá mě v pokoji samotnou.
Po tvářích mi začnou téct slzy. Copak to všechno, ten božský pocit... ten polibek... byla to všechno jenom jedna dokonalá iluze?