Rudá růže a kus sebe sama...

Anotace: ...na rozlučení.

*1*

Seděl jsem na kameni a se zdrceným pohledem koukal do dálky, seděla vedle mě, jako vždy ji to slušelo, ale dnes mi to vůbec nic neříkalo. Jen jsem tam tak seděl a poslouchal. Na obzoru se nesla těžká černá mračna přinášejíc tolik očekávaný déšť.
Otočil jsem lehce hlavou a zaostřil na vlaštovku něžně mávající křídly. Z celého srdce jsem ji záviděl, taky bych se rád vznesl a odletěl pryč. Vím, je to zbabělé od problémů utíkat, ale když já si tak rád věci zjednodušuji.
Ztěžka jsem se nadechl v touze něco říct a prolomit to ticho, ale nezmohl jsem se na nic. Něco nehmatatelného mi nedovolovalo se nadechnout. Ale já tak toužil něco říct. Něco co by všechno zachránilo a vrátilo by vše do starých kolejí.
"Víš, jaký je tvůj problém?" ticho bylo prolomeno, Lucka se zvedla a postavila se naproti mě.
Zvedl jsem své hnědé oči a snažil se nahodit jeden z těch svých neproniknutelných obličejů. Proč se mi to jen nedařilo?
"Vykrádáš cizí životy a to všechno jenom proto, aby sis nepřipustil, že tvůj život stojí za hovno!" její hlas zněl kovově.
"Věčně mi lžeš a co více, lžeš i sám sobě."
Odtrhl jsem od ní oči a zadíval se zase na obzor. Její hlas zněl už jenom jako ozvěna z dálky. Vítr přinášející bouřku sílil. Hrál si se zelenou trávou. Chci pryč.
"Jsi troska" ozvalo se jako by z dálky přesto, že Lucka stála naproti mě.
Zatoužil jsem, aby mě už bouřka dostihla, aby velké těžké kapky zakryli mé skleněné oči.
"Doslechla jsem se, tedy...Michal mi to řekl, že jsi se do mě zamiloval. Je to pravda?"
Otočil jsem hlavu zpět k ní. Ať odpovím cokoliv, tak stejně prohraju pomyslel jsem.
"Ne, není to pravda" řekl jsem těžce. Sen se rozplynul. Cítil jsem se, jako bych dostal dobře mířený kopanec do břicha. Sám od sebe, jak příznačné.
"To je dobře." řekla. To, že jsem do ní byl zamilovaný, ji muselo být jasné a to už delší dobu, ale nevědomost je sladká a mnohdy i ta předstíraná.
"Přemýšlím, že začnu chodit s Michalem." Znělo to téměř jako test. Vystřelila ta slova a čekala, co to se mnou udělá.
Vnitřek mě se sevřel. Byla v tom asi troška mé ješitnosti a chamtivosti. Nikdy nebude má, s tím jsem se již definitivně smířil, ale přesto jsem nebyl připraven na to, aby začala chodit s jiným. S ním. Zapřel jsem se a tichým hlasem do hučení větru vypustil tu nejsprostější lež, kterou jsem dnes vyplodil.
"Skvělé, snad vám to výjde. Michal je skvělý."
Lucka se jemně usmála, asi se ji ulevilo, že jsem přistoupil na hru, kterou již v tuhle chvíli vyhrála ona.
"Už půjdu domů, bude za chvilku pršet, nechci zmoknout."
Z těžka jsem se zvedl. Mé nohy nepůsobili zrovna sebejistým dojmem.
Cesta mi přišla nekonečná a to měřila jen několik desítek metrů. Konečně jseme stanuli u jejich plotu, ona vklouzla dovnitř a pak se otočila směrem ke mě. Upřeně se zadívala skrz pletivo, já jsem pohled bezmocně zavrtal do země. Vypadal jsem jako ukázkový příklad člověka, který má právě sebejistotu na bodě nula a to jsem se ani neviděl. Netušil jsem co říct a tak jsem vymumlal několik vět, kterých dodnes lituji.
"Promiň...promiň za všechno, za ty scény, za to lhaní. Chápu, že mě už nebudeš chtít na dlouhou dobu vidět, ulehčím ti to."
"No jistě, teď, když mám narozeniny. Příští týden je budu slavit, můžeš přijít." řeka s nepřístupným obličejem.
"No dobře, tak se tedy měj pěkně, ahoj" pustil jsem pletivo plotu a otočil jsem se.
"Ahoj" ozvalo se za mnou.

"Právě jsem prohrál bitvu." pomyslel jsem. Bohužel pokračování není jako ve frázích z filmu, kdy hrdina utíká a vysmívá se svým pronásledovatelům. Já jsem prohrál i tu válku a to tak, že fatálně.

Zahřmělo se. Kapka dopadla na beton. Za ní další a další.

Šel jsem, nohy jsem ztěžka zvedal. Ponořen do svého světa. Všechno se mi právě rozplynulo pod rukama. Připadal jsem si sám. Měl jsem pocit, že cítím krev a určitě tomu tak i bylo, pokuď nějakou krev v duši mám. Nasedl jsem na kolo.

Rozpršelo se. Osud má smysl pro humor. Jen škoda, že pro tak černý. Já se jen usmál, těžce a hořce. Nic jiného mi vlastně ani nezbývalo.

*2*

Budík na mobilu se rozezněl, já z pod peřiny jenom zaklel a po chvilce niterního boje se i posadil. Zahleděl jsem se na displej mobilu, kde mi vyskočila upomínka. Lucka dnes slaví narozeniny. To bych věděl ale i bez mobilu.
"Tak a je to tady, den loučení." Zaznělo mi v hlavě. Nepoučený pozoroval by se dozajista podivil, já jsem si ale byl dobře vědom, co dnes musím udělat. Rozloučit se.
Sotva jsem se oblékl, už jsem stál v květinářství a kupoval -kdo by to čekal- květinu. Lidé se přeci loučí s květinou v ruce. Nechci být vyjímkou, alespoň pro tentokrát. Cestou jsem vzpomínal na to všechno, co jsem s ní zažil.

Naše první setkání ve škole. Sjel jsem ji tenkrát pohledem a řekl si "bože". Na ten pocit, když jsem zjistil, že s ní budu chodit do třídy. Na první upřímné zasmání se s ní, na ty noci na její zahradě, kdy jsem si s ní povídal o ničem a o všem a díval se při tom na hvězdy, na to když jsem se vrátil po týdnu do školy a ona ke mě přišla, objala mě a řekla "stýskalo se mi", na to když mi řekla, že mě má ráda, na první bodnutí žárlivosti, když se usmála na jiného kluka a pak na ten strašlivý pocit bezmoci, když jsem si uvědomil, že ji miluju.

Došel jsem k jejich plotu a zazvonil, v nastalém čekání jsem se upřeně zadíval na rudé listy jedné z mých růží držících je v ruce. Nejsem zrovna přívržencem květomluvy, ale v tomto případě jsem si tento můj poslední vtípek nemohl odpustit. Rudé růže, květiny vášnivě zamilovaných lidí. Usmál jsem se, když jsem na to pomyslel. Bude mít radost. Určitě.

Dveře se otevřeli a ona se široce usmívala, skoro to vypadalo, jako by měla radost, že mě vidí. Snad jsem ji to i chtěl věřit a uvěřil.
"Ahoj Luciško, přeji ti všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí a lásky, pochopení a něhy, zdraví a peněz a hlavně, aby jsi byla šťastná ve tvém životě." dořekl jsem, dal ji lehkou pusu a rudé růže k tomu.
"Musím už hned jít. Měj se pěkně, ahoj"
"Tak rychle, nechceš na chvilku zůstat?"
"Ne, díky, musím do práce."
"Ach...ta tvoje práce. Tak se měj, pa"
"Ahoj" dořekl jsem a naposled jsem se na ni dlouze podíval. Věděl jsem, že ji uvidím ještě mnohokrát, ale pokaždé v budoucnu to už bude jiné.
Pak jsem se otočil a nechal tam více než jen ty růže. Nechal jsem tam kus sebe sama.

Ona si pravděpodobně nic neuvědomila. Přes celé prázdniny se neozvala. Někde v koutku duše mi to bylo líto. Ale ten koutek jsem rychle zadupal pod povrch. Bylo to tak lepší, mnohem lepší.