Elena Sawyer II

Anotace: Tak je tady další pokračování (opět nedokončené), tak jsem zvědavá na vaše kritiky :o) Jo, zkuste ji taky ohodnotit, když už ji čtete, ať vím, jestli se vám to líbí nebo ne

Když vyšla zpátky ven do studeného počasí, nevěděla stále nic. Zamyšleně se opřela o zeď.
„Ahoj.“ Ozvalo se za ní. Polekaně se otočila. „No ahoj. Co dělá půda?“
„Stojí a krysy se mají taky dobře, děkuju za optání.“
Vyprskla smíchy. „To jsem ráda. Copak potřebuješ?“
„Nic, jen jsem se chtěl zeptat jak se máš.“
„Zrovna nic moc. Nevíš, kde se tady můžu uživit?“
„Hm, kurvy šlapou o pár ulic dál.“
„Ne, díky. Nemyslím si, že se dá uživit poctivě, ale do tohohle mám doufám ještě dost daleko.“
„Něco už vymyslíme.“
„A proč bys mi vlastně měl pomáhat? Nevíš kdo jsem, a ještě jsem ti obsadila půdu.“
„Ani nevim. Seš mi sympatická.“
„Aspoň někomu.“ Zabručela. Ale to už ji vzal v podpaží a táhl někam pryč. Nakonec poznala svůj včerejší nocleh. „Chceš mne znásilnit?“
„Pche!“ zabručel „To už jsem mohl udělat ráno… Neznásilňuju holky. Padají mi do postele samy. Tak co bych z toho měl. Ještě bys mě třeba mohla kousnout. A tomu teda neholduju.“
Začal jí být sympatický.
Usadili se na půdě. Neznámí odněkud vytáhl pár špinavých pokrývek. Hned se sedělo pohodlněji. Dokonce se mohla opřít o stěnu a pohodlně se do nich zavrtat. Po mnoha dnech konečně cítila uvolnění.
„Sluší ti, když vypadáš jako ženská.“
„Ale co z toho?“
„No, začal bych u zdvořilostí. Já jsem Dave“ napřáhl k ní ruku
„El…“ zarazila se. Chtěla zapomenout a tohle byl nejlepší způsob, jak začít znovu. „Elizabeth Sawyer“
„Tak to mě těší.“ Mohutně jí třásl rukou.
„Hej, přestaň se mnou klepat nebo mi ta ruka upadne.“
Rychle ji pustil. „Jinak ses ptala co z toho, že ti to sluší. Jsi moc pěkná ženská, Elizabeth. A tady je hodně bohatejch lidí, který maj pěkný holky rádi. Stačí, aby ses jim posadila na klín, něco vypila a pak s nim zašla do jejich pokoje. Nemusíš s nima spát, když se ti nelíběj, ale stačí je ukolíbat ke spánku, nasypat trochu uspávacího prášku do vína, a pak jim šikovně čmajznout měšec. Když se dáme dohromady, tak se může mít moc dobře.“
Přemýšlela o tom. Představovala si sama sebe na klíně nějakého starce. Vzápětí si vzpomněla na Archieho. Na jeho klín a příjemné polibky. Málem se rozplakala. ´Ale ne. Já už nemůžu jen plakat a vzpomínat.´ pomyslila si. ´Potlačit vzpomínky, to je to, co opravdu potřebuju. Na všechno zapomenout. Novým jménem jsem někdo jiný. Žena bez minulosti, bez vzpomínek. Hlavně bez těch. Vždyť by mne nakonec úplně zničili.“
„Tak jo. Ale varuju tě. Jsem svobodný člověk a nechci a nebudu se někomu podvolovat. Budu ti platit za pronájem týhle půdičky. A budeme spolupracovat. Já pomůžu tobě, ty pomůžeš mě. Ale nikdy nebudu tvoje kurva nebo něco podobnýho.“
„No jasně, El.“
El. To se jí líbilo. Připomínka starého jména, příslib nového života. El…
Smrákalo se. Měl to být první večer, kdy někoho okrade. Zneužije mužské slabosti a pohostinnosti. Vešla do hostince. Halenu si upravila tak, aby co nejvíce byl vidět výstřih a bok sukně si rozstřihla až do půli stehen. Dave jí řekl, že vypadá „zatraceně dobře“, a ona věděla, že mluví pravdu. Vždycky mluvil pravdu. Nejistě se rozhlédla. Nikdy jí to nepřišlo, ale teď se zdálo, že je hospoda plná mužů a skoro žádné ženy. Polkla. Vyhlédla si docela pěkného, mladého důstojníčka. Znovu se nadechla, a pak se jistým krokem vydala k němu.
„Ahoj vojáku.“
Nejistě se na ni podíval. Takhle zblízka zjistila, že vlastně ani moc pohledný není. Obyčejný, tuctový chlap s hnědými vlasy a mírně odulou tváří. Nedalo si nic dělat. Hra byla rozdána. Nakonec se důstojník usmál a kousek se posunul, aby jí udělal místo. Když se usadila, majetnicky ji objal kolem ramen a poručil pohár vína. El zatnula zuby. Musela to vydržet.
Skoro svítalo, když vyběhla z hostince. Na ňadrech ji hřál naditý váček. Myslela si, že to bude složitější, ale nakonec se ukázalo, že by se tím mohla živit už dávno. Požehnán buď Dave a jeho brilantní nápad. Tím večerem jakoby se zbavila staré Eleny a zbyla jen Elizabeth. El. Věděla, že se jí to bude líbit, a chtěla se bavit.
Uběhlo pár měsíců. Nikdo by netušil, že ta divoká dívka, které se začalo po městě přezdívat Krásná Uherka ještě nedávno sloužila na moři a bylo, včetně jejích myšlenek, počestné a myslelo si, že ctí a lásko nejdál dojde. Užívala si, kradla, spala s muži, kteří se jí líbili. Byla známá po celém městě, ale nakonec, když si vyhlédla oběť, stejně jí nikdo nedokázal odolat. Dokázala nadbíhat, lichotit mužům. A nakonec, když je zatáhla do pokoje, kde si slibovali něco víc, jim nasypala do vína uspávací prášek a okradla je o poslední zlaťák.
S Davem se stali nerozlučnými přáteli. Byli jako bratr a sestra. Občas se spolu vyspali, ale nikdy jeden od druhého nečekali nic vážnějšího či snad nějaké závazky. Nostalgicky bydleli na stejné, staré a omšelé půdě, i když si mohli bez problémů dovolit hostinec či snad pronajmout byt. Bylo to tak pro oba lepší – nikdo vlastně pořádně nevěděl kde bydlí, takže je nemohl vyslídit. A že na El mělo spadeno spousta porsmouthských band, kterým kazila kšefty. Naštěstí tu byl Dave, aby jí ochránil. Většinou. Rvát se ale musela naučit tak jako tak. Dave nebyl vždycky s ní, a už párkrát se stalo, že si na ni pár chlapů počíhalo v tmavé uličce pustili se do ní. Chtěli ji znásilnit, ale před tím taky zbít, aby věděla, podle nich, kam patří. A to znásilnění – byla by to pro ně sladká trofej. Všichni věděli, že Krásnou Uherku ještě nikdo neznásilnil a spoustu levnejch holek a jejich pasáků to neskutečně vytáčelo. Zatím se vždy ubránila, i když ne vždy úplně bez šrámů. Jednou se takhle navečer vrátila do jejich domova (dalo by se tomu místo tak vznosně říkat). Na tváři měla modřinu, krvácela z rozbitého rtu a paže zdobilo několik řezných ran. Dave se na ni starostlivě zadíval. „Kolik jich bylo tentokrát.“
„Tři“ utrousila „Musela jsem vzít roha, jinak by mě určitě dostali.“
„Měl bych chodit všude s tebou. Tohle se mi nelíbí. Podívej, jak vypadáš.“
„Víš moc dobře, že to nejde. A když mě nějakej dostane? Bude mě muset zabít, než se mi dostane pod sukně.“
„Pojď. Mám tu trochu vody, ať ze sebe smyješ tu krev. Vypadáš hrozně.“
Pobaveně se na něj ušklíbla. Ale bez většího odmlouvání svlékla zkrvavenou halenu a odhalila tak nahý trup. Dave namáčel malý hadr do vody a otíral jím její tělo. I když si to nikdy nechtěl přiznat, ve skutečnosti ho její rány boleli stejně, možná ještě více než Elizabeth. Záleželo mu na ní. A ne jen kvůli posteli a penězům, které dokázala vydělat. Za těch pár měsíců si toho prošli spolu dost.
„Nenapadlo tě někdy živit se poctivě, a pak odsud zmizet někam hodně daleko, kde nás neznají?“
Rozesmála se. „Ty si se asi zbláznil. Jak by ses chtěl asi živit? Nevím jak ty, ale já nic neumím. Kromě drhnutí prken a zlodějiny. Nejsem moc užitečnej tvor. A co ty? Umíš snad něco z minulého života? Nebo si byl vždy tady.“
„Já jsem dítě ulice, El, vždyť to víš. Co má paměť sahá, nikdy jsem nedělal nic jiného, než že se toulal ulicemi a krad ostatním poctivcům chleba.“
„Tak vidíš, jak jsme tady spokojený.“
„Ale takhle tě brzo někdo zabije. Šlápla jim na bolavou ránu a to si nenechají jen tak líbit.“
„A co asi záleží na životě jedný děvky?“
„Myslel jsem, že se za ni nepovažuješ.“
„Podívej se. Nech to tak, jak to je. Nějak to dopadne. Co se má stát stane se.“
Nechal to být. Věděl, že když se Elizabeth pro něco rozhodne, tak nemá moc valnou cenu se s ní hádat. Mlčky ji utíral a zaobíral se vlastními chmurnými myšlenkami.
Čas plynul. Pomalu, vláčně. Vše běželo jako normálně. Elizabeth kupodivu i po dvou letech po úprku z lodi žila. A podle ní se jí žilo dobře. Na těle měla sice permanentně modřiny a přibylo taky spousta nových jizev, ale měla co jíst, kde spát, dobrého přítele a hlavě se jí podařilo zašlapat všechny vzpomínky na Archieho i na život na Renown kamsi hluboko do svého nitra. Občas sice toužebně pozorovala nadouvající se bílé plachty, ale moc dobře věděla, že tam ji už nic nečeká ani se nic nenabízí. Tenhle život jí vyhovoval.
Poznala ho hned, jak vstoupila do hostince. Ten mladý drzý kluk, který jí dal na omotání pořezané nohy kapesník. Tenkrát ji nazval cikánkou. Zatoužila se mu pomstít. Věděla, že ji nepozná. Změnila se. Moc se změnila. Svůdně zakroutila boky a vydala se k němu.
„Je tu volno?“
Pohlédl na ni. V tom pohledu to poznala – měl rád ženský a nevynechal jedinou příležitost k tomu, jak ji dostat do postele. Na rameni měl nadporučičké prýmky. ‚Povýšil‘ – pomyslela si. Bez okolků mu usedla na klín „Mám ráda sladké, červené víno“ zašvitořila a olízla si rty. Mladík polkl. Z plavých vlasů se mu uvolnil pramen a spadl přes oči. Elizabh se do něj laškovnicky zakousla. „O bože“ zachrčel
„Copak, námořníku. Takovej chlap a snad by ho nedostala obyčejná holka.“
Drzá slova ho vydráždila. Moc dlouho se nerozmýšlel a strčil jí jazyk do úst ‚Hm, není špatnej. Králíček na hraní.“
Najednou se jí nechtělo čekat. „Bydlíš tady v tý špeluňce?“
Neodpověděl, ale vzal ji za ruku a táhl nahoru po schodech. El stačila ještě rychle vzít džbán z rukou vyjeveného hostinského.
Hodil ji na postel, až víno vyšplíchlo. „Hej – pozor – králíčku. Nebo vyleješ všechnu vodu.“ Zasmála se a napila. Měla pravdu. Víno bylo silně zředěné. Spíš chuť vody než vína. Ale co se dalo dělat – nic lepšího neměla. Ještě jeden dlouhý lok, a už měla košili dole. Nakonec – proč ne – měla chuť si hrát Prohnula se v kříži, když jí jazykem začal ochutnávat bradavky…
„Tak sbohem, králíčku“ usmívala se, když si schovávala do záňadří jeho peněženku. Zřejmě se nedávno vrátil z cesty – byla pěkně naditá. Námořník tvrdě spal, proto neměla strach. S veselým pohvizdováním vyšla na chodbu.
„Eleno, co ty tady?“
Vyděsilo ji to. Kdo ji mohl znát? Prudce se otočila. „Zatraceně.“ Někdo nechal stát na chodbě lampu a ona se převrhla. Hostinec byl dřevěný a shnilí, vzápětí začaly olizovat stěnu plameny. Rychle se rozeběhla k oknu. Když vyklouzávala ven, ještě zahlédla stát na chodbě vyjeveného Maturina. Galantního Stephena, který ji doprovázel na osudném večírku… Stačila ještě sprostě zaklít, ale na chodbu vybíhali rozespalí lidé, proto raději rychle zmizela. Pocit triumfu rychle vystřídalo opovrhování sebou. Ale tragický večer ještě nekončil. Zaběhla za roh, kde už na ni čekala banda pěti chlapů. Pět. Tolik na ni ještě nikdy nečekalo. Museli vidět, jak zachází do hostince.
„Ahoj číčo“ řekl jeden a přiblížil se k ní s nožem v ruce.
„Ale, ale – kočička dneska skončila šichtu dřív? A teď se stala dokonce žhářkou. Strmí vzestup kariéry, jen co je pravda. Za chvíli z tebe bude vrah na pronájem.“
Další se přiblížil, další záblesk nože.
Elizabeth nevěděla, co má dělat. Couvla, ale za ní se vynořili další. Kruh se uzavíral. Najednou jeden skočil a kroutil jí ruce za zády. Nekřičela – věděla, že to nemá smysl. Nikdo by jí nepomohl. Snažila se vykroutit, kopala, kousala, ale bylo jich prostě moc. Většinu jich poznávala. Největší z nich – Sam – jí uštědřil silný políček z každé strany tváře. Cítila, jak jí z nosu teče krev. Pak nožem rozřízl košili a jakoby náhodou rozřízl i kůži. El polykala slzy. Bolelo to nesnesitelně. A to ještě nebyl konec.
„Povalte tu kurvu, trochu si zašpásujem“ začal se chechtat Sam. Smýkli jí o zem, až se jí zatmělo před očima. Vzpouzela se. Kopala. Další rány do obličeje, do celého těla. Věděla, že ji nakonec zabijí, ale nehodlala se dát jen tak. Jednomu uštědřila takový kopanec do hlavy, až odvrávoral do zadu. Malý triumf. Nakonec se každému podařilo pověsit se na jednu končetinu a přitisknout k zemi. Se zuřivým sípáním sledovala, jak si Sam stahuje kalhoty a kleká si k ní. Nyní již plakala. Snažila se nevnímat jeho vzrušený dech ani nadšené povzbuzování ostatních. Byla tak hloupá. Jen o ulici dál slyšela, jak lidé hasí požár hostince. Ale nikdo jí nepomůže. Jen o takový kousek dál záchrana. Skončil. Byl to snad konec? Doufala, že už ji zabijí, že bude konec jejímu trápení. Mýlila se. Další si stahoval kalhoty. Elizabeth zachvátila nová vlna hrůzy. Stálo jich tam bezmála deset. To se na ní budou střádat všichni? Vzduchem zazněl výstřel. Nevěnovala by mu pozornost, kdyby nenásledoval výkřik: „To už by stačilo! Nechte ji, vy špinavá prasata!“
Sam se k němu rozhodným krokem rozešel. „Nebo co? Tys jen jeden. Nás je víc, mnohem víc.“
Padl k zemi s prostřelenou lebkou.
„Ještě někdo další?“
Muži, jakoby bez Sama ztratili odvahu. Rychle se vytratili. Neopomněli sebrat ale peněženku, která vypadla, když jí rozřezali košili. Elizabeth se schoulila do klubíčka a znovu se rozplakala. Tentokrát úlevou.
„No tak, už neplač. Už jsou pryč.“
S uslzeným obličejem vzhlédla k zachránci. „Stephene..“ omdlela. Bylo toho na ni za jeden večer moc. Stepehen ji vzal do náruče a odnesl do nedalekého hostince, kde si poručil horkou vodu a hromadu obvazů. Pak ji položil na postel a celou vysvlékl. Po chvilce se probrala. Když zjistila, že ji Maturin omývá horkou vodou, snažila se zakrýt nahé tělo rukama. Jemně, ale rozohodně její ruku odstrčil. Drž, ať ti můžu omýt rány. Jsi v hrozném stavu.“
„To se zahojí. Vím, co je pro mne nejlepší.“
„Nejsi doktor.“
„Tche. A ty snad jo?“
„Jistě.“
„Aha… Hm… Tak jo, no…“
Doktor Maturin ji starostlivě otíral. Nedokázal opominout vzrušení, které jím zachvívalo, když omýval dívčino nahé tělo. Ale nakonec profesionalita zvítězila. Vypadala opravdu špatně. Spoustu řezných ran, dokonce jedna bodná. Rozsáhlé pohmožděniny a jen doufal, že z té krvavé rány na hlavě se nevyklube nic horšího. Když skončil, oblékl ji do jedné ze svých košil. I když byla na ženu poměrně vysoká, měla ji po kolena.
„Já, děkuji ti, Stephene.“
„Nemáš zač, Eleno. Můžeš děkovat bohu, žes to přežila.“
„Nejmenuji si Elena. Už dávno ne. Nyní jsem Elizabeth. El.“
„Kam zmizela ta elegantní dáma z Williamsovic večírku?“
„Je mrtvá můj malý doktore.“
Viděl, jak se dívce klíží víčka. V místnosti byla jen jedna postel, nevěděl, co dělat. Nikdy by si nic podobného nedovolil, ale tohle omluvil nutností. Ulehl první a ona se mu bez okolků schoulila do náruče. Hned usnula, ale on ještě dlouho hladil El jedním prstem po čele a stíral slzy, které dívce ve spánku tekly proudem z očí. Nakonec usnul a ráno, když se vzbudil, byla pryč. Našel jen vzkaz, že mu děkuje za záchranu života a za košili. Netušil, že se s ním rozloučila vděčným polibkem na rty, ani že si v duchu přísahala,že se mu odvděčí. Ze Stephena byl na chvilku muž ležící v posteli s krásnou ženou, ale ráno ho přivítalo opět jako nehezkého, věčného mládence…
„Proboha, co se ti stalo?“
„Kurva, už podruhý za krátkou dobu slyšim odvolávání se na boha. Bůh neexistuje, tak se s tim už zatraceně smiř.“
Dave seděl na staré dřevěné krabici od čaje o s otevřenou pusu zíral na Elizabeth. Přišla v roztrhané sukni a příliš velké košili, v obličeji měla ošklivě vypadající podlitiny a vlasy slepené krví. Navíc tam stála uprostřed místnosti, jako bohyně pomsty a očividně se vztekala.
„Tak řekneš mi už, sakra, co se stalo nebo ti mám ještě naložit?“
„Dostali mne. To si chtěl slyšet? Skončila sem jako ta nejposlednější děvka. Zachránil mne jeden chlápek, kterýho sem viděla jen jedinkrát vživotě. Zastřelil toho zkurvysyna. Za to, co mi ten hajzl udělal.“
„A co chceš teď dělat?“
„Teď se mi musej zahojit všechny rány, protože s touhle fazůrou na ksichtě omámim leda opice.“
„Zřídili tě hodně.“
„Zřejmě dost. Ten doktor mě hned ovázal, takže nevim, co mám za rány a nechce se mi do toho lízt. Ale kurevsky mě bolí celý tělo.“
Lehla si na postel, kterou si za ty měsíce upravila do velice měkkého a pohodlného tvaru a skoro hned usnula. Dave ještě chvíli seděl a stravoval to, co mu řekla, ale pak vyšel ven do přístavu, aby zjistil, co se vlastně stalo. Takovéhle pomluvy se šíří rychle. A jestli se někdo dostal Elizabeth sukně, rozhodně si to nenechá pro sebe…
Rány se zahojili. Na těle i na duchu. El na sebe byla hrdá, že nereagovala a znásilnění, jako spousta jiných. Neměla odpor k mužům. Jen si to zapsala jako další křivdu, kterou jí život uštědřil. Nevěděla, že v noci pláče a křičí ze spaní. Její podvědomí se s tím vypořádávalo po svém…
El se zrovna zhluboka napila vína, když dovnitř vešel mladý muž. Při pohledu na něj zaskočilo víno v krku. Mladý důstojník, kterému seděla na klíně ji poplácal po zádech.
„No, no. Copak je? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“
Ale Elizabeth neodpovídala. Stále hleděla na příchozího jako uhranutá. Ten si jí očividně nevšímal. Usadil se ke tmavému stolu v koutě a poručil si víno – francouzsky. Elizabeth splašeně bušilo srdce. Ani si neuvědomovala, že jí po tváři teče slza. ‚Jak je tohle možné?´pomyslela si. ´Zemře. Já sama jsem ho držela, když vydechl naposledy. A proč by mluvil francouzsky? Ne, to nemůže být Archie.“
Poslední myšlenka ji poněkud uklidnila. Neznámí zachytil její pohled. Na chvíli se zatvářil zmateně, pak ale se pobaveně zazubil a pokynul jí, aby šla k němu. Nevšímala si pobouřeného brumlání důstojníka, z jehož klína slezla. Jako v mlžném oparu se vedle něj posadila. Nevěděla co s rukama, tak se chopila poháru vína a napila se. Pořádně, hluboce.
„O hó! To mi budeš muset zaplatit.“ zakřenil se. Elizabeth děkovala v duchu otci, že ji tak dobře naučil francouzsky, jinak by mu vůbec nerozuměla.
„Odněkud tě znám. Neviděli jsme se už někdy?“
El neodpověděla. Myšlenky jí zmateně vířily hlavou a jazyk ji neposlouchal.
„Neumíš mluvit? Nebo jen nerozumíš jazyku vznešených ty britská couro?“
Urážka ji probudila. Popuzeně se mu podívala do očí. Pohled do těch modrých očí, které jí toliko připomněly mrtvého Archieho ji bolestně bodl u srdce. Vytrvala však.
„Není sice válka, ale to neznamená, že ti nemůžu rozmlátit ten tvůj vznešenej, francouzskej ciferník.“
Zatvářil se zaraženě. Elizabeth si byla jistá, že ji udeří. K jejímu překvapení se však srdečně rozesmál. „Tak vida, že umíš po našem, ty kotě. Pěkně vystrkuješ drápky, jen co je pravda. Vážně se neznáme?“
„Nikdy jsme ve Francii nebyla.“
Nebyla to tak úplně pravda – kdysi ještě na Renown bojovala u francouzských břehů, ale na pevninu nevstoupila nikdy.
„To je opravdu škoda. Je to překrásná zem“ zatvářil se, jako by ho to opravdu mrzelo.
„Hej – hostinský!“ zavolal naprosto dokonalou angličtinou. Beze stopy přízvuku. „Plný džbánek toho nejlepšího vína. A opovaž se ho naředit vodou!“
El se nestačila divit. Pak ji ale emoce přemohly a ona se rozklepala jako v zimnici. „Já – nezlob se. Ale jen – myslela jsem, že jsi mrtvý. Teda – ty si mrtvý. Ne – on je mrtvý. Když ty vypadáš a jednáš jako on. To se nedá vydržet.“ Mluvila tiše, avšak značně hystericky. Míchala dohromady anglická a francouzská slova. ‚Ne, to už nevydržím‘ pomyslela si a vyběhla ven do chladného deště. Během okamžiku byla promočená na kost. Ale chlad alespoň na chvíli zmírnil bolest, kterou ve svém nitru pociťovala. Dveře hospody se otevřely. Vyšel, v ruce džbánek vína. Mlčky jí ho podal, a pak přes ni přehodil svůj těžký cestovní plášť. Vděčně se do něj zabalila. Ucítila z něj jeho vůni – moře a skořici. „Pojď se posadit někam do sucha.“ Řekl a vzal si od ní zpátky džbánek. Když se nehýbala, uchopil ji jemně kolem ramen a vedl tmavýma uličkami porsmouthu. Dorazili k poměrně luxusního hostince.
„Tady bydlím.“
El to nijak nekomentovala. Nechala se, poslušně jako ovečka, odvést do útulného pokoje. Nejistě se posadila na postel.
„Jsem Francoise.“ Podal jí ruku. Opatrně podala svou. „Em – Elizabeth.“
Posadil se vedle ní.
„Tak se napij.“
Vděčně přijala džbán. Cítila, jak jí sladká tekutina zahřívá tělo.
„A teď mi pověz, proč jsem tě tak vyděsil.“
Zhluboka se nadechla. Proč by měla vyprávět cizinci to, co nevyprávěla nikdy nikomu? Třeba proto, pomyslela si, že vypadá přesně jako můj Archie. Nadechla se znovu a začala vyprávět. O tom, jako ho prvně uviděla. Jak se i přes příkaz kapitána Sawyera scházeli a on ho nakonec poslal na jistou smrt. Ani nemohla pohřbít jeho tělo. A pak si po letech přijde on, a vypadá stejně, jako Archie. Když dovyprávěla, málem se sesypala znovu. Nikdy netušila, že by se mohla chovat tak slabošsky a styděla se za to. Třásla se po celém těla a při dotyku na svou tvář zjistila, že pláče. Francoise ji starostlivě zabalil do deky. Všimla si, že i on je promočený na kost, ale zjevně si toho nevšímal. „Před pár lety…“ začal „Přesněji – před třemi lety jsem se probral ve francouzské posteli. Byl jsem těžce raněný. Navíc jsem nevěděl, kdo jsem, ani kdo jsem byl. Nikdy mi neřekli, proč mne nezavřeli či nezabili. Jisté jen je, že mne přijal do rodiny jistý francouzský šlechtic. Dal mi jméno, naučil mne francouzsky. A po jeho nedávné smrti mi odkázal značný majetek tady v Anglii.“
Elizabeth na něj zírala s otevřenými ústy. „Bylo by snad možné…“
„Já opravdu nevím, El. Opravdu si nevzpomínám, co se stalo před tím, než jsem se v horečkách probudil v cizí zemi. Mé přesvědčení plyne z toho, že jsem si, jak ty říkáš, s Archiem neskutečně podobný, ale taky z toho, že když jsme tě prvně uviděl, věděl jsem, že tě znám.“ Přitáhl si ji do náruče. „Opravdu jsme se tak milovali?“
Přikývla. Jemně ji políbil na ústa. V tu chvíli bylo Elizabeth, jako by se vrátila o pár let zpět. Bylo to jen letmé dotknutí rtů. Ale i to stačilo na návrat všech bolestných vzpomínek, které se snažila ty roky vypudit z hlavy. Archie – pokud to byl skutečně Archie – se od ní malinko odtáhl. V očích měl zmatek. „Zatraceně – kdybych si jen vzpomněl. Já vím, že tě znám.“ Ukázal si na srdce „Mám tě někde tady, i když si nevzpomínám.“
Opatrně ho pohladila po vlasech „Ony ty vzpomínky asi nebudou zrovna nejveselejší. Proč je přivolávat, Archie?“
Archie. Zvuk toho jména zůstal ve vzduchu. Pro Elizabeth to byl zvuk dávno mrtvý a zasunutý do samého nitra vzpomínek. A pro Archieho . co si pamatoval, ho nikdo tak nenazval. Měl pocit, že závoj halící jeho paměť stačí jen poodhrnout. Stále se mu však nedařilo za něj chytit. Jemně jí promnul pramínek vlasů. „Nevím, jestli je správné, aby se tak hezká holka živila jako nevěstka. Navíc moje dívka.“
Jemně mu ruku odstrčila. Když promluvila, v hlase jí zazněl hrozivý podtón. „Nejsem žádná děvka. Neživým se zrovna čestně.. A jinak by to ani nešlo. Když si… Když jsem si myslela, žes mrtvý, stala se pro mne Renown opravdovým peklem na zemi. A když se mi konečně podařilo z té prokleté kocábky utéct – jak jsem se asi měla živit? Samotná ženská v přístavu. Ani bych nedokázala spočítat, kolikrát mne místní bandy zmlátili. Ale tělo bych neprodávala nikdy. A vůbec – kde bereš přesvědčení, že ti patřím?“
„No tak, Elizabeth. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Znovu ji přitáhl pevně k sobě. „Vadilo by ti hodně, kdybys byla znovu mou dívkou?“
Přitiskla se k němu ještě těsněji. „Ne.“ Špitla.
Probudilo ji švitoření ptáků. Okno Archieho pokoje vedlo rovnou do malé zahrady. První paprsky slunce zalily Archieho tělo zlatavým světlem. Zálibně po něm přejížděla prsty. S hrůzou pozorovala obrovské a tlusté jizvy na břiše a ránu po kulce na hrudi, kterou očividně kdosi rozřízl, aby kulku vypáčil a zase sešil. Nedokázala si představit, jak mohl vůbec něco takového přežít. Moc dobře se vzpomínala, jak jí pod rukama z těch ran vytékalo to obrovské množství krve. Skelný pohled i tenký pramínek krve v koutku úst, jenž, jak si byla do té doby jistá, byl vždy předzvěstí smrti. Mohla pochybovat, že se skutečně jedná o jejího Archieho, ale fakt, že během noci v rozkoši vykřikl několikrát její původní jméno ji přesvědčil o opaku. Zdálo se to neuvěřitelné. Když už si byla jistá, že je ztracená, vrátil se. Přemýšlela, jestli by jí někdy odpustil, vše co dělala ty předchozí roky. Nevěděla. Ale nehodlala nic riskovat. Archie otevřel oči. „Ahoj“ usmál se. Lehla si zpátky k němu.
„Lituji, že si nepamatuji víc společných nocí.“
„Byla jen jedna jediná.“
„Ale to je chyba.“
Elizabeth se rozesmála. „Nikdo toho neželí víc než já, věř mi.“ Vstala, aby se oblékla. Archie ji zamračeně pozoroval. „Budeme ti muset obstarat nové šaty. K hraběnce se tohle moc nehodí.“
„Hraběnka? Cože?“
„Já jsem ti to neřekl? To dědictví je vlastně docela malé hrabství u Scareborouth.“
„Ale já přeci…“
“Elizabeth, snad si nemyslíš, že nechám žít tady? Aby si dál kradla a musela přežívat ve rvačkách? Bála se, že si každým dnem může přijít královská policie?“
Zírala na něj. „Jak víš…“
„Máš to v očích. A ty jizvy na tvém těle asi taky nebudou z dětství. Krom ovšem těch na zádech. Nechápu, jak tě ten tvůj kapitán Sawyer mohl mrskat devítiocasou kočkou. Navíc – v noci jsi plakala ze spaní. Asi máš za sebou něco zlého.“
Zarděla se. Vůbec netušila, že si ji tak důkladně prohlédl. Navíc zapomněla, jak je chytrý. Sklonila oči k zemi.
„Nepamatuji se na to, co se stalo, ale očividně ses neměla nejlíp se mnou, natož beze mne. Chtěl bych to napravit.“
„To už si udělal tím, že ses vrátil mezi živé.“
Pronajali si kočár. Archie měl poměrně dost věcí. El nic nevlastnila.
„Stejně - “ ušklíbla se „Nemáš na chlapa nějak moc věcí?“
„Někdo holt to naše hrabství reprezentovat musí.“
Z legrace ho bouchla do ramene. Archie se bolestivě zašklebil a mnul si rameno.
Když prvně uviděla svůj nový domov, srdce se jí sevřelo úzkostí. To nebylo žádné malé hrabství, ale honosný zámek s obrovskou zahradou a dozajista i obrovskou spoustou služebnictva. Archie si jejího úzkostlivého výrazu všiml. „Copak je?“
„Připomíná mi to zlatou klec.“
„Neboj se, nikdo tě do ní zavírat nebude. Jako budoucí paní hrabství si můžeš dělat co se ti zlíbí. Mám tu pokud vím, i několik pěných koní. Můžeš se naučit jezdit a projíždět se po kraji.
„Máš tu koně?“ v očích jí vzrušeně zajiskřilo.
Vypadáš úchvatně.“
„Mýlíš se. Vypadám jak nafrněnej bonbón.“
Elizabeth stála v ložnici jejich panství a kriticky se vzhlížela ve velkém zrcadle. Na sobě měla složitou plesovou róbu sestávající se hlavně z látky červené barvy, která důmyslně zakrývala většinu jejích jizev. Na posteli seděl Archie a zálibně si ji prohlížel. El si stále ještě nezvykla na to, že opravdu žije. Že se stalo něco, co by si nedovedla představit ani v nejdivočejších snech. Už tři měsíce se neprobouzela s myšlenkou na to, kolik hodin života jí ještě asi zbývá…
„Bude z tebe překrásná paní domu.“ Přerušil tok jejích pochmurných myšlenek.
„To jsem to vyhrála.“ Prohlásila uštěpačně. Pohlédl na ni vážnýma očima. „Myslel jsem, že je to co chceš. V noci křičíš hrůzou, pláčeš. Předpokládal jsem, že jsi ráda utekla z přístavu.“
‚Kruci‘ zaklela v duchu ‚V očích máš toliko bolestný pohled. Nikdy dřív tam nebyl‘
„Promiň.“ Řekla nakonec. Sedla si mu na klín a položila hlavu na hruď. Lehce ji políbil do vlasů.
„Víš, je to zvláštní. Když jsem byla malá, chtěla jsem utéct na loď. Nakonec to, že matka chcípla jako kurva mi pomohlo dostat se tam. Sladký poct, víš. Máš pocit, že už nic nemůžeš chtít víc. Nemusíš se živit odpadkama a schovávat se. Jenže ses objevil ty. Podporučík Kennedy. Vlastně ještě mladíček. Ač si starší, měla jsem o mnoho větší teoretické znalosti o lodích než ty. Ale stačil pohled do těch tvých neskutečně modrých očí a věděla jsem, že tě musím dostat. Stalo se tak. Jenže ani bití, šikana kapitána Sawyera, život v přístavu nebyla tak hrozné jako vidět, jak klesáš zkrvavený k zemi Loď se záhy stala vězením. Podařilo se mi zdrhnout – málem jsem zdechla v moři. Hm – z jednoho pekla do druhého. A najednou vstaneš z mrtvých, odvedeš mne do obrovského zámku a tvrdíš, že budu šťastná. Tomu se skoro nedá věřit. Někdy bych ráda měla tvou vymazanou paměť. Ty alespoň v noci nekřičíš ze spaní.“
Hladil ji po vlasech. Byl rád, že se tak rozpovídala. Od první noci už málokdy mluvila o minulosti. Mohl jen hádat z útržků slov, která vykřikovala, zatímco spala.
„Teď už bude dobře. Přísahám.“
Položila mu prst na ústa. „Pšt. Nikdy nevíš, co bude zítra. Ani za hodinu. Někdo z tvých hostů mne může poznat. Oběsí mne.“
„Maličká, snad si nemyslíš, že vypadáš jako když jsem tě našel v tom pajzlu? Trochu ses zaoblila a máš na sobě velice drahé šaty. Nikoho by nenapadlo srovnávat tě s tou holkou z přístavu.“