MOJE MRTVÁ LÁSKA -VI.

Anotace: Na hřbitově promlouváme k mrtvým pod námi...ale co když není právě POD námi, ale daleko blíž?

Konečně. Konečně!
Konečně už je po škole. Konečně už je tu víkend a dvě prospaná dopoledne. Teď už si můžu hodit domů tašku a jít bez výčitek třeba do kina, nakupovat, zajít s někým na zmrzlinu… nebo jít na hřbitov. Tak takhle uvažuje asi každá holka po pátečním posledním zvonění. Až na tu poslední možnost. To může napadnout jenom hluboce věřící či pečlivou slušňačku, která se chystá, jako každý pátek, zalít babičce kytky. Nebo někoho hnutí goth, nalézající potěšení na ponurých místech, nebo magora. Bohužel se musím ztotožnit se třetí variantou, čili magorem.
Ano…jedině já bych mohla vyměnit krásné (přestože je dnes zamračeno, ale krásné, protože je prostě pátek) odpoledne v parku se zmrzlinou za půlhodinovou odbočku na nejbližší hřbitov. Díky bohu, že nejbližší, protože všechny nebožtíky bez identity vyloží na tomhle, coby kamenem dohodil od márnice. Otec tudy chodí každý den do práce a zpět v tuhle dobu, takže musím chvátnout, abych se s ním nepotkala. Ale spíše to vezmu oklikou. Nevím, jak bych mu vysvětlovala důvod, kvůli kterému sem jdu a lhát, že mu jdu naproti mu také nechci. Zaprvé by mi ani nevěřil a zadruhé se vždy prořeknu nebo něčím prozradím. Táta je moc fajn člověk. Má mnohdy dobrou náladu a na mě je vždy hodný. Sice nějakou tu mrtvolu už viděl, když dělá v márnici vrátného, ale zjistit, že běhám za chlapcem-no…chlapcem, mužem, co už to má za sebou. A že jsem před pár dny byla u něj v práci, když měl noční a ne zrovna mu přinést koblihy, které si zapomněl doma, ale za někým úplně jiným-kord za někým ve vzduchotěsném igelitovém obalu…mno… asi by mě zabil.
A hned poté dovlekl za vlasy k psychiatrovi.
Bezesrandy…takovéhle věci jsou špatné a odporné a prostě se nedělají…Ale komu může vadit, když se za někým takovým půjdu podívat? Komu uškodí, když mu popřeji ať se tam kde, nebo kam není směřuje, má fajn? No dobrá… minule jsem to docela přehnala.
Docela?
Jo, přiznávám, byl to vrchol. Vrchol všeho. Celý druhý den mi potom bylo nanic. Nanic ze mě samotné a z toho, co jsem provedla. Ne z toho, že jsem bez dovolení opustila v noci barák. Ne z toho, že jsem přišla do márnice. Ani tak moc ne z toho, že jsem se ho dotkla, ale z toho, že jsem ho políbila.
Byla to pitomost. Ale v tu chvíli mi připadalo, že tam neleží mrtvý. Přímo jsem z něj cítila tu duši…v tu noc jsem nepolíbila mrtvolu.
Nesnažím se to před sebou nijak ospravedlňovat nebo si nalhávat. Jakoby snad jeho duše byla někde stále poblíž…zní to šíleně, ale tu no jsem políbila spícího muže. Spícího, nebo v kómatu. Tak mi to připadalo. A jestli se mám obviňovat a kát se z nekrofílie?
Ne, z toho, že byl mrtvý, jsem žádné potěšení necítila. Takhle bych se klidě nechala unést, i kdyby stál přede mnou a mluvil se mnou.
Dnes se s ním půjdu naposledy rozloučit a možná se mu i omluvit… v krámku za rohem mu koupím květiny a možná i nějakého malého andělíčka, aby věděl, že i po smrti pobláznil už nemálo ztřeštěnou holku, jako jsem já. Vlastně jsem šťastná…ať už je kdekoliv, má se lépe a mu to moc přeji.
Ne ne ne ne ne! Samozřejmě že mu to nepřeji. Nechci aby byl mrtvý. Ne zrovna on. Chci aby byl živý, živý a zdravý…cokoliv, jenom aby se mohl opět procházet po světě a sledovat vítr ve větvích a západ slunce a … a být tu se mnou.
Už je mi zase do breku. Oči se mi plní hořkými slzami a přepadá mě pocit méněcennosti a bezvýznamnosti vůči vesmírnému řádu. A kladu si stejnou otázku, jako asi každý člověk na této planetě, který někoho kdy ztratil. Proč musí lidé umírat?
Klidně bych hnedky sestoupila do podsvětí a odvedla si jeho duši jako Orfeus svou Eurydiku zpět. Kdybych věděla, že by mě chtěl a neměl by se tady zpět na zemi o moc hůře než v nebi. Nebo kde vůbec je. I když…pochybuji že někde jinde. Ale povaha se přeci nedá soudit pouze podle vzhledu. A co když je to nějaký masový vrah a násilník. Vlk pod maskou beránčí… ale je to vůbec možné. S tou jeho tváří? Bohužel už i tací se našli. Nejsem vyloženě imponovaná na líbezný nevinný vzhled, ale už i právě takhle jsem se spálila. Ze začátku byl moc milí, až mi to připadalo moc teatrálně. No, pěkný prevít se z něj na konci vyklubal.
Ale u tohohle už se ani nic vyklubat ani nemůže. Věčná škoda! A škoda, škoda a desetkrát škoda! Kdybych se třeba zbláznila , tak s tím nic nenadělám.
Otec buď už ještě neodešel, nebo už šel, protože jsem ho díkybohu nepotkala a už jsem konečně u hřbitova. V květinářství vedle vchodu mě uvítala přívětivá tvář staré paní a nabízela mi nádherné květiny…ani jedna se ale kráse jeho strnulé tváři nevyrovnala, a ani nikdy nevyrovná. Vybrala jsem Ti růžové karafiáty. Prý znamenají ,,nikdy nezapomenu“ … a já cítím, že opravdu nikdy. Babička mě učila květomluvu, když jsem byla hodně malá, většinu už jsem stejně pozapomínala, ale karafiát si nevím proč stále pamatuji. I andělíček se našel. Vybrala jsem mu jednoho moc roztomilého, jak vztahuje ruce k nebi a směje se. Tak se bude stále smát i na něho… bude u něj stát na stráži. Taky nějaké svíčky by se hodily.
Procházím branou, velkou a masivní z železných prutů nahoře do zakončených do špiček a nade mnou splývající v název tohoto hřbitova. Trochu už vrže.
Do zorného pole se mi objevili nejprve lavičky lemující hliněné cesty a až poté náhrobky. Sonnevillský hřbitov není moc rozsáhlý, zato nejkrásnější ve městě. Nejlépe se o něj pečuje a je tu relativně dost ticho a klid, přestože se vůbec nevyskytuje na kraji města. Je tu mnoho všelijakých stromů, cesty jsou vždy zametené a trávník zastřižený. Je tu mnoho míst, kam se může člověk částečně ukrýt se svým smutkem před ostatními návštěvníky. Přicházím do středu hřbitova, kde se tyčí Kristus na kříži. Zapálím mu svíčku a jdu dál. Dál do té části hřbitova, kde pohřbívají nejnovější dlouhodobé obyvatele. Na konci té poslední řady se krčí velmi nenápadný náhrobek z tmavé žuly.
A mě dloubne u srdce…