Praha IX.

Anotace: tak tohle taky není poslední díl, ale nebojte, již brzy to skončím. Dala jsem tam trochu svého vysněného setkání:) tak se na mě nezlobte za případno naivitu a nereálnost:)

V práci se horko těžko dokážu soustředit na svou práci. Myšlenky stále zalétají k Jakubovi. Necítím se přímo jako zhrzená, to ne, ono, v koutku duše jsem to čekala. Věděla jsem, že něco takového přijde, ale spíše jsem si to představovala, tak, že si to vymyslí v bulváru, že to nebude pravda. Jenže David není lhář a navíc byla to jeho přítelkyně, co si s ní Jakub užíval, asi krátce potom co jsem ho v té restauraci opustila. Možná je to moje chyba. Řekla jsem mu přece, že jdu za Lukášem, klidně si mohl myslet, že s ním budu spát. Ale i přesto, tak rychlý být nemusel. Kdyby se mi omluvil, odpustila bych mu? Ptám se v duchu sama sebe. NE! Radí mi výstražný hlásek v mé hlavě. Udělá to jednou, udělá to znova, buď ráda, že to skončilo tak brzy! Poroučím si, leč, moc to nepomůže.

Zase se rozezvučí zvuk příchozího hovoru po celé mé malé kanceláři. ANO, volá Jakub! Zase hovor s těžkým srdcem odmítnu. Co si teď asi v tuto chvíli myslí? Tuší, že něco vím, nebo si myslí, že jsem moc zaměstnaná. Tohle se asi nedozvím, protože s ním už mluvit nechci a nebudu. Je docela reálná šance ho už nepotkat. Vždyť jsem mu to vysvětlovala, poprvé co jsme se potkali.
„ Veroniko! NEVZPOMÍNEJ!“ okřiknu se polohlasně a jedna slza mi ukápne na papír, na něž píšu vzkazy pro ředitele. Vzdám to, napíšu si půldenní dovolenou a uteču z kanceláře jako malá holka. Tak moc toužím po tom, abych už ležela ve své posteli, abych se mohla vybrečet a zklidnit. Tak moc se těším až otevřu dveře bytu a zapadnu do pokoje, kde budu sama. Sama bez lidí co se všude kolem mě motají. Nikdo si mě nevšímá, za což jsem jen vděčná, ale i přesto.

Stojím v tramvaji, není přeplněná jak by si každý mohl myslet, míst k sezení je plno, já však chuť sedět nějak postrádám. Při stání musím myslet na cestu, na to držet se madla, a tak podobně, což jakž takž zaměstnává mou mysl. Ale asi ne natolik, abych si nevšimla pohledů tmavočokoládových očí. Při prvním setkání, přistiženě ucuknu. Sklopím svůj zelený zrak k zemi a trochu červenám. Troufnu si říct, že jsem v životě neviděla hezčí oči. Neodolám, zase sklouznu pohledem k těm nádherným hypnotickým kukadlům. Dovolím si ten přepych prohlédnout si komu patří. Užasle zůstanu zírat s otevřenou ústní dutinou. Totiž ten muž, komu patří ty úžasné oči je překrásný mulat. Jak jsem si toho nemohla všimnout na první pohled. Sklapnu pusu a zahanbeně se usměji. Vzápětí se mi vrátí zářivý úsměv krásně a plně tvarovaných rtů. Mám chuť zase vyvalit oči, ale to už by bylo vyloženě nevhodné.
Kývne mi na pozdrav. Oplatím mu tou samou stranou mince. V tom se mi zase rozezvoní ten zatracený mobil. A nevolá nikdo jiný než Jakub. Opět hovor odmítnu. Ještě chvíli koukám na displej mobilu a uvažuji. Pak ucítím lehkou pánskou vůni a něčí těsnou přítomnost.
„ Hi, I´m Daniel!“ představí se mi ten krásný mulat.
Zírám na něj, neschopna kloudného slova. Avšak natolik schopná, abych se mu představila, jsem.
„ Hellou! I am Veronika!“
„ Nice to meet you! Já neumět moc dobře Czech, ale mohl bych vyrazit s tebou na dinner. Do you understand me?“ pozve mě na večeři vskutku originálně, lámanou češtinou spojenou s jeho rodným jazykem. Byla bych hodně pošetilá, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo. Nemohla jsem jinak než souhlasit. Vyměnili jsme si telefonní čísla a rozloučili se.
Že by něco zlé, bylo k něčemu dobré?