Teacher's pet první část

Anotace: A holky a fernet? Jen něco, co je doplněk. Navíc, holky ani fernet ho nedokážou odvázat. Přemýšlel, jestli není…asexuální. Nikdy totiž po nikom nic nechtěl.

Poslední týden v srpnu, poslední volné paprsky slunce, poslední klidná odpoledne s kámoši, poslední divoké noci s alkoholem a cigaretami, které ani nechceš kouřit, jen je držet v dlaních, mezi prsty, a pozorovat kouř, jak se jemně a klidně vstřebává do vzduchu, do očí, do tebe.

Pátek,večer, holky, fernet a někdo by řekl, „Ráj“?Většina jeho kamarádů by možná řeklo „Nebe“ , protože to tak nějak zní aktuálněji. Tak nějak blíž.

(Z Ráje jsme vyhoštěni, ale možná když se vyspíme s andělem, zajistí nám místečko na nějakém mráčku?)

Ale, Gabriel, Gabe, jak mu říkají všichni kromě jeho mámy, nikdy neměl pátky zas tak rád. Pokud se mu něco stalo, bylo to v pátek – je to takový klid před bouří, takový malý začátečnický blesk, který se přes sobotu a neděli stal prvotřídním hurikánem.

A taky, večery mu připomínaly ty temné rohy ve sklepení, kam nikdy nedosáhne světlo, ať už je sebevíc blízko, ať už se té zdi dotýká. Prostě se jen dál skryjí ve svém stínu. Nemyslí si, že kdyby před ně donesl Slunce, že by se vzdaly.

A večery, a tma, jsou přesně jako sklepy. Všude je nějaký stín. Všude je nějaká obava. Nějaký strach. Protože pro něj tma vždycky znamenala strach.

A holky a fernet? Jen něco, co je doplněk. Navíc, holky ani fernet ho nedokážou odvázat. Přemýšlel, jestli není…asexuální. Nikdy totiž po nikom nic nechtěl.

Nikdy se nedíval na porno, nikdy se nedíval, když se převlíkal s klukama v šatně, a když se ocitl v koupelně s tou opilou holkou, která se s ním intenzivně chtěla sprchovat, prostě ji posadil do vany a odešel.

Přemýšlel, že je možná asexuální vůči všemu – holkám, klukům, alkoholu. Z cigaret měl rád pouze ten kouř. Jen ten pomíjivý, sladký, pomalý kouř.

Nevěděl jak si představit Ráj, nebo Nebe. Nevěděl. Možná, místnost plnou hořících cigaret? Místnost, někde vysoko, místnost beze stínů.
Ale uvědomil si, že takhle nikdo žít nemůže týden-natož pak navěky.
---
Pondělí. První týden školy, a jeho tělo skoro nic necítí. Co by taky měl cítit? Obavy? Nadšení?

Je v maturitním ročníku, a každý, každý se ho ptá jaké to je. Jaké to je za devět měsíců maturovat(a uvědomuje si, že složit maturitu je jako porodit dítě) . Jaké to je skládat zkoušku dospělosti? Jaké to je být dospělý?(přece mu za pár měsíců bude osmnáct!)

A nikdo nepomyslí na to, že vlastně uvnitř je jen zmatená snůška otupělých pocitů, které nikam nedokáže zařadit.

A když se ho ránou cestou do školy zeptá David, ví, že se ptá upřímně. Ptá se upřímně, jak se cítíš? Protože oni dva, nejlepší kamarádi od první třídy, se znají líp než Bob a Bobek –vlastně, dřív to byl jejich oblíbený večerníček…

Takže když se David, nebo Dave, zeptal „Jak se cítíš?“ tak věděl, že může odpovědět tak, jak chtěl odpovědět všem.

„Jako by mi znovu bylo deset a zjistil jsem, že nejsem holka.“

Protože tento krátký incident se opravdu stal – chvíli, chvíli si myslel, že je doopravdy Gabriela – a spousta lidí si to myslela taky. Černé vlásky po ramena, růžové rty, velké zelené oči – ale něčím hrozně droboučké tělo, poznamenané něčím holčičím, které se mu zdálo přirůst ke kůži.

Takže Dave jen soustrastně přikývl hlavou a objal Gabriela okolo ramen, protože mezi nimi to nebylo divný.

I když je pravda, že Davidova přítelkyně občas na Gabriela žárlila. Ale to bylo možná spíše kvůli tomu, že když Gabriel zavolal, přišel, ona šla stranou?

Každopádně, spousta lidí tenhle jejich vztah moc nechápalo, a proto si spíš slova a znaky útěchy ukazovali doma, ve svých pokojích, kde mohli v klidu mluvit, mohli být přesně ti kluci, kteří spolu vyrůstali, experimentovali, vyzrazovali si svoje tajemství.

Takže hned jak se trochu přiblížili škole, pustil Dave jeho ramena a poodešel od něj kousek dál, a jakmile zahlédli dalšího z jejich kamarádů, nasadili malý úsměv.

„Heej, Gabe a Dave!“ vykřikl blonďatý kluk a přidal se k nim.

Oba ho krátce pozdravili, a nic jiného ani doopravdy nestačili říct –protože kluk hned pokračoval.

„Slyšeli jste ty news? Na školu nastoupil někdo nový místo Opršálka – maybe konečně nějaká pořádná kost?“ zamrkal na ně a Gabriel se na něj cynicky pousmál.

„A co seš-pes?“ pozvedl obočí a David se uchechtl.

„Víš co myslím!Jeee, Gabe má zase náladu vypsaný fixy.“ Protočil kluk oči a přidal se k dalšímu ze studentů Oktávy.
---

Než Gabriel pořádně stačil rozmrkat létem zalepené řasy, bylo úterý, druhá hodina, a měla být literatura. S novým přírůstkem místo profesora Opršálka.

Ačkoliv ho sebemíň zajímalo, jak nový učitel bude vypadat, přece jen se zahleděl na dveře místnosti.

Se zazvoněním sebou trochu trhl, ale jeho objekt zájmu zůstal stejný – světle béžový nátěr dveří, vedoucích do chodby.

S každou minutou vyučování, která uběhla a během které zůstávaly dveře zavřené, to ve třídě čím dál tím víc bublalo – napětím, nadšením, starostmi a hlavně nedočkavostí.

A potom, když se otevřely, všechny tyto emoce se spustily do lavic, kde popraskaly mezi uličkami studentů.
---
První čeho si všiml byla ta obrovská knížka, kterou táhl sebou.

Potom si všiml jeho prstů – jeho dlaní, jeho zápěstí – dlouhé, tenké, zdály se měkké.
Muž – elegán, s blonďatými loknami, mírně šedivými, ale tak, že mu dodávaly na šarmu, modrými zorničkami pod snůškou hnědých řas, a slabým úsměvem na bledých rtech.

Na chvíli si Gabriel pomyslel, proč sedím v druhé lavici?! Ale pak od toho upustil, když si vzpomněl na svoje neesteticky pomalu slepé oči. Pak si znovu připomněl, že takových detailů si přece všímá u všech, a malinko se uklidnil.

Nepřehlédnul ale zpozorovat, že muž nemá na prstech žádné prstýnky – takže není ženatý.

A taky, že onen muž asi už deset minut mluví, jenom, Gabriel ho neposlouchá. Vůbec ho neposlouchá.

Až na konci hodiny se od Davida dozví, že se jejich nový profesor jmenuje Jacques Mort.

Z toho jména mu naskočí husí kůže.
---
Čtvrtek, čtvrtá hodina. Literatura.

Zjistil, že asi přece jenom měl dávat v první hodině pozor. Věděl by, že si měli připravit hrubý seznam četby.

Chvíli přemýšlel, jestli se má jít omluvit, že zapomněl, ale nakonec nad tím jen zavrtěl hlavou.
---
Dostanou papír plný otázek, a ten seznam by se fakt hodil.

Gabriel se zarazí hned nad první.

1.Poslední kniha, kterou jste četli?

Uh, proč to chce vědět?Není to jedno, co děcka čtou? Ale uvědomil si, že ať už měl profesor Mort jakýkoliv důvod (a určitě byl velmi sofistikovaný) nejspíše ho řekl v první hodině. V té, co nedával pozor.

Okay. Napsal, „Extáze, Irvine Welsh.“

2. Oblíbená kniha?Vysvětli.

A u toho Gabriel aktuálně malinko zčervenal – může napsat to, co chce napsat?

Po další minutkové úvaze prostě pokrčil rameny a napsal „Dream Boy , Jim Grimsley. Připomíná mi teplé letní odpoledne, se všemi metaforami, charakteristikami, s jeho významem slov, s jeho tichou krutostí, s křehkým vztahem, který Roy a Nathan mají.“

Chtěl dopsat – netuším jestli tuhle knihu znáte, ale co už? - ale připadalo mu to trochu nemístné, tak to nechal plavat.
---
Pomalu se prokousal všemi otázkami, a všiml si, že skončil mezi prvními.

Diskrétně se rozhlédl po ostatních, po jejich tvářích stažených soustředěním, po jejich tužkách, zabořených do papíru.

Potom se krátce zahleděl dopředu – a jeho pohled se setkal s Mortovým.

Hned rychle strhl svoji hlavu dolů, do papíru, a nedokázal pochopit, proč se červená.
---
Zbytek čtvrtečních a pátečních hodin jakoby pouze proplouvaly okolo něj – stejně byl teprve první týden školy, tak zas tak pozor dávat nemusel, ne?

Navíc, v polovině těch hodin stejně jen všichni nedočkavě čekali na zvonek, na přestávku, na to, až budou muset na záchod – na cokoliv, co by je nějak dostalo z dusných místností učeben.

A teplé, sluneční paprsky jim vůbec nepomáhali v soustředění.

Gabriel si během dějepisu pomalu zapisoval poznámky, a u toho stíhal ještě psát do svého malého notebooku.

Dave vedle něj opatrně odepisoval své holce na smsku, a jakmile zandal mobil do kapsy, sykl Gabeovi do ucha „Chci s tebou mluvit.“.

Gabe přikývl a šeptl : „Kdy?“

Dave pokrčil rameny, „O přestávce?“

A Gabriel znovu přikývl.
---

„Jde o Bennet- chce abys s náma šel do kina. Bere Anitu.“

Anita – štíhlá, vysoká dívka ze třeťáku, s pomněnkovýma očima – ne doopravdy, ona sama byla pomněnka – měla bledě, bledě růžovoučké vlasy,a takový milý úsměv.

Byla také celkem oblíbená – nerada si dělala nepřátele. Snažila se mít pro každého úsměv, slovo, ale nebyla falešná. Některé lidi, pokud je neměla ráda, naprosto ignorovala.

Zdálo by se, že je to ideální dívka, ideální přítelkyně, a Gabriel si říkal, proč se to nezdá i jemu?

Měl by být tak happy, že půjde do kina s Anitou.

Třeba Patrik by za rande s ní vraždil, a Vašek už přece jednou kvůli ní stáhl kalhoty…

„Půjdeš? Anita by byla zklamaná kdybys odmítl.“ Promluvil Dave znovu, když vycítil, že se Gabriel ztrácel v myšlenkách.

„Uh, já nevím – „ začal Gabe překotně, aby zakryl svoji nepozornost, ale Dave se na něj jen přesvědčivě podíval a Gabriel si jen povzdechl „- no dobře. Půjdu. Kdy?“

„Dneska, v osm. Jdeme na Pottera.“

„Oh bože. Vsadím se, že se těšíš víc než holky dohromady.“ Usmál se Gabe.

„Pssst, to je tajemství.“ Prohlásil Dave a s potutelným úsměvem se vydali na další hodinu.

---
Nevěděl co od toho „rande“ čekat. Jedna polovina jeho orgánů se rozhodla ignorovat, že vůbec někam jde, a ta druhá, ta byla nervózní i za tu první.

Věděl přece, že Anita je milá, inteligentní holka. Že s ní bude mít o čem mluvit. Že se na něj nebude nesnesitelně věšet a dělat líbací obličeje. A hlavně, že ho nebude drtit svým poprsím o zeď. Prostě věděl, že Anita není ten typ holky. Spíš je ten typ holky, který si počká na konec, a pak, jen lehce stiskne rty k sobě a přiblíží se,pootevřená víčka.

Ale Gabriel nevěděl proč mu to obojí vyjde tak trochu nastejno.

Přesto se oblékl tak, aby vypadal co nejlépe. Možná to byl jeho podivný narcisismus(i když doopravdy nemiloval sebe, jen svoje oblečení).

Měl se se všemi setkat za deset osm před jejich malinkým, studeným kinem s dřevěnými sedačkami.

Došel o trošku dřív, a mezi hromádkou lidí, kteří už zde postávali nenašel ani Davea a Bennet, ani Anitu.

Tak se zatím posadil na jednu z několika laviček, které obklopovali malé prostranství před dveřmi sálu.

Nestačil si ani pořádně vydechnout z cesty, z lidí, z toho, že na chvíli nemusí myslet, když se někdo s tichým, ale sebevědomým „Můžu se posadit?“ postavil přímo před něj, a odtrhl tak veškeré světlo, které na Gabriela padalo z okolní lampy.

„Uh, jistě.“ Odkašlal si Gabriel a teprve teď si uvědomil kdo se zeptal.
Jeho profesor literatury. Mort.

Chvíli mezi nimi bylo ticho, jen šepot jejich oblečení proti kůži, dokud se Mort zhluboka nenadechl a nešeptl: „Máš stejný parfém jako jeden můj známý.“

A Gabriel zčervenal. „Um, děkuju.“ Protože doopravdy nevěděl, co jiného říct. Byl to vůbec kompliment?

„Ty jsi Gabriel, že ano?“ zeptal se Mort po tiché odmlce.

Gabriel mělce přikývl.

„Líbil se mi tvůj literární přehled.“

„Um, rád čtu, takže…to není tak těžký.Většina z těch knížek je stejně v doporučených seznamech.“

„To ano, ale líbila se mi tvoje alternativní literatura –Welsh, Burroughs, Palahniuk…“

„Um, mám rád, když někdo píše odlišně. Jinak.“

„To ti schvaluji. Je lepší, mít svůj vlastní názor.“

Gabriel se stačil jen pousmát a přikývnout, když z koutka oka poznal Davea, jak na něj mává.

„Um, už přišli moji přátelé…“ odkašlal si a doopravdy nevěděl, jak se slušně rozloučit a odejít.

Ale Mort se jen měkce usmál a popřál: „Užij is film.“ A v tom Gabriel pochopil, že může odejít.

Proto jen tiše řekl „Děkuju.“ A připojil se k Davidovi a Bennet.

Oba je vesele pozdravil a trochu si oddychl. Ani si neuvědomil, jak moc ho Mortova přítomnost znervózňovala, dokud to z něj neopadlo, když se ocitl v teplém objetí Dave a Bennet.
Byli to ti nejlepší přátelé.

Než se David stačil zeptat, co tam s Mortem dělal, už se k nim připojila Anita. S Davidem si vyměnila úsměv, s Bennet se objala a políbila ji na tvář, a Gabrielovi stydlivě nabídla dlaň.

A Gabrielovi nezbývalo nic jiného, než ji přijmout, nebo ne? A doopravdy to nebylo tak špatný. Její dlaň byla měkká a hřála, a její prsty ho jemně objímaly.
Bylo to –když už nic jiného - milé.
Tiše spolu mluvili, dokud se v sále nepřestaly hemžit stojící postavy, a dokud nezhasly světla.

Potom jen tiše sledovali plátno, a Gabe, Gabe jen tiše dýchal, a někdy, někdy se bál i pohnout.

Nevěděl co to bylo, ale něco v tom sále ho dusilo, spouštělo se na něj několik závěsů, několik opon naráz, a nemohl se z nich vymotat.

Doufal, že se ho nikdo nezeptá, co se v tom filmu dopodrobna dělo, protože by nevěděl. Věděl jen záblesky mezi panikou, Anitinou rukou a svým dýcháním.

Ale věděl, že teď by potřeboval něco jako patrona. Něco, co by odehnalo všechny ty panické záchvaty, které se k němu plížily z vyšších řad sedadel. Viděl je, doopravdy je viděl.

Přetékaly z opěradel, plazily po zemi, hýbaly se trhavými pohyby, něco mezi diskotékovým retro tancem a hororovým míháním nemrtvých lidí a zombie (a nebylo to to samé?).

A nejvíc ho děsil ten pocit, že je na něj posílá Mort.

„Děje se něco?“ zeptá se Anita - a není to tak vždycky?- a stiskne ti ruku, a tys zapomněl, že tu vůbec je.

Jen zatřepeš hlavou a ona pokrčí rameny, a dál se vpíjíte s ostatními do plátna. Nebo do zátylku učitele literatury.
---
Zbytek noci ti uběhne jako směsice „Jak se ti to líbilo?“ a „Jak mohly jen tak rozbít všechny věštby??!!“ a „Nemáš hlad?“ a pokaždé jen nějak mělce odpověděl. Chtěl se jen dostat domů.

Před budovou kina poděkoval Anitě, zeptal se, jestli se má jak dostat domů, a když přikývla, že jde spolu s Davem a Bennet, rozloučil se a rychlou chůzí se vzdaloval.

Než zmizel za rohem ulice, pozorovaly ho dva páry očí – oba se stejným zájmem, obdivem a zvědavostí.

---
„Gabe!“ křikl na něj Patrik.

„Co je zase? Jestli chceš opsat ty otázky do literatury tak mi dej pokoj a opiš si je od Davea!“ odsekl Gabe, který polo-ležel polo-seděl stočený na své židličce, hlavu na lavici, podepřenou svými pažemi.

„Co ti zas je?!“protočil oči Patrik a dloubl do Gabriela prstem.

„Nic mi není, ježiš. Nemůžete mě chvíli přestat otravovat?!“

„Sorry, ale to fakt nemůžu. Smrt tě volá.“ Pokrčil Patrik rameny.

„Co?!“ poprvé Gabe zvedl hlavu a podíval se přímo na Patrika.

„Slyšels. Smrt tě volá k sobě do kabinetu.“

„Netušil jsem že Smrt má na naší škole kabinet. Má tady i pěkný útulný byteček?“

„Proč by tady Mort bydlel?A samozřejmě že tu má kabinet, vole, učí náš češtinu-posloucháš mě vůbec?“ zavrtěl nad Gabem hlavou a mávl rukou. „Každopádně užs tam měl být někdy před pěti minutama..Hm“

„Co? A jo! Ježiš, nemůžeš říct rovnou, že mě volá Mort do svého kabinetu??A co vůbec chce?“ skrčil Gabe obočí.

„Jak to mám asi tak vědět?Bože.“ zakroutil Patrik hlavou a odešel dál do třídy.

Gabriel se vcelku neochotně zvedl, povzdechl si a zamával Daveovi, který celý jejich rozhovor slyšel. Ten mu zamával zpět a povzbudivě se usmál, načež se Gabe jen zašklebil.

Vyšel ze třídy, a čím blíž byl Mortovému kabinetu, tím víc mu bušilo srdce do jeho malých křídel z kostí. Nenápadně si utřel dlaně do svých tmavých džínů, a trochu zavrtěl hlavou, aby z očí dostal pár pramínků vlasů.