Setkání po letech IV.

Anotace: poslední díl s otevřeným koncem..Nechala jsem se inspirovat jednou úžasnou písničkou, kdo ji zná, pozná ji podle slov:)

Den se přehoupl v noc. Na černé obloze se začnou objevovat hvězdy. Ležíme pořád na tom samém místě a máme si stále o čem vyprávět. Je to tak úžasný pocit, vzpomínat na nejkrásnější léta strávená na střední škole. Honza se mě vyptává co se dělo, když odešel ze školy, co jsme se učili, jak probíhaly maturity. Prostě ho zajímalo všechno.
„ Hele, víš, kdy jsme se spolu dívali takhle na hvězdy?“ vzpomene si najednou. Chvíli přemýšlím…
„ Myslíš, tehdy na turisťáku?...“

--------------------------------------------------------

Byl to snad předposlední večer na turistickém kurzu, kdy se sešly obě třídy u ohně, aby se opekly připravené buřty. Seděla jsem na lavičce vedle milovaného Viktora, profesora biologie a vedle pana Poppa. V jednu chvíli se oba zvedli a já osaměla. Viděla jsem jak se Katka s Janem bavili na můj účet, jasně šlo vidět, že si myslí, že jsem to já kdo takhle Poppa pronásleduje. Ale já to vážně nebyla. Přišli za mnou, sedli si vedle mě každý z jedné strany a začali do mě rýt. Naštvala jsem se a odsedla si na opačný konec ohniště, kde byl pouze jeden špalek na sezení. Monika zrovna hrála na kytaru mou oblíbenou píseň, zpívala jsem s ní. Trochu mi vyhrkly slzy do očí, pozorovala jsem hvězdy, zpívala a cítila se božsky. Po nějaké chvíli si ke mně někdo přisednul. Donesl si špalek a sedl si vedle mě a byl to právě pan učitel Popp. Taky zavrátil hlavu, aby mohl pozorovat hvězdy se mnou.
„ Támhle je velký vůz!“ ukázal tenkrát na oblohu a já z toho byla vykolejena. Vím, že i v té tmě mě upřeně pozoroval.

--------------------------------------------------------

„ Přesně tu jsem myslel. Tuhle vzpomínku nikdy nezapomenu. Předčí to všechny ty zážitky co jsme spolu zažili. Třeba tu jak jsme byli sami na těch kolech a já ti koupil nanuk, nebo ty na těch lodičkách. Kdy jsme jezdili a povídali si, nebo jen tak mlčeli. Jo to byly časy.“ Povzdechne si.
„ To byly!“ přitakám a dále pozoruji oblohu.
„ All that I am, All that I ever was, Is here in your perfekt eyes, they are all I can see!“ zanotuje mou oblíbenou písničku, právě díky těmto slovům.
„ Tohle jsem ti chtěl říct už dávno, kdy tahle písnička ještě neexistovala a já to vlastně říct ani nesměl.“ Vyzná mi své staré pocity.
Chvíli nečinně přemýšlím co na to říct, kdyby to řekl, před těmi pár lety, kdy jsem byla ještě středoškolačka, asi bych omdlela, ale teď je ze mě velká holka a musím se podle toho chovat.
„ Děkuji, žes mi to řekl!“ poděkuji a dále se věnuji hvězdám. On už taky nic neřekne, vše bylo řečeno a občas i ticho neškodí.