Vysněná práce

Anotace: tak tohle bych opravdu chtěla dělat...a taky tohle zažít

„Nechci se s tebou hádat! Nemůžu tam jet, protože mi v práci nedají volno, tak už to konečně pochop.“ domlouvám Erikovi a snažím se mu vysvětlit, že mi opravdu nedají volno z práce jenom proto, že Erik jede na služební cestu do Londýna a chce mě vzít s sebou.
Neříkám, že bych nejela ráda, ale jelikož už teď nás v práci chybí tolik, nemůžu si dovolit vzít si volno.
Podívat se do Londýna po osmi letech…zdá se, že to bylo teprve nedávno a přitom to je tolik let, ale vzpomínky v mé paměti jsou pořád tak živé, jako by to bylo včera.
„Tak si vezmi taky volno. No a, že Vás tam je málo? Víš, že nemusíš pracovat, říkal jsem, že se o nás postarám. Vydělávám dost, aby to stačilo pro nás pro oba.“ Vysvětluje mi Erik rozzuřeně.
„Ty to pořád nechápeš? Do práce chodím ráda, ne proto, že vydělávám, ale proto, že mě má práce baví. Nemohla bych sedět jen tak doma a povalovat se. Svou práci prostě neopustím.“ říkám už taky rozzuřeně.
Konečně jsem našla to, co mě tak baví a zároveň mě to živí. A teď to mám opustit jenom proto, že si to můj manžel přeje? Miluju svého manžela celým svým srdcem, ale žijeme v období patriarchátu abych musela poslouchat muže na slovo?
Ohledně své práce jsem se už prostě rozhodla a neodejdu z ní.
„Psát přece můžeš i doma. Na co musíš chodit do nakladatelství?“
„Já píšu převážně doma, ale do nakladatelství chodit musím! Už se o tomhle nechci bavit, prostě chodit do práce budu.“ Otočím se k němu zády, jdu do pracovny a ještě za sebou třísknu dveřmi. Sednu si k počítači a prostě začnu psát…
Musím ze sebe dostat ty strašné myšlenky, které se mi honí hlavou. Všemu dám jiný rozměr, popíšu to na papír a najednou je mi lépe. No a, že jsou to jenom dvě stránky? Tohle jsou moje myšlenky a já si je uchovám.
Poté, co ze sebe dostanu to nejhorší, otevřu v počítači další složku, složku mého velkého románu a začnu psát pokračování. Pomalu se to blížím ke konci, jenže přece jenom musím ještě dodělat nějaké maličkosti abych to konečně mohla odevzdat do nakladatelství a pak se jenom dívat, jak moje myšlenky a představy dostávají podobu knížky. Jako mladá holka jsem po tomhle vždy toužila. Dát svým myšlenkám, touhám a představám podobu, aby si je mohl přečíst celý svět. Teď mám na kontě už tři knížky, ale přece jenom nejsem ještě s tímhle skórem spokojena a tak pracuju na další.
Když už z toho psaní tak „vyplivnutá“, že nevím, jak dál, vypnu počítač a jdu si udělat něco na večeři. Než dojdu do kuchyně, ucítím nádhernou vůni připravující se večeře až se mi z ní zatočí hlava. Snad si mě nechce udobřit večeří? To věří, že když mi uvaří výborné jídlo, tak se změní můj názor?
„Dáš si se mnou večeři? Uvařil jsem špagety, tvoje oblíbené jídlo.“ Řekne na uvítanou,když vkročím do kuchyně.
„Ne. Dneska na ně nemám chuť.“ Řeknu co možná nechladněji, vezmu si banán a zase jdu do pracovny. Vytáhnu si z knihovny knížku a začtu se do ní. Oddávám se ději, jako by to bylo to poslední, co udělám.
Odtrhnu se od ní teprve tehdy až je za okny pořádná tma a mě se klíží oči. Proto vstanu a jdu pod sprchu. Ten slastný pocit pod sprchou zbožňuju a proto mi nedělá problém zůstat ve sprše třeba i půl hodiny. Ale jednou vylézt musím a tak zastavuju vodu, vezmu ručník a začnu ze sebe stírat kapky vody. Když jsem utřená do sucha, namažu se levandulovým mlékem na dobré spaní, obleču si košilku a otevírám dveře…
Stojím mezi dveřmi do koupelny a koukám na lístky růže které vedou z koupelny do ložnice. Nezbývá mi nic jiného než jít a přijít na to, co se to tady děje. Když vejdu do ložnice, zatají se mi nad tou krásou srdce. Všude, kam se podívám jsou rozhořené svíčky, rozhozené zbývající okvětní lístky a zapálené vonné tyčinky. Erik stojí zády ke mně a zapaluje poslední svíčku. Na sobě má jenom boxerky.
„Co to tu provádíš?“ nevydržím a promluvím.
Překvapeně se na mě podívá, jako bych byla duch, ale pak se mu na tváři rozlije jeho nádherný a okouzlující úsměv.
„Nevěděl jsem, že ti to bude trvat tak krátce, ale stihl jsem to jenom tak tak.“
„Na co tohle všechno?“ rozmáchnu rukou aby přesně věděl, co myslím.
„Miláčku, chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem se zase k tobě choval. Nechci ti bránit v tom, co tě tak baví.“ Začne svůj proslov a přibližuje se ke mně pomalu a rozvážně.
„Strašně moc tě miluju a chtěl bych být pořád u tebe, tak mi to odpusť, prosím.“ Ukončí to a přitáhne si mě k sobě.
V tom momentě bych mu odpustila všechno na světě…Vy ne???