Propast co nás dělí

Anotace: Příběh o dívce, která se zamilovala do milionáře, ale kdo ví, jak to všechno dopadne. Pište a hodnoťte prosím, ať vím, jestli mám psát pokračování

„Dobrý den,“ pozdravím do telefonu.
„Dobrý den, já… volám na ten inzerát,“ odpoví muž trochu nervózně.
„Ano?“ zeptám se v očekávání.
„Ještě vás nikdo nekontaktoval?“ zeptá se muž už trochu jistěji.
„Ne, prozatím jste první.“
„Skvělé, víte, chtěl bych se s vámi setkat, poznat vás no a… měl bych zájem o vaši práci,“ dodá troch nervózně, ale mě ta jeho nervozita lichotí. Taková ta jeho nejistota. Nevím jaký je ve skutečnosti, třeba je úplně jiný, ale zdá se mi sympatický, milý a slušný.
„Dobrá, jak si přejete,“ odpovím.
„Kdy máte čas, já se vám podřídím,“řekne.
„Co třeba zítra ve dvě?“ navrhnu první čas, který mě napadne a potěší mě, že s tím souhlasí.
Navrhne místo schůzky se kterým souhlasím zase já a rozloučí se se mnou.
Když zavěsím, usadí se mi na tváři spokojený úsměv. Mamka si ho všimne a hned se ptá jestli už se mi někdo ozval. Řeknu jí že ano, a že se s ním mám zítra setkat. Celý zbytek dne se usmívám jako nějaký idiot, ale nemůžu si pomoct.
Když se druhý den chystám na naši smluvenou schůzku, pociťuji nervozitu. Co když se mu nebudu líbit a on si to rozmyslí? Napadne mě sžíravá myšlenka, pak si ale uvědomím, že je všechno pouze na mě a na tom jaký na něho udělám dojem, a tak se obleču a nalíčím tak, abych to byla já a ne nějaká maska. Snažím se být co nejvíce přirozená.

Do kavárny přijdu dvě minuty po druhé. Číšník mě zavede ke stolu, kde už na mě čeká ten muž.
„Dobrý den, já jsem Štěpán Krejčiřík,“ představí se.
„Valerie Ulmanová,“ odpovím a když mi galantně odtáhne židli, tak se posadím.
„Přinesla jsem vám pár hodnocení a nějaké vysvědčení ze školy,“ řeknu a začnu je vytahovat z tašky, ale on mě zarazí.
„Ne, nechci nic vidět. Chci, abyste hlídala mé dva syny. Jednomu se šest a druhému čtyři,“ začne a dívá se mi při tom přímo do očí.
„Nechci vám nic tajit, takže vám to řeknu narovinu. Moje žena a matka mých dětí utekla s jiným mužem a děti nechala samotné. Nechci je pořád nechávat s babičkou. Chci, aby se o ně starala osoba, která by jim mohla být věkem blíže, chápete, co tím chci říct? Váš inzerát byl první na který jsem odpověděl a musím říct, že se mi líbíte,“ řekne.
Chci, abyste se nastěhovala do mého domu a starala se o děti, zatímco budu v práci. Má pracovní doba je pokaždé jiná, ale dobře bych vám za to zaplatil. Peníze pro mě nehrají roli. Chci jen, aby moje děti měly to, co potřebují a myslím si, že vy jste to, co potřebují, pokud se o ně matka nechce starat!“ řekne a dívá se mi při tom do očí.
„Ale vždyť mě vůbec neznáte!“ namítnu.
„Já vím, ale líbíte se mi a to je to hlavní!“
Nevím jak ten kompliment myslel, ale trochu se začervenám.
Při pohledu do jeho očí mám pocit, jako bych se v nich ztrácela. Řekl mi do očí, co ode mě očekává a řekl, co za to nabízí. Je na mě, abych teď něco odpověděla.
„Souhlasím!“
původně jsem chtěla říct, že si to musím ještě rozmyslet, ale jeho pohled mi v tom zabránil.
„To je úžasné,“ zajásá Štěpán nehraně.
„Mohla byste začít už zítra?“ zeptá se s nadějí v hlase.
„Ano, proč ne,“ odpovím po krátkém zamyšlení.
„Šlo by to tak kolem osmé? Představil bych vás dětem a pak bych šel do práce.“
„No myslím si, že to není moc dobrý nápad. Může se stát, že se mě děti budou bát, protože mě naznají nebo se budou stydět. Bylo by asi lepší, kdybyste mohl být alespoň zítra s námi. Přišla bych kolem druhé a vy byste s námi zůstal. Šlo by to?“
„Aha, to mě nenapadlo. Uvidím, co se dá dělat,“ řekne, vytáhne mobil a někam volá. Neposlouchám ho, jen si ho prohlížím má přesně padnoucí tmavý oblek a k němu si vzal bleděmodrou košili a kravatu ve stejné barvě. Všechno na něm vypadá naprosto dokonale.
„Tak domluveno. Zítra ve dvě vás budu čekat. Zapomněl jsem vám říct, že budete mít pro sebe pokoj s PC, TV a DVD, k tomu patří koupelna a toaleta. Na platu se domluvíme zítra večer. Pokud byste cokoli potřebovala obraťte se na mě. Je nejen v mém zájmu, abyste se cítila jako doma.“
„Dobrá,“ řeknu pouze, protože na víc se nevzmůžu.
Nic lepšího jsem si snad ani nemohla přát. Další hodinu si povídáme. Většinou se vyptává Štěpán, zajímá ho skoro všechno.
Cítím k němu náklonnost, kterou nemůžu ničím vysvětlit. Jeho přímost a slušné jednání jsou něco, s čím jsem se u mužů už dlouho nesetkala.
Možná, že tenhle je zkušenější, kdo ví, čím vším si prošel.
Dá mi adresu svého domu a zeptá se, jestli nepotřebuji někam odvést. Když odpovím, že ne, podá mi ruku aby se rozloučil.
Při doteku našich dlaní pocítím vzrušení.
Pevně mou dlaň stiskne a odejde….

Pokračování příště.