Propast co nás dělí 4

Anotace: toto je poslední díl, ale pokud budete chtít pokračování, tak napiště do komentářů. Jinak posuďte sami;)

Vyběhnu schody do mého pokoje, vytáhnu kufr a všechny svoje věci do něj naházím. Když mám sbaleno odejdu z domu a ani se s nikým nerozloučím.
Je mi nanic. Nanic ze mě samotné a taky nanic ze Štěpána, takhle mě podvést.
Hajzl!
„Valerie, co tady děláš?“ zeptá se mamka, jakmile otevřu dveře.
„Jeho žena se vrátila, a tak moje služby už nebudou potřebovat,“ řeknu hořce a do očí mi opět vstoupí slzy. Celé dvě hodiny jsem seděla v parku a plakala. Čekala jsem, že by mi mohl Štěpán zavolat, ale nestalo se tak.
Já husa pitomá, co jsem čekala? Že si mě vezme a budeme šťastná rodina? Že na svoji ženu a matku svých dětí zapomene kvůli mně?
Ani náhodou!
Zbytek dne se jen tak poflakuji po bytě a co chvíli kontroluji mobil. Přesně o půl sedmé se rozezvoní a na displeji se objeví Štěpánovo jméno.
„Co chceš?“
„Kde jsi?“ zeptá se a ignoruje moji otázku.
„Co je ti potom!“ vyjedu popuzeně. On má ještě tu odvahu volat!
„Kde jsi!“ zeptá se ještě naléhavěji.
„Doma.“
„Přijedu za tebou! Musím s tebou mluvit,“ řekne a zavěsí.
Ani mu nestihnu říct, že ho vidět nechci.
Jak přijde Štěpán zavede ho mamka rovnou do mého pokoje a nechá nás samotné.
„Co tady děláš?“
„Proč jsi odešla?“ zeptá se a zase ignoruje moji otázku.
„Proč? Protože mi tvoje žena řekla, že už mě nebudete potřebovat!“
„A ty jsi jí věřila po tom, co se v noci stalo?“ zeptá a chce mě obejmout.
„Jdi ode mě pryč. Nechci, aby ses mě dotýkal, je ti to jasné!?“
„Valérie, co se stalo?“ zeptá se.
„Co se stalo? Ty se mě ptáš co se stalo? Včera jsi se se mnou vyspal a ráno jsi byl pryč! Celý den jsi se mi ani neozval a navíc mě tvoje žena vyhodila z domu, to je ti málo?“
„Ale já to nevěděl!“ hájí se.
„To je mi úplně jedno. To tě neospravedlňuje. A navíc ti nevěřím. Nevím co si mám o tobě myslet. A teď jdi nechci tě už nikdy vidět!“
„Vážně to tak chceš?“ zeptá se.
„Ano!“
„Tak sbohem,“ řekne a vyjde z pokoje.

Po dvou týdnech nic nedělání se rozhodnu zajít si na bazén. Vezmu svou nejlepší kamarádku a vyrazíme. Ve vodě děláme hlouposti a asi po hodině se zcela vyčerpané svalíme na deku a povídáme si. Po čase plném trápení se konečně cítím v pohodě.
„Víš čeho jsem si všimla?“ zeptá se.
„Že támhle ten mladík se po tobě stále kouká,“ řekne a potutelně se usmívá.
Ohlédnu se a opravdu. Načapám neznámého mladíka na švestkách. Kývnu na něj a dále se bavím s kamarádkou. Ona ale po chvíli potřebuje na záchod, a tak mě nechá samotnou.
Ten mladík se ale zvedne a přisedne si ke mně.
„Slečno nepracovala jste u Štěpána Krejčiříka?“ zeptá se.
„Ano, proč?“
„Protože on se teď dost trápí!“
„A co já s tím?“ zeptám se popuzeně. Tento rozhovor mi není ani trochu příjemný.
„Vás miluje. Asi si říkáte jak to vím, ale jsme dost dobří kamarádi. Od té doby co jste odešla je smutný!“ vysvětlí.
„Tak ať ho utěší jeho žena!“ odpovím ironicky.
„Vy to nevíte?“ zeptá se.
„Co?“ nechápu.
„Jeho žena měla minulý týden nehodu, při které přišla o život!“
„Cože?!“
„Řídila opilá a napálila to do sloupu. Byla namístě mrtvá!“ vysvětlí.
„Valérie, co tady děláš?“ uslyším povědomý hlas.
Otočím se a vidím Štěpána, jak jde k nám.
„Ahoj,“ řeknu.
Štěpánův kamarád nás nechá osamotě.
„Takže už všechno víš?“ zeptá se a já přikývnu.
„Mám u tebe ještě šanci?“
„Vždycky je šance, jen si ji člověk musí zasloužit!“ řeknu a podívám se mu do očí.

KONEC