Bouře citů

Anotace: Něco úplně odlišného. Zatím žádné pokračování. Pouze jsem dokončila starší povídku, která ale určitě také stojí za to, abyste si jí přečetli. Zase hlavní hrdinka Linda, ale i její celkem smutný příběh...

Zastavím se po krátkém, leč hlasitém zatroubení. Můj pohled spočine u auta, které mohlo tenhle zvuk vydat a zajisté ho vydalo. Auto, jenž se dostane do mého zorného úhlu, mi přivodí nemalý záchvěv srdce. Nejedná se doslova o to pojízdné osobní vozidlo, nýbrž o toho řidiče v něm. Je to on! Ten, kdo mi začal ničit život již před pár lety. Vidím ho znovu. Nikdo nemůže pochopit, co všechno se teď ve mně odehrává. Jsou to už tři dlouhé roky, kdy se pokoušel získat mou přízeň. Nepodařilo se mu to, i když jsem ho milovala a... Na jednu stranu mi rozum říká – „Není to nic pro tebe. Otoč se a maž pryč,“ a na tu druhou se ozývá srdce, které touží být tomuto muži znovu nablízku, chce se ho dotýkat, líbat ho a hladit... To vše se zase znovu rozehraje v mém životě při pouhém pohledu na někoho, komu jsem nemohla věřit a proto přerušila veškeré kontakty.
Během mého přemýšlení vystoupí z auta. Kráčí směrem ke mně a je už v půli cesty, když zcela jistě zahlédne mé rozechvělé nohy, které nedokáží udělat jediný krok. Proč se nedokážu zpříma postavit proti němu? Proč musí vědět on, jak jsem z něj na prášky? Nic se nezměnilo. Od toho času, kdy to mezi námi tak hrozně jiskřilo, se nezměnilo nic. Je pořád stejný. Jen jsme oba trošku zestárli a možná i zmoudřeli. Snad...
„Lindo?“ řekne trochu váhavě. Tohle bych do něj neřekla. Byl celkem sebevědomý a nemohla jsem s ním být právě kvůli tomu, že kdykoliv sbalil holku, na kterou si ukázal. Tohle nebyl vztah pro mě.
„No, Nikolasi... ehm... co na to říci. Snad jen... Co tu děláš?“ V jeho přítomnosti se těžko mluví. Cítím jiskření, které znovu ovládlo naše dva světy. Když se jeho oči vpíjí do mých a na rtech mu pohrává lehký úsměv, musím se podívat jinam. Jsem pořád stejná. Pořád tak málo sebevědomá holka.
Od sedmnácti, kdy jsme se poznali, jsem se moc nezměnila. Měřím pořád 160 centimetrů, nijak jsem nepřibrala, jen mi porostly trochu dlouhé blond vlasy a změnil se výraz v obličeji. Už to není úplně sedmnáctiletá puťka, nýbrž studentka českého jazyka v Praze. Moje prázdniny jsou celé čtyři krásné měsíce. Vždycky jsem byla pilná a tak to i zůstalo. Školu zvládám levou zadní. Jen s tím soukromím to pokulhává. Kluci sice pořád pískají a otáčí se za mnou, ale po mé první lásce začátkem prváku, zbyla jen ta touha mít a změnit Nikolase. Rozum vyhrál a já ho dokázala nechat odejít za dalšími ženami. Nestačila mu jedna...
„Něco se vám tu stalo s vodou. Kdybys nevěděla, pracuji teď jako vodař.“
„Nedělal jsi nějakého překladatele?“
„Jo, ale nějak se to zvrtlo.“ Viditelně o tom nechce mluvit. Nebudu ho nutit. Sama mám problém vymyslet kloudnou větu.
„Aha,“ jaksi nevím, co dál. „Musím jít, pospíchám.“
„Kamže to? Pokud se dobře pamatuji jakmile jsme se potkali pospíchala jsi všude a v každé chvíli.“
„Prostě mám uspěchaný život,“ pokusím se zmírnit napětí lehkým úsměvem. Chytí se a přihodí také jeden. Musím však sklopit oči, aby nepoznal, jak moc mne tohle dostává na kolena.
„Jenom tady něco vyřídím a mohli bychom si zajít na kafe.“
„Mohl by sis pamatovat, že kávu nepiji.“
„Člověk si taky nemůže pamatovat úplně všechno,“ pokrčí lehce rameny. Možná je to tak, ale jemu se nedivím. On si prostě pamatovat všechno o holkách, které kdy oslovil, nemůže. Je sice chytrý, ale tohle by nezvládl nikdo. Přistihnu se, jak přemýšlím, co asi dělal celé tři roky. Měl spoustu žen, kterým vykládal, jak moc je miluje a přitom opouštěl jednu za druhou.
„Zrovna pospíchám na cvičení.“
„Ale ale, dala ses na sport.“
„Sport mě bavil vždycky, jen jsem neměla čas.“
„Můžeme zajít někdy spolu do posilovny,“ začne plánovat.
„Nevím. Podle toho kdy a jestli se mi bude chtít,“ odpovím vyhýbavě. Nechci se dostat do motanice citů... zase.
„Tvoje staré číslo pořád platí?“
„Jo, ale nechci, aby jsi mi volal.“
„Proč?“ zvedne obočí v nechápavém gestu.
Copak mu můžu vysvětlit, že se ho bojím? Že mám strach z těch citů, které mne ovládají? Nemůžu, nepochopil by to a jen by se mi vysmál. Jsme sice rozumní lidé, ale bližší kontakt s ním by mohl způsobit nemalé potíže a velké zklamání
„Protože to nechci.“ Nemíním mu více vysvětlovat.
„Jenže já chci,“ poví a přiblíží se nebezpečně blízko. Musím couvnout.
„Co blázníš?“ vyjedu na něj.
„No tak kotě, nehraj to tu. Toužíš po mně.“
„Po tobě? Ani náhodou!“ vyřknu prudce. Jak mě může vždycky tak odhalit...
„Vidím to. Chceš to stejně, jako když jsme se poznali.“
„Pořád stejně sebevědomý. Člověk by si myslel, že jsi zmoudřel.“
„Vylepšil jsem své kvality,“ nadechne se.
„No, to je opravdu v životě to nejdůležitější.“ Zase mě dostal. Pocítím jakési velké mínus, které ničí jeho charakter.
„No tak, nedělej fóry. Jsme lidi. Navíc lidi, kteří se šíleně přitahují.“
„I kdyby to byla sebevětší pravda, což jako není, tak je to jedno. Chci krásný duševní vztah a pak něco dál. Ty mi to nabízíš naopak. Nechci. Víš, to proto jsme spolu nebyli ani tehdy. Protože ty nejsi na chození.“
„Linuš, Linuš... ty mě zase urážíš.“
„Já tebe? Hele, to vážně nemá cenu. Měj se hezky. Ahoj,“ rozloučím se a běžím – doslova – pryč.
„Počkej,“ dohoní mne po pár krocích. Je to sportovec a bohužel i rychlejší. Srdce mi momentálně nebuší vzrušením, nýbrž vztekem. Ke mně se takhle chovat nebude.
„Nech toho, pusť!“ ječím na celé kolo.
„Nebuď hysterická,“ prosí klidně.
„Jdi si za jinýma, je jich dost.“
„To máš pravdu. Nebudu se vnucovat někde, kde nejsem žádaný. Ale kdyby ses přeci jen rozmyslela, nepohrdnu. Takové zboží se jen tak nevidí.“
„Ty...!“ zasyčím, ale nevím, co říct. Ani nemusím. Sebere se zase ke svému autu. Nemůžu se více dívat. Vzteky bez sebe utíkám daleko od něj...

Uplyne několik dní a já se stále nemůžu zbavit myšlenek na toho egoistického a šíleně sebevědomého člověka. Vztek se jaksi vytratil a zase nastal čas snění. Touha a city se obnovily. Pořád kontroluji mobil, zda náhodou nepíše či nevolá. Pokaždé mě tam čeká jen černý displej, bez jakékoliv zmínky života nebo jeho touhy.
„Někdo tě hledá,“ strčí máma hlavu do pokoje.
Zase Romana. S touhle holkou jsem si kdysi neskutečně rozuměla. Jenže nastal čas, kdy každá začala myslet na kluky, rozdělily jsme si školy a takové to pravé kamarádství bylo pryč. Nikdy jsem už nikoho, kdo by mi tak perfektně rozuměl, nepoznala.
Ve dveřích se mi sevře žaludek. Tohle bych nečekala. Zazvonil u našich dveří.
„Co-o tady děláš,“ snažím se nedát znát, jak se mi opět podlamují kolena.
„Pojď na vzduch.“
Přivřu dveře a běžím se do pokoje převlíknout. Venku je horko. Hodím na sebe krátké kraťásky a tílečko bez ramínek. Není nic jednoduššího. Rychle zkontroluji obraz v zrcadle. Jsem celkem spokojena, jen přemáznu rty leskem, usměji se a se sevřeným žaludkem kráčím ke dveřím.
„Mami, ještě ti napíšu, kdy přesně dorazím.“
„Ty ho znáš?“ ztiší hlas.
„Jo,“ odmávnu její starosti.
„Tak se dobře bav.“ Sama mi dávno přála, abych byla šťastná. Nechápala, proč nikoho pořád nemám. Těžko se vysvětlovalo, že nepotřebuji chlapa, protože mladý člověk partnera potřebuje. Bez lásky to prostě nejde.
„Tak proč jsi přijel?“
„Musel jsem ještě zkontrolovat stav.“
„Jo, aha. Opravy.“ Plané naděje, že přijel jen kvůli mně...
„Jak se máš, povídej,“ řekne tak nějak zvláštně. Jakoby v tom hlase bylo slyšet hodného kluka a bezva člověka. Navnadí mne. Rozpovídám se.
„Teeeda,“ prohodí obdivně. „Vždycky bylo vidět, jak jsi cílevědomá, ale že to zvládneš až tak.“
„Nevěřil jsi mi?“ šťouchnu do něj.
„Ale věřil,“ brání se.
„Víš, já miluji tu školu. Tu práci budu taky zbožňovat.“
„Já miluji ženy,“ řekne naprosto vážně. „A teď bych hodně stál o jednu, jenže ona asi ne. Nemůžeš mi poradit?“
Zaskočí mne. Úsměv se vytratí. Jaksi nevím, co odpovědět. „No... to nevím. Asi by jsi měl hlavně změnit chování a vnímat opravdovou lásku. Né lásku na každém rohu.“
„Jenže já se změnil.“
„Tak jí to řekni.“
„A co když mi neuvěří?“ podívá se zase nějak pochybovačně. Čert aby se v něm vyznal.
„To jenom znamená, že ses u ní takhle zapsal – jak lhář.“
„Lidé se mění...“
„To vykládej jí.“
„Lindo, vždycky jsi byla něčím výjimečná. Měla bys vědět, že tohle jsem nikdy neřekl... Miluji tě.“
Nemůžu na to nic říci. Sama jsem ho navedla, jak má přesvědčit holku svých snů, jenže já vůbec nevím, jestli mu věřím. Tato slova pro mne znamenají hodně, ale nemůžu se nechat takhle obměkčit...
Čeká jen chvíli. Nadechnu se, ale zase vydechnu. Vzduch z mých plic pluje do jeho úst. Nejprve jen jemně přisaje svá ústa na má, aby v zápětí začal hrát hru. Přistoupím. Nemůžu se bránit, když nechci. Líbá nádherně, romanticky, jemně... Vybaví se mi zase náš první polibek. Byl trochu chaotický, ale taky takhle krásný a smysluplný.
On to s ženami umí... Líbáme se a najednou mi po tvářích začnou stékat slzy. Jsou to slzy smutku, když si uvědomím, že se líbal se spoustou krásných žen. Slané kapky ucítí i on. Otevře oči a odtrhne se.
„Pláčeš...“ řekne jen.
„Nemůžu,“ vložím hlavu do dlaní.
„Lindo, myslím to vážně. Hodně jsem si uvědomil.“ Jak krásně a pravdivě to zní.
„Jenže já pořád myslím na tvou minulost.“
„Tak se snaž myslet na nás, na přítomnost.“
„Myslíš, že se nesnažím?“ Otřu si hřbetem ruky slzy, které pořád tečou jako vodopád...
„Jo, ale když budeš na to pořád myslet, nemůžeme být spolu šťastní.“
Obejme mne. Na jeho pevné hrudi se cítím jako princezna. Vím, že je to můj ochránce. A šanci si určitě zaslouží.
„Tak já se pokusím.“
Nemluvíme, nejde to. Musíme se líbat. To je ten náboj, který potřebujeme vybít. Vášeň nás poutá a my se nemůžeme jeden druhého nabažit. S mým rozhodnutím přišel i nový názor – život může být tak kráááásný.

Jsem jak normální puberťačka. Scházíme se téměř denně, jak jen to jde a dovoluje to jeho práce. Cítím se s ním jako v pohádce. Nosí mi kytičky, bonbónky a mini dárečky, které mi vždycky vykouzlí úsměv. Musím se mu odvděčit polibkem, za který je mnohem radši, než kdybych nosila také dárečky. Chodíme do kina, na bowling, do restaurací, do fitcentra a podnikáme hrozné blbosti. Vedle něj se cítím jako anděl. Poznám i jeho byt s krásným psem. Je to malá čivavka. Vážně roztomilá. Zvířata miluji, takže jakmile přijdeme k nim, nemůžu se věnovat Nikolasovi, nýbrž jeho čtyřnohé kamarádce. Nemá mi to za zlé, jen se usmívá a nosí mi laskominky.
Mámě došlo, že se v mém životě něco změnilo. Nikdo nemůže přehlédnout můj zářivý úsměv, velký pořádek v pokoji a celkovou chuť k domácím pracím.

V celých prázdninách se najde jeden víkend, kdy oba rodičové mají odpolední směny. Vyspávám do jedenácti, takže se s nimi sotva stačím pozdravit a oni už letí. Náležitě si užívám samoty doma. Bohužel bych si to užívala lépe, jenže zrovna tenhle týden musel odjet Nikolas na služební cestu. Možná stihneme poslední den v týdnu u nás. Chystám se na velkolepou akci, kterou připravuji už od začátku týdne. Svíčky, romantika a konečně to, na co oba čekáme. Každý náš dotek bouchá elektřinou. Nemůžu se dočkat, až se mě bude dotýkat úplně...
Téměř pořád si voláme a vyprávíme, co kdo kdy dělal. Je celkem sranda slýchat jeho příhody.
Věčně relaxuji ve vaně, sedím u počítače a vymýšlím blbosti a většinou večer koukám na filmy.
Zrovna si čtu ve vaně plné pěny časopis, když někdo zazvoní. Určitě sousedka od vedle. Půjčila si vajíčka a vrací je. Rychle vyskočím, zatočím se do županu a polomokrá dorazím ke dveřím. Je to vážně ona. Zrovna teď mi musí vracet pět vajíček. Poslušně poděkuji a znovu se ponořím do vroucí vody. Vyhledám místo v časopise, kde jsem skončila a začtu se znovu. Život téhle dívky není také zrovna jednoduchý. Její chlapec jí podváděl a ona se s ním nemohla rozejít, protože se pořád omlouval a sliboval a ona věřila a věřila...
Zase zvoní. Mě snad klepne. Naštvaně vytáhnu z vany špunt, oblíknu už tak dost mokrý župan a šupajdím k těm dveřím.
„Co tady děláš?“ výsknu radostně.
„Nejsi ráda?“ zlobí se naoko.
„Jasně že jsem. Pojď,“ vtáhnu ho dovnitř.
Jakmile zaklapnu za sebou dveře, svlékne si bundu a pověsí se mi na rty. Nebráním se. Po ničem jiném celý týden netoužím. Jak jemně se dotýká rukama mých vlasů. Začínám se tavit. Jsem na dně. Ucítí slabost v mých kolenou a chytne mě do náručí. Cítím se jako královna, když mě jako poklad položí na postel. Otevřu oči. Mám chuť ho sledovat při tom všem, při našem poprvé. Asi je na tom podobně. Žádný úsměv, jen pohledy. Vroucné, chtivé, vášnivé pohledy. Má to jednoduché, stáhne mi jen župan, pod kterým je jen mé tělo. Líbá ho kousíček po kousíčku. Je to nádhera. Chvílemi musím oči zavřít. Nechci být pozadu a začnu rychle strhávat jeho oblečení. Za chvíli leží na mně jen tak, jak ho Pán Bůh stvořil. Cítím ho dokonale... Naše první milování je krásné... romantické... Škoda jen, že se musí rychle obléct a odejít, aby nás nenašli naši. Dlouho se nemůžeme rozloučit, ale přeci jenom se ještě naposledy k němu přitulím.
„Nikolasi, já pořád doufám, že je to navždy...“ vyřknu své přání.
„Lindo, jsme spolu teprve dva měsíce. Tohle přeci teď nemůžeš takhle říct.“
„Jenom doufám,“ bráním se trochu zklamaně.
„Už musím a taky už dorazí vaši.“
„Tak ahoj,“ políbím ho znovu, ale on už je téměř na chodbě...
Zůstanu se svým srdcem, chaosem a vzpomínkami. Ale tak nádhernými vzpomínkami... Pořád se tulím ke svému záhlavku, kde je ještě jemně cítit jeho parfém a mužnost...
Musím rychle uklidit všechnu tu spoušť. Stihnu to. Zalehnu a ani nevím, kdy naši přijdou – spím totiž jako špalek.

Zbývá ještě necelý měsíc prázdnin a budu se muset odstěhovat. Jsem si ale jistá, že Nik něco vymyslí. Určitě nebudeme tak dlouho pořád bez sebe. To bych nevydržela. Mohla bych být s ním pořád, i když teď jsme se moc neviděli... vlastně od našeho poprvé vůbec! Psala jsem mu dvakrát, teď je řada na něm. Neozval se více jak týden, ale má hodně práce a nejsem náctiletá, abych mu vyčítala, že nemá na mě čas.
Mám i své zájmy a kámoše a... co mám? Zjišťuji, že bez něj nemám co dělat. Nikde se mi nic nedaří. Kdyby se alespoň ozval, že nemá čas, ale on vůbec. Žádná psychická podpora...

... týden

... dva

... tři

Musím do školy. Chystám se do Prahy, když mě něco napadne. Jasně! Proč jsem jen čekala tak dlouhou dobu. Může se zajet za ním podívat. Vím, kde bydlí. Jsem šťastná, jak geniálně jsem to vymyslela, když ustanu v půli pohybu... Co když nechci zjistit, co se stalo? Že se vůbec nezměnil a všechno to byla jenom přetvářka?
Ne, jsem prostě zvědavá bytost a musím vědět, co se děje.
S velkým nepopsatelným strachem vcházím do patrového paneláku. Obcházím všechny dveře od přízemí, až ve čtvrtém patře narazím na ty pravé. Všechno se ve mě svírá. Třikrát natáhnu ruku, že zazvoním, ale vzápětí ji zase stáhnu, abych se vydýchala a promyslela si to znovu.
Musím... musím... musím.
Trnnnn...
Pod dveřmi uslyším rozhovor. Je to stále blíž, až se najednou dveře opravdu rozlétnou a v nich stojí žena. Uklidní mne, ale jenom trochu, že je oblečená... Čekám, kdy se vynoří Nik, ale pořád nic.
„Promiň,“ oslovím tedy dívku.
„Známe se?“ zeptá se trošku nevěřícně.
„My dvě ne, ale tady bydlí Nikolas, pokud se nepletu.“
Zarazí se. Tak a je to tady. Je to jeho holka, milenka nebo jenom další. Prostě se nezměnil. Do očí se mi derou slzy hrozného ponížení, když tu najednou holka promluví.
„Nik už tu není.“
„Přestěhoval se?“ To by vysvětlovala jiné lidi v jeho bytě.
„Ne.“
„Tak?“ Takže to nic nevysvětluje...
„Měl havárku.“
„Cože?“ zachytím se lehce stěny a opřu se.
„Jakto, kdy?“
„Je to už měsíc,“ vidím, že jí taky není do smíchu.
„Měsíc?“
„Jo. Jel od nějaké svojí milenky zas a boural. Přehlídl zatáčku.“
Čtyři týdny... to by odpovídalo tomu, kdy byl u mě, ale říká „nějaké svojí milenky“... stejně jsem nebyla jediná, mohl jet od kterékoliv ženské.
Teď už brečím naplno. Nevím, jestli smutkem nebo vztekem. Tyhle dvě věci nemůžu momentálně rozlišit. Míchají se ve mně jako těsto na koláč. Pořád dokola si vzpomínám na všechny ty krásné chvíle a dny... a taky mě napadne, že tahle holka může lhát. Nevím, čemu věřit.
„Byl to šok pro všechny,“ ozve se.
„Jo...“
„Nebreč, nebo začnu zase taky.“
Pravda, přes slzy téměř nevidím...
„Jestli chceš, tak pojď dál. Likvidujeme to tu.“
„Ne, děkuju, já půjdu.“
„Vážně? Tak ahoj,“ rozloučí se soucitně.
Nemůžu ani odpovědět. Kráčím pomalu dolů po těch hrozných schodech, které splývají v jednu plošinu. Dojdu úplně dolů.
Najednou uslyším pištět brzdy a přes zamlžené oči zahlídnu velké světlo, valící se přímo na mne...