Jen můj jeden z mála hezkých snů:))

Anotace: JO, kdyby se mi tenhle sen zdál, tak by jsem se asi opravdu pak po probuzení pohlavkovala....:)) ale ten začátek se mi zdál....ale jen kouuusíček...buďte, pls mírní:))

SEN

Krásná kniha. Pomyslela jsem si, zaklapla jí, vyplnula mp3 a během pěti minut usnula…
… tenhle příběh je o mně, není vymyšlený. No ten začátek není vymyšlený. Znáte ty sny, kdy se probudíte a pořád si myslíte že jste v něm? A chcete se vrátit, jakoby tenhle „reálný a opravdový svět“ byl jen iluze. Co je ale ta iluze? Jsou to sny, nebo život? Nebudu tu nic rozebírat. Jen popíšu svůj sen a pokusím se zjistit jeho pokračování. No zjistit. Prostě si ho vymyslím. Přeji hezké počtení. Snad to není naprostá blbost. Takže jdeme dál…

Probudil mě hluk. Posadila jsem se na posteli. ´Kde to jsem? Proč je tu taková tma? Vždyť já mám krásně slunný pokoj. A je určitě větší než tahle kobka!´ vztekala jsem se. Pramen těžkých vlasů mi sklouzl po rameni. ´Čí sou ty vlasy? Vždyť já je mám jen po ramena!´ polekala jsem se. Něco se přede mnou zalesklo. ´Co to?!´ vstala jsem z tvrdé postele a šla podél zdi. Jen okno, oddychla jsem si. Jak jsem k němu přišla, malinko se otevřelo. Nebála jsem se. Chytla jsem jeho dřevěný okraj a otevřela ho dokořán. Ovanul mě teplý vzdych. Vykoukla jsem ven. Byl tam pes, kolie. Věděla jsem, že to není moje Alina. Byla to ale Arina. Pes, kterého měl můj táta, když byl malý. Vlezla jsem na malou stříšku, která byla pod oknem a po ní se sklouzla k Ari, která mě sledovala, měla stejný pohled jako moje Alinka. Nebála jsem se jí. Přiklekla jsem k ní a ona se o mě opřela, jako to vždy dělá moje kolie. Přitiskla jsem se k ní. Byla jediným známým v tomhle „světě“, mně tak neznámém. Dala jsem jí pusu na čumák a zase vylezla do okna. Ari tam pořád stála a prohlížela si mě. Já se zatím rozhlížela po okolí. Už se rozednívalo. Ale kromě dřevěné stodoly a cihlového baráku kolem nebylo nic. Jen v dáli jsem viděla pole.

A pak se to stalo. Uviděla jsem ho. Přiklusal. Zastavil se přesně v mezeře, tak abych ho viděla celého. Černý kůň, s nádhernou hřívou. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Postavil se na zadní, potřepal hlavou. A důstojně odklusal. Okouzlilo mě to tak, že jsem ještě dlouho seděla v okně. Probudilo mě až zabušení na dveře. Polekaně jsem skočila do pokoje a ještě naposled jsem se ohlédla. Nikdo tam už nebyl. Nikdo? Ne, zahlédla jsem pak ještě šedivého velkého psa, jak se na mě dívá tak strašně tajemně, skoro až zle, že jsem se rychle otočila a schovala jsem se na postel.

Další rána do dveří.
„No tak, Aneto! Slyšíš, za chvíli přijdou. Musíme pryč!“
„Co? Cože?“
„No tak! Nech toho! Ari tu musí zůstat, vždyť to víš! Jí nic neudělají, ale my nechceme přijít o tebe! Tak pojď.“ Co jsem mohla dělat? Ničemu jsem nerozuměla. Nejmenuju se Aneta, ale Peťa! Jasný?! A nesnášim, když mi někdo říká Petro. Tady mi tak nikdo říkat ani nemůže, protože se tu jmenuju úplně jinak. Opatrně jsem otevřela dveře.
„Co to máš na sobě?“ zeptala se mě starší žena.
„A ty šaty si vem taky s sebou!“ přikázala mi.
„No, myslela jsem, že budu nenápadnější,“ podotkla jsem.
„Jen jí nech, Mařenko, vždyť si ji v tomhle nikdo nevšimne. Ann, je nám líto, že musíš pryč.“
„Ale…“ nestihla jsem nic říct.
„Ne, půjdeme s tebou. To nám nemůžeš zakázat. Tvoji rodiče by to tak chtěli.“
„Chtěli? A kde vlastně jsou? Proč tu nejsou se mnou? A kde jsem já?“

Oba se po mně podívali nechápavě. Mařenka se rozplakala.
„Říkali to! Říkali!! Říkali, že se to stane!“ štkala na mužově rameni.
„Mařenko, no tak, klid. Je to ona. Vždyť to víš. Podívej se na ni.“ Konejšil ji její manžel Alan. Vzpomněla jsem si na jeho jméno.
„Alane, jsem Peťa, ne Ann,“ vysvětlila jsem mu.
„Co se tu děje? Kde je mamina a taťka?“ ptala jsem se.
„Tvoji rodiče umřeli,“ řekl prostě.
„Ne! To nemůže být pravda!! Vždyť ještě než jsem šla spát, tak jsem se s nima dohadovala. A kde to jsem?!“ rozčilovala jsem se.
„Anetko, klid. Jsi doma. Tvoji rodiče jsou mrtví už rok. Muselo se ti něco jen zdát.“ ´Nezdálo se mi nic!´ chtěla jsem křičet.
„Mami, …“ vydral se mi tichý vzdech přes rty.
„Tatíííííí!!“ křičela jsem už nahlas.
„Ali, kde jsi!“ podlomily se mi kolena. Alan mě vzal kolen ramen.
„Klid, Ari je pořád tady. My jsme tu taky. A pomůžem ti. Pojď, už musíme, nechceme a ani ty nechceš, aby si tě odvedli.“ Poslušně jsem kývla a následovala Alana s Mařenkou. Jen v hlavě mi naštvaně znělo: ´Já chtěla Ali, ne Ari!!!! Nemůžete mi ji přece jen tak vzít!!´

Vyšli jsem před dům a pak vraty ven ze dvora. Zadívala jsem se do těch vrat. Byly lesklé a hladké jako zrcadlo. Prohlédla jsem se pořádně. Štíhlá postava (jak to?! Doma jsem měla kulatý břicho a ne tohle žehlicí prkno. Jako ne že by mi to vadilo…ale…), blond vlasy, takže žádná změna, ani oči jsem neměla jiné. Jen mi někam zmizely brýle, a to mi řekněte, komu by tohle vadilo? Jen bych tu mohla být vyšší, než dřív. A ještě jeden detail tu byl. Ty strašně dlouhý vlasy. Měla jsem je do pasu. Hroznej nezvyk.
„Pojď už,“ strčil do mě Alan. Jen jsem kývla.
„Kam vlastně deme?“ vyzvídala jsem.
„Jdeme do jednoho kláštera. Tam tě hledat zatím nebudou.“
„A to tam budete pořád semnou?“
„Ne, bylo by to moc nápadné, kdybychom všichni utekli. Oni by věděli, že jsme někde poblíž, protože jen blázen by nechal veškerý svůj majetek bez dozoru,“ vysvětlil mi Alan.
„A je to daleko?“
„Proč se Anetko tak divně vyptáváš? Vždyť jsme ti to už vysvětlovali,“ podívala se na mě uslzeně Mařenka.
„Já… jsem to nějak nevnímala,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem tu starou, dobrou ženu ranit podruhé.
„To je v pořádku holčičko,“ usmála se a všechny chmury byly pryč. Asi si myslela, že jsem její Anetka a že se nic zlého, nebo divného neděje.
„Dneska jak jsem se probudila, tak jsem viděla velkého šedého psa.“
„Co?! Zase tu byl!! Alane, slyšel si to?!“ vykřikla Maruška.
„Ano, slyšel. Nevím co tu pořád hledá. A neviděla jsi zase i toho koně?“
„No, jo.“
„Jo?“ optala se trochu štítivě Maruška.
„Aneto, kolikrát ti mám říkat, že se máš vyjadřovat jako dáma, a ne jako podkoní,“ dodala.
„Promiň. Ale myslím, že v klášteře budu stejně jen za služku a ty se vyjadřují jen nespisovně.“
„Má pravdu,“ zarazil Alan svou drahou polovičku.
„No dobře, jak myslíte.“
„A Alane, můžu s tebou mluvit mezi čtyřma očima?“ přikývl a zrychlil krok.

„Co potřebuješ?“ zeptal se když jsme byli pár kroků před Maruškou.
„Proč vlastně utíkáme?“ Podíval se na mě smutným pohledem.
„Opravdu nejsi naše Ann? Jsi úplně stejná, máš stejné výmluvy, postřehy, prostě všechno.“
„Nejsem. Opravdu ne.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Takže, utíkáme proto, že si tě vybral jeden kníže, který tyranizuje naši zem.“
„Jen?“
„Jaký jen?“
„No tak já se třeba klidně obětuju. Vždyť jsem ve světě, který neznám!“
„Ann, ten kníže zabil tvoje rodiče,“ řekl klidně.
„Moje rodiče? Já mám jiný rodiče!“ odsekla sem.
„A zabil je pomalu, týral je a tebe mučil tím, že tě přinutil se na ně dívat.“ Dál už mluvit ani nemusel. Vlna hnusu se mi přelila přes tělo. Před očima se mi zobrazily dvě zubožené tváře a výkřiky.
„Ten hajzl!! Rychle, ať tam jsme co nejdřív!“ řekla jsem studeně a vražedně se kolem sebe rozhlédla.

Za dvě hodiny úmorné cesty jsme stanuli před zámkem. ´Neměli jsme jít do toho kláštera?´
„Vím, co si myslíš. Tohle je zámek lorda Daniela. Část zámku věnoval klášteru, který přebývá za těmito zdmi.“ Chápavě jsem pokývala hlavou.
„Snad tam budou mít ještě místo,“ zašeptala Maruška. Alan se na ní podíval a stiskl jí ruku.
„Určitě budou.“ Na to pokynul i mě abych šla za nimi.

„Ne! Ale něco tu snad musí být ne? Prosím vás! Nemůžeme ji vyhnat ven!“ slyšela jsem plačící Marušku. Kterou slyšeli určitě i všichni obyvatelé zámku.
„Uklidněte se. Víme, je těžká doba. Ale máme tu plno. Služek nejvíc, opravdu ji nemůžeme přijmout. Ledaže by to byl hoch. Ale slečna? To opravdu nejde, je nám líto,“ odpověděl zdvořile a neosobně nějaký hlas.
„Pojď Maruško. Tady nic pláčem nezmůžeš,“ přesvědčoval ji Alan.
„Alane, vždyť to nejde!! Musí sem, jinde ji najdou,“ štkala.
„Kdo to je? Ta dívka co u nás chcete schovat?“ zeptal se tentýž hlas, co předtím mluvil tak neosobně. Zavládlo ticho. Maruška nechtíc vyzradila důležitou informaci. Trvalo to asi pět minut, když se místností rozlehl další hlas.
„Taky by mě to zajímalo.“
„Lorde!“ vykřikla Maruška.
„Prosím, uklidněte se,“ řekl mile lord Daniel.
„A povězte mi, kdo je ta dívka?“ pokračoval lord.
„Promiňte lorde, ale to je velice důležitá informace,“ řekl zdvořile Alan. Jak mi vadilo, že se o mně tak baví a já u toho nemůžu být!
„Ach ano, chápu. Promiňte opate, že jsem tak nezdvořilý, ale času je málo a moje pracovna je odsud dost vzdálená.“ Hned všem bylo jasné, co to znamená.
„Milosti, jestli chcete, tak já vás tu nechám o samotě,“ řekl mírně dotčeně opat.
„Děkuji vám,“ řekl lord a za chvíli jsem už slyšela klapnutí dveří.
„Tak povídejte,“ vyzval je lord.
„Jde o Anetu,“ řekla bez obalu Maruška. Bylo ji teď mnohem hůř slyšet, tak jsem se namáčkla uchem na dveře, aby mi nic neuteklo.
„O Anetu? To mi něco říká. Není to ta dívka, co ji všude hledá kníže Albrecht?“ ozval se s zájmem lord.
„Ano, jde o naši Ann. Odvedli jsme ji od něj a skrývali jak nelépe se dalo, ale už několik týdnů vždy viděla toho jeho psa. Prostě nás vyčmuchal.“
„Chápu, nemějte obavy. Postarám se o ní,“ řekl to tak samozřejmě, že mě to naštvalo.
„A teď už odejděte. Pošlu s vámi jednu služebnou, která si vezme přes hlavu šátek, a vy s ní jděte hodně daleko a tak aby vás hodně lidí vidělo a mysleli si, že je Aneta někde ve světě.“
„Chceme se s ní ještě rozloučit,“ poprosila Maruška.
„Nemyslím si, že by to bylo nutné,“ odporoval ji lord. To jsem už nevydržela a zakřičela přes dveře:
„Nenechávejte mě tu! Já tu nechci být!“ Na odpověď se mi ozval lordův klidný hlas.
„Vidíte, špatně to snáší, raději jí řekněte sbohem jen přes dveře, jinak bych ji tu neudržel.“ Zalomcovala jsem klikou, bylo zamčeno! ´Ale já tu nechci být!´ zoufala jsem.

„Ann, moje milá, malá holčičko, všechno dobře dopadne, ty si na všechno vzpomeneš a tady se ti nic stát nemůže. Nebudeme za tebou moc chodit. Ale pošlem ti sem Ari. Neboj se,“ uklidňoval mě Alanův hlas.
„Alane, já to nedokážu.“
„Dokážeš, nezáleží na tom, jestli si Ann, nebo Peťa, si to ty ať se jmenuješ jakkoliv.“ A já mu to věřila. Nebo spíše chtěla věřit.
„Anetko, mám tě moc ráda, i když to někdy tak nevypadalo. Opatruj se mi tu holčičko,“ slyšela jsem šeptat Marušku.
„Mám vás oba moc ráda,“ zašeptala jsem. Slyšeli mě. Maruška se dala do usedavého pláče, skoro jsem viděla skrz dveře, jak ji Alan objímá kolem ramen a vede pryč druhými dveřmi.
„Sbohem,“ řekla jsem normálně a po tvářích mi kanuly slzy. Přešla jsem k oknu, které tu stálo a uviděla tři postavy pospíchající z kláštera. ´Andělé je ochrání,´ ujistila jsem se v duchu a svezla se pomalu do sedačky. Jen jsem dosedla otevřely se dveře.
„Vítám vás ve svém paláci, Aneto,“ řekl obřadně lord. Naštvaně jsem se k němu otočila. Chtěla jsem mu něco odseknout, ale nechtěla jsem, aby mi lezl do mého soukromí, tak jsem se jen líbezně usmála.
„Je mi opravdu ctí, že vás poznávám lorde.“ Pobaveně mu vyjelo obočí. Vysmíval se mi a já jemu taky. Byl docela hezký a bylo na něm vidět, že o tom moc dobře ví a využívá toho. No, už jsem o něm i něco slyšela. Jako ne teď, ale dřív, a právě sem si na všechno vzpomněla, na rodiče, na Ari, na Marušku. Na vše. Nebylo to tak, že bych omdlela, ale prostě se mi vrátily vzpomínku na tuhle zem a dobu. A já věděla, že jsem doma.
„Jestli jste si nevšiml lorde, tak jsem unavena po dlouhé cestě a chtěla bych si odpočinout. Jak jsem viděla vaše zacházení, tak si nejspíš budu moci odpočinout jen tady na té pohovce,“ začala jsem jízlivě.
„Lady Aneto, říkejte mi Danieli. Musím vás ale vyvést z omylu, máme tu přichystaný pro vás pokoj. Není ale úplně hotov, tudíž budete zatím přebývat v mých komnatách.“ Zablýskly se mu oči a lstivý úsměv mu hrál na rtech.
„Jak dobře víte LORDE, jsem slušně vychovaná dívka a odmítám sdílet pokoj s mužem jako jste vy,“ odmítla jsem jeho návrh na tykání a pěkně ho poslala do…však víte kam… do jiného pokoje.
„To se omlouvám lady, že o mně máte tak špatné mínění, ale jiný pokoj není zatím funkční, takže nemáte na vybranou.“ Na to jsem pohodila zpupně hlavou a otočila se k němu zády.
„A ještě něco by jste měla vědět,“ zadržel mě v odchodu z místnosti. Otočila jsem se k němu a probodla ho pohledem s vytaženým obočím.
„Kníže Albrecht zanedlouho stejně zjistí, že přebýváte zde a bude vás chtít zpět. Proto jsem za váš pobyt zde, na mém zámku, něco dostal.“
„A to?“ zeptala jsem se, co asi tak mohl chtít ten blbec! Vždyť Alan nemá moc peněz.
„A to vás. Jsem váš opatrovník a jestli budu chtít, můžu si vás klidně i vzít,“ usmál se potěšen mým zblednutím.
„Jestli si myslíte, že vám tohle uvěřím, tak ste fakt spadl z višně! Vy imbecile! Alan by nic takovýho nikdy neudělal, jasný?!“ Trochu, no spíš hodně ho zarazila moje reakce. Tak jsem pokračovala:
„Jo, tak vy si myslíte, že já neumim nadávat?! To byste musel chvilku bejt já, abyste se to pořádně naučil. Jo a ještě něco, já nejsem Ann, ale Peťa, takže na mě nemáte sebemenší právo!“ líbezně jsem se usmála plivla mu pod nohy a utekla pryč.

Kam jsem utíkala? Ven, pryč od něj, pryč od nich. Jen kdyby ten zámek nebyl tak velký a já, holka, která v něm byla poprvé v životě… no prostě jsem zabloudila. Vběhla jsem lordovi přímo do náruče.
„Tak tady jste, to jste mě tak postrádala, že jste nedokázala udržet slušnou vzdálenost?“ ironie z toho přímo čišela.
„Nechte mě bejt!“ vyjela jsem na něj.
„Nemůžu ani kdybych chtěl a já nechci, takže teď semnou pěkně půjdeš a nebudeš dělat blbosti,“ nařídil přísně. Snažila jsem se od něj odtrhnout, ale on si mě k sobě přitáhl ještě víc.
„Co jsem ti říkal? Že nebudeš zlobit,“ odpověděl si sám a zasmál se. Nejradši bych ho něčím praštila. Vyskytla se mi příležitost hned za rohem, kde stála váza, volnou rukou jsem se jí snažila zachytit. Postřehl to a hodil si mě do náruče.
„Co to děláte?! Ihned mě pusťte! Rozumíte?!“
„No to víš že jo, já tě pustím a ty mi při nejbližší příležitosti rozbiješ vázu o hlavu, ne?“ zašklebil se. Už jsem to nevydržela a rozesmála se. Přidal se ke mně a oba vysmátí jsme dorazili do jeho komnat.
„Tak tady je ložnice,“ ukazoval na dveře.
„A já budu spát kde?“ zeptala jsem se.
„No v ložnici se mnou,“ zkusil to zase. Chytla jsem polštář na pohovce a hodila ho po něm.
„To jsme si už vyjasnili. Kde máš pracovnu?“
„Proč se ptáš?“ pobaveně nadzvedl obočí.
„Aby ses měl proč ptát.“
„Támhle ty dveře.“ Samozřejmě že jsem je ihned otevřela. Byla to velká místnost s krbem, pohovkou a balkonem vedoucím do zahrady.
„Jo, tak už vím kde budu spát,“ usmála jsem se.
„Snad ne tady?“ vybuchl v humorný smích.
„A proč ne?!“ zeptala jsem se dotčeně.
„Protože tohle je pro tebe zakázaný prostor. To je moje pracovna,“ řekl nekompromisně.
„Ale,“
„Žádný ale! Prostě ne a hotovo.“
„Tak budu spát kde?!“ přestalo mě to bavit.
„V ložnici, už jsem ti to řekl,“ odsekl.
„A ty budeš spát kde?“ zeptala jsem se.
„No tak do ložnice mě zatím nepustíš, tak si ustelu tady v pracovně,“ usmál se.
„Máš tam jedno nadbytečné slovo,“ usmála jsem se líbezně. Nadzvedl jedno obočí.
„Já tě tam nepustím totiž nikdy,“ usmála jsem se ještě víc, uklonila se a vznešeně odešla do ložnice, spokojená sama se sebou.

Zabouchla jsem dveře a padla na postel se zavřenýma očima. ,No tak tady to nebude zase tak špatné,´ usmála jsem se. Pomalu otevřela jedno oko a zůstala zírat. Ta ložnice byla velká jako jeho dvě pracovny dohromady. Velké letiště bylo laděno do zelenožluté barvy, stálo v rohu místnosti, kolem něj okrově žlutý měkký koberec s tmavě hnědými obrazci. Uprostřed místnosti byla pohovka, v barvách krvácejícího, zapadajícího Slunce a vkusně stavěný stolek. Od pohovky začínaly okna, která byla velká jako dveře a v jeden roh místnosti byl celý ze skla, tam byl balkón. No musím vám říct, že já na to koukala opravdu dost dlouho. Vzpamatovala jsem se až když někdo zaťukal na dveře.
„Dále,“ řekla jsem.
„Brej den, lady Aneto,“ zašvitořila mladá služebná, o něco starší než já.
„Ahoj, tykej mi,“ usmála jsem se.
„Tak jo, já jsem Kateřina.“
„Mně říkej Ann, bez tý lady,“ mrkla jsem na ni.
„Jo, Ann, tak si další obět? To snad ne, ne? Si jiná než ty ostatní a taky ještě žádný nenabíd svou ložnici, to si tak vzácná? Nebo si ho budeš brát?“ vyptávala se a její modré oči jen jiskřily.
„Doufám že si mě vzít nechce,“ zasmála jsem se. Přidala se ke mně a pak se plácla do čela.
„No, jo, já se tu bavim a Daniel čeká s hladovym žaludkem na tebe, tak šup, ať není nevrlý,“ smála se dál a pomohla mi do šatů, které sama vybrala.

„No, tak nezdržuj, už teď mu kručí v žaludku,“ smála se Katka, a popostrčila mě, abych si pohnula.
„No tak si počká.“ Šibalsky jsem zamrkala a zase zpomalila krok.
„S tebou to bude mít složitý, holka,“ popostrčila mě ještě jednou, ale když viděla, že se loudám ještě víc, tak mě už nechala.
„Jeho chyba, že má hlad, já hlad vůbec nemám,“ řekla jsem spokojeně a šla pomalu jeden schod za druhým dolů.

Za chvíli jsem už šla couravým krokem ke stolu. Daniel mě pozoroval a z očích mu čišela jen zlost.
„Lady, nehrňte se k tomu stolu, však vám jídlo neuteče,“ ušklíbl se.
„Právě proto se nehrnu, když neuteče, tak počká,“ usmála jsem se mile a pomaloučku dosedla na židli.
„A my si zase vykáme?“ nadzvedla jsem po jeho způsobu obočí.
„Ne,“ procedil mezi zuby, asi si mého gesta dost dobře všiml.
„Dobrou chuť,“ sladila jsem co nejvíce hlas.
„Děkuji,“ zavrčel a začal jíst.

Po celou večeři mi zářil úsměv na rtech a vtipkovala jsem se služebnictvem. No prostě večeře jak má být. Snědla jsem od každého trochu, takže jsem byla plná během patnácti minut. Nudný čas trvající do konce večeře, jsem zabíjela upíjením vína a pozorováním Daniela jak se cpe. Měl asi velký hlad, protože se mu dělaly boule za ušima. Nakonec se napil vína a jen tak zamyšleně si ho prohlížel.
„To jsem tak zajímavý, že jsi ze mě celou večeři nespustila oči?“ usmál se, ale nepodíval se na mě.
„No, je zajímavější pozorovat člověka, který se cpe, než se nudit,“ vyvrátila jsem jeho větu.
„Kníže Albrecht sem přijede,“ dozvěděla jsem se novinu, která mě do slova a do písmene přišpendlila k židli.
„O-opravdu?“ stáhlo se mi hrdlo.
„Ano.“
„A kdy?“ čekala jsem statečně na stůj ortel smrti.
„Nevím, ale poslal dopis, ve kterém si přeje projednat jisté problematické věci semnou.“ Divila jsem, že jsem svým oddychnutím neodfoukla celý stůl, ale stál tam.
„Takže o mně neví?“ ještě jsem se ujistila.
„Neví, zatím,“ podíval se na mě.
„Než přijede, tak uteču,“ řekla jsem odhodlaně.
„Nesmíš utéct.“
„Proč?“
„Protože všude jinde tě najde. Tady ne, a jestli se tu vdáš, tak na tebe nebude mít žádný nárok.“
„No tak to mám nejspíš smůlu,“ sklíčeně jsem odpověděla na nevyřčenou otázku.
„Neboj se, při nejhorším si tě vezmu já,“ usmál se.
„Ale já nechci! Rozumíš tomu? Já se nebojím, že mě nikdo nebude chtít! Jsem mladá! Vždyť je mi šestnáct!“
„Nejsi mladá na vdávání, dívky v tvých letech už mají i dítě.“ Odpověděl klidně a bez emocí.
„Ne! Vdávat se můžu až od osmnácti! A chtěla jsem studovat! Dodělat gympl, odmaturovat a plno jiných věcí!“ už jsem byla fakticky hysterická.
„Nechápu co mi tu říkáš, tak začni od začátku, ano?“ Kývla jsem a vše mu řekla, o mém světě, a o snu, v kterým je on jen pouhým přeludem.

„Já že jsem jen přelud?“ usmál se.
„No tak to nebude těžké si mě vzít, ne?“ usmíval se dál.
„Co to říkáš?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ty mě tu přesvědčuješ, že se já zdám tobě a ty mně. Ve snu lidé můžou dělat co chtějí. Můžeš to taky?“
„No, ne,“ přiznala jsem a lehce zčervenala. Nemůžu udělat co chci, protože jsem toho nebyla schopná ani v reálu. ,Je teda tohle reál?´ přemýšlela jsem.
„Peťo, nebudu tě do ničeho nutit. Ale říkat ti budu Ann, to snad chápeš. Bude ještě nějaký čas trvat, než kníže sem přijede. Normálně se tu pohybuj. A když by jsi někoho potkala, kdo by ti chtěl ublížit, tak řekneš, že jsi moje snoubenka.“ Po téhle větě jsem sebou cukla.
„Není to závazné. Prostě si vezmeš tenhle prsten a budeš ho nosit. To není složité, ne?“ mrkl. Kývla jsem. Myslíte že mě pochopil? Já si tím nejsem jistá doteď. Ale choval se pořád stejně. Tudíž nesnášenlivě…

„Ty si s ním zasnoubená?“ přejela mě pohledem Katka.
„No, jsem no,“ zčervenala jsem.
„Myslela jsem že jsi jiná,“ pokračovala dál.
„Hele, já si ho brát nehodlám!“ skočila jsem jí do řeči.
„Že ne? To povídej holubům!“ naštvaně odsekla.
„Já už vim!“ vykřikla jsem, blýskla po mně očima, ale já pokračovala.
„Ty na něj žárlíš! Ty ho chceš jenom pro sebe,“ smála jsem se.
„No a co?! Je na tom něco špatnýho?“ nabobtnala se.
„No snad jen to, že jsem slyšela, že si zasnoubená a ten prstýnek na tvém prstě asi taky něco znamená, ne?“ objala jsem ji.
„No jo, když on vévoda je fajn chlap. A já nechci aby ho dostala nějaká fiflena.“ Přiznala se.
To vám řeknu, chtěla jsem se začít smát. Připadalo mi to jako z nepovedené telenovely.
„Neboj, žádná fiflena ho nedostane.“
„Jo, ty totiž fiflena nejsi,“ usmála se šťastně. To jsem už nevydržela a smála se jako vyšinutá.
„Žádná ho nedostane, protože od něj všechny utečou!“ dořekla jsem, co jsem chtěla říct. A Katka se ke mně přidala.

„No to teda díky,“ ironizoval hlas za mnou, když jsem vyšla z kuchyně, kde jsem byla s Katkou.
„Nemáš zač. A buď rád, aspoň tě žádná neoškube jako kuře,“ smála jsem se. On se ale jen mračil.
„Nech už toho, vždyť to byla jen legrace.“ Začala jsem trochu vážně.
„Dělej jak myslíš. Dneska odjíždím, vrátím se až za čtrnáct dní. Do té doby se tu kníže neukáže. Měla by jsi taky chodit ven. Hlavně se tu nepřizabij,“ rozloučil se a odešel. Ani jsem mu nestačila říct, ať se má pěkně a ať má hezkou cestu. ,Plnou krásných žen.´dodala jsem jízlivě v duchu.

Chodila jsem ven. Opravdu jo. Sice se mi moc nechtělo, protože jsem ho jakoby poslouchala, ale když bylo tak krásně, kdo by si nevyšel na procházku. Zahrady měl opravdu krásné. Hlavně růží měl plno. Ty já mimochodem miluju. Shýbala jsem se k jedné spadlé, když se najednou pohnula. Polekaně jsem se napřímila a rozhlédla okolo. Nikdo nikde nebyl. ,Asi se mi to jen zdálo,´řekla jsem si a zase po ní šáhla. Posunula se o kousek k růžím. Rychle jsem po ní chňapla, protože mě to už přestávalo bavit a kvůli podpadkům jsem do nich zahučela.
„Sakra, to snad není možný! Já jsem ale kráva pitomá!“ nadávala jsem si.
„Kvůli blbý růžičce skončim v celym keři a sem celá podrápaná! To se může stát jen mě!“ pokračovala jsem ve spílání.
„Nestalo se vám nic?“ polekaně přede mnou stanul hezky urostlý muž.(Jo, polekaně? Tak to kdyby jste si fakt mysleli, tak byste byli ale úplně vedle.) Mohlo mu být tak dvacet? No prostě stál před keřem ve kterém sem se pomalu ztrácela a snažil se být nějak prospěšný.
„Ne, jen jsem kvůli nějakýmu blbcovi skončila v tomhle keři!“ vykřikla jsem spontánně.
„O-odpusťte, to já,“ řekl “omluvně“ a já celá zrudla. Nadávám tu klukovi, který je o čtyři až pět let starší než já.
„Nic se nestalo, jen byste mi mohl pomoct z toho keře. Nějak nemůžu vstát,“ šeptla jsem. Kývl, podal mi ruku a pak mě celou vytáhl.
„Děkuju,“ zrozpačitěla jsem ještě víc.
„Neděkujte, to já bych se měl omlouvat,“ řekl tónem v kterém bylo jasné, že se omlouvat nehodlá. V očích mu zajiskřilo a já na něm poznala, že se celou záležitostí jen baví.
„Bavíte se dobře, co?!“ nabyla jsem zase svoji razanci.
„Docela jo, a kdo vlastně jste?“ zeptal se.
„Já jsem Ann, a jsem snoubenka lorda Daniela!“ řekla jsem co nejvíc nahlas. Zamrzl na místě.
„Opravdu?“ povzdechl si.
„Jaká škoda, ale až vás nechá, tak klidně přijděte, sice už nebudu mít co krotit, ale aspoň budete dobře vycvičená,“ ušklíbl se drze a zašel za keř.
„Jak si dovolujete takhle mlu…“nedořekla jsem, protože se mi ztratil z očí. ,No co. Toho už tu snad neuvidím,´ doufala jsem v duchu. Ale opak byl pravdou. Potkávala jsem ho skoro každý den. A vždycky měl připravenou nějakou špičatou narážku na mě. Jenže já jsem jen člověk a pohár trpělivosti taky jednou přeteče.

To jsem šla poslední den, kdy se měl Daniel vrátit, okolo malého jezírka. A koho nevidím. Stál si tam blízko u něj a zády ke mně. Stačilo jen přijít a strčit do něj, aby se taky jednou vykoupal. Potichu jsem našlapovala a pak s křikem do něj bouchla, že do toho jezírka skočil sám leknutím.
„Co to probůh děláš?! Ženská jedna bláznivá!“ nadával.
„Myslela jsem, že byste potřeboval schladit trochu hlavu, když jste celý žhavý mě pořád jen popichovat!“ ušklíbala jsem se na něj z břehu.
„A taky koupel vám neuškodí!“ rýpla jsem si ještě a otočila jsem se k odchodu. Když jsem se ohlédla spatřila jsem, jak ke mně běží. Lekla jsem se. ,Vždyť jsem tu sama! Nikdy jsem nikoho kromě něj v zahradě nepotkala!´uvažovala jsem a strach ve mně narůstal. ,Proč já vlastně stojím! Měla bych se dát trochu do pohybu ne?!´ napomenula jsem se. A hned jsem vyrazila zběsilým sprintem pryč. Jenže on mě dohnal a povalil na zem.
„Tak jestli si myslíš, že mě taký žabec jako ty vykoupe v jezírku bez následků, tak se velice mýlíš!“ Jen jsem vyděšeně valila oči a hlavou běhaly šílené myšlenky typu:, Tak a teď mi něco udělá! Nebo mě zabije a zahrabe mě!´
„Nech mě! Jen jsem udělala to, co sis zasloužil!“ bránila jsem se vehementně.
„Co si myslíš, že ti chci udělat?“ rozesmál se zle.
„Takový žábě!“ blýskaly se mu oči.
„Tak mě nech být!“ poprosila jsem.
„Musím se nějak pomstít, ne?“ zašklebil se.
„A to mě jako tam taky hodíš, nebo co?“ snažila jsem se tvářit normálně. Zamyšleně se na mě podíval.
„Možná že až taková žába nejsi, když už jsi i zasnoubená,“ usmál se. Začala jsem se divoce vzpírat.
„No tak! Nech toho, stejně jsem silnější,“ smál se.
„Si jen hnusnej a zlej!“ křikla jsem a dál jsem se snažila vymanit z jeho sevření. Chytil mě ještě pevněji, takže jsem se nemohla ani hýbat.
„Tak a teď mě pěkně poslouchej. Neublížil bych ti, na to si příliš významná pro lorda, ale když ti něco vezmu, tak to ani nepozná,“ zašeptal a políbil mě. Nevěřila jsem vlastním očím! ,Jak se jen mohl opovážit!´ zuřila jsem v duchu, ale nakonec si mě podmanil. Až když skončil, tak jsem si uvědomila, že mě vlastně ani nedržel! Já mohla klidně utéct!
„Na takovou žábu, to nebylo zase až tak špatné,“ zakřenil se a já mu vrazila facku.
„Ty, ty, ty!!“ nemohla jsem najít výstižná slova.
„Nech toho, užívala sis to stejně jako já,“ smál se a dal mi ještě jednu pusu.
„Si děsnej, namyšlenej a zlej blbec!“ křikla jsem na něj, když jsem pelášila do zámku.
„A ty krásná, namyšlená a zlá snoubenka!“ oplatil mi vesele.

Nejradši bych se vrátila a omlátila bych mu něco o hlavu. Ale všimla jsem si, že se lord už vrátil. Ptáte se jak? Viděla jsem ho jak naštvaně jde přede mnou do zámku. ,Viděl to?! Viděl to, jak mě ten blbec políbil? To snad ne!´ pobíhaly mi myšlenky v hlavě. ,A proč by to mělo vadit? Vždyť on má tolik přítelkyň, že ho jedna malá žába určitě ani nezajímá! To snad ne! Já se do něj zabouchla! Sem to ale káča pitomá!´ došla jsem k nepřekvapitelnému závěru.
„Danieli! Danieli!“ křičela jsem na něj.
„Co je?!“ odsekl naštvaně.
„No tak! Počkej na mě!“ zakřičela jsem, jak jsem nejvíc uměla. Zastavil se a nazlobeně se na mě díval.
„No? A co mi chceš říct?!“ začal zostra.
„Já…“ zčervenala jsem a nevěděla jak dál.
„Ty sis už našla lepšího ženicha, co? To sem viděl! Nic ti nebrání si ho vzít dřív než přijede kníže! Jen do toho! Jinak - přijede už pozítří!“ informoval mě a zase nasadil rychlé tempo k zámku.
„Ale já si ho nechci vzít!“ křičela jsem za nim.
„Já miluju někoho jinýho!“ nic, šel dál.
„Jsem asi pitomá, že si to zrovna ty!“ křikla jsem z plných plic a utíkala na opačnou stranu než šel on. Nepostřehla jsem, že se zastavil a díval se na mě, jak utíkám. Pryč. Od něj. Neběžel za mnou. Otočil se a šel už rozvážným krokem do zámku.

Běžela jsem dlouho. Ani jsem nevěděla kam. Zastavila jsem se u nějakého altánku a tam se rozbrečela. ,Zamilovala jsem se zase do toho špatnýho, který mě nechce! Jsem hloupá husa!´nadávala jsem si.
„Co tu děláš?“ překvapeně ke mně promluvila Katka.
„Ty pláčeš? Nebreč! Přece není tak zle!“ objala mě.
„Když on mě nemá rád! A ten blbec zahradník mě políbil! A on to viděl!“ vychrlila jsem na ní všechno. Začala se smát.
„A to je všechno? Tak přestaň bulet!“ Škaredě jsem se na ní podívala.
„Nekoukej na mě, jako by si mě chtěla zabít!“ Kývla jsem a zkusila se koukat normálně.
„Lord, se nám do tebe zakoukal a nemohl přenýst přes srdíčko, že tobě se líbí možná jiný. No a tak se vypařil a když se vrátí aby ti vyznal svou lásku, tak tě uvidí, jak se vůbec nebráníš polibku od Jakuba,“
„Ten kretén se jmenuje Jakub?“ skočila sem jí do řeči.
„Kretén? Náhodou, je docela hezkej,“ zčervenala.
„Tobě se líbí!“ smála sem se.
„Takže mě má opravdu rád?“ zeptala jsem se.
„Proč se ptáš mě? Di se zeptat jeho, ne?“ usmála se.
„Děkuju,“ objala jsem ji a vyrazila k zámku.

Zastavila jsem se až před jeho pracovnou. Pět minut mi trvalo, než jsem se odhodlala vrazit tam. Ne vejít, ale vrazit. Dveře se rozletěly a já čekala, že se naštvaně zeptá, kdo mě to zas otravuje. A ono se nic nedělo. Nebyl tu. ,Škoda,´posmutněla jsem a zašla se do koupelny umýt.
Napustila jsem si vanu a vlezla do ní. Hezky jsem se uvolnila, utřela se do osušky a ještě v ní zabalená jsem se svalila na postel.
„Proč je to všechno tak složitý?!“ postěžovala jsem si stropu.
„Protože kdyby to bylo jednoduchý, tak by to nestálo za to,“ odpověděl mi Dan.
„Ty jsi tu?“ polekaně jsem se posadila. Usmál se na mě a zůstal stát pár kroků ode mě.
„Katka říkala, že si se po mě sháněla,“ zvážněl.
„No,“ zrozpačitěla jsem.
„Myslela jsi to vážně?“ zabodl do mě pohled. Sklopila jsem hlavu. Zvedl mi ji dlaní a přinutil mě dívat se jemu do očí.
„Myslela,“ řekla jsem třesoucím se hlasem. Pohladil mě po tváři.
„Miluju tě,“ zašeptal.
„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem mu do rtů, ještě než se spojil s mými.

„Tadamdamtadadadatamdam…“ zvonilo mi u ucha. ,Co to je?!´ ošila jsem se a otevřela oči. ,Ne, to snad není pravda! Proč?!´ zoufala jsem v duchu. Já jsem se probudila. Probudila jsem se z krásného snu a probudil mě budík tím nejhorším způsobem. ,Ježiš marjá! Ona je sobota! To sem mohla ještě spát! Dostala jsem na sebe vztek, že nevím, jak ten sen skončí. ,Proč nemůžu něco takového prožít doopravdy?´ posteskla jsem si. Prohrábla si vlasy rukou a ztuhla. Nevěřícně jsem zírala na prsteníček pravé ruky. Jistě všichni víte, co jsem na něm viděla.;)

Až po týdnu, jsem si uvědomila, že moje poslední myšlenka v tom snu nepatřila Danielovi…Ale jemu…zahradníkovi…Tak se jen sama sebe ptám…Proč?