Pověst

Anotace: No prostě jsme měli napsat pověst a já jako vždy z toho udělala romantiku, tímto se omlouvám mé profesorce, že se asi nepolepším. Měla to být pověst o naší škole....nekamenovat, prosím!

P

řed dvěma stovkami let, na místě, kde stojí naše škola, tu byla jedna malá vesnická škola, kterou navštěvovali všechny děti, které buď na normální školu neměli peníze, nebo to byli sirotci. Jejím mecenášem byla jedna z místních šlechtičen, která s chudými dětmi velmi soucítila. Na svých cestách po svých rodných jižních Čechách sbírala sirotky, o které se poté starala na malém panství za školou. Ze sirotků byli lékaři, spisovatelé, stavitelé, tesaři, hrnčíři nebo statkáři. Nejlepší chlapce pak šlechtična zaměstnávala u sebe na panství jako sluhy, dvorní básníky, šašky, majordomy nebo kuchaře. Děvčata pak posílala do internátů, aby si poté našla dobré a bohaté manžele.

Jednou se u ní objevila zoufalá chudá žena se svou malou dcerkou a synem. Když ji to služebná řekla, nechala si ji hned zavolat. „Paní hraběnko, já vím, že jsem asi smělá, ale nedokážu se o svou dceru a syna postarat a slyšela jsem, že Vy se o děti dokážete postarat. Já…jsem velmi nemocná a nevím, jestli tu budu ještě dlouho. Mohla byste se mi o ni postarat. Umí číst a trochu i psát. Jinak jsou moc hodní a poslušní.“ domluvila a rozkašlala se. „Jistě, ráda se vám o ně postarám. Mischel?“ zavolala si svou komornou. „Ano, paní.“ uklonila se jí služebná. „Najděte prosím pro tuto paní nějaké ubytování, kde by si mohla odpočinout.“ Služebná odvedla matku obou dětí a šlechtična si vzala děvčátko na klín.

„Jak pak se jmenuješ? Nemusíš mít ze mne strach. Postarám se o tebe.“ usmála se na ni šlechtična. „Já jsem Lenka a to je můj bratr Petr. A nebojím se tě. Bratr mě ochrání.“ seskočila jí z klína a dala si ručičky v bok. „Ty jsi ale čertice. Neříkala náhodou maminka, že jsi poslušná?“ podívala se na ni zkoumavě. „Jsem, ale chci zůstat u maminky.“ založila si ruce a otočila se k paní zády. „Já vím, že je to pro tebe složité, ale tvojí mamince je zle. Můžeš ji chodit každý den navštěvovat, ale budeš se od této chvíle chovat slušně, ano? A ty taky Petře.“Lenka se na šlechtičnu otočila a spatřila tak úsměv od ucha k uchu. „Ty jsi ta nejúžasnější paní co znám.“ řekla a dala jí pusu na tvář.

Lenka s bratrem dostali nové šaty a začali docházet do školy na hodiny. Učili se znamenitě a prospívali na výbornou. Jak rostli, seznamovali se s podezřelou minulostí hradu. Lenka se dozvěděla kromě dívčích řečiček i jednu velmi zajímavou pověst. V té se říkalo, že pod zámkem její paní, který byl dříve hradem, žije ohnivý pes, který se o půlnoci mění v krásného mládence, ale nikdo neví, jak ho vysvobodit a společnost mu dělá bílá paní. Lenku tato pověst velmi zaujala a tak se, i s bratrem, dala do pročítání starých kronik v knihovně. Během svého volného času trávili mnoho času nad knihami ve sklepní části, kde se uchovávaly staré kroniky. Nad jednou seděli už dobrý týden, když objevili jednu z největších informací. Stálo tam: …psa ohnivého jak odčarovati a do stálého člověčího stavu přivoditi? Mladá panna musela by po ohnivém čumáku ho pohladiti. Je nutno o půlnoci provést to a čisté srdce přitom míti. Pak…
Hned za ní objevila zmínku o bílé paní. …Ta panna prokleta byla, a paní svou o rozum připravila, a z čarodějnictví usvědčena byla, se zjevuje v sklepení pod hradem, v místech kde sudy s vínem byly. Nebohá duše musí bloudit hradem, dokud chrabrý mladík neobjeví se a kletbu její nezlomí…

Lenka málem vyskočila ze židle. Konečně našli něco, podle čeho se dá hledat vchod do podzemí. Když skončili s vyučováním, začala hledat společně s bratrem ve sklepení. Vždy museli počkat do večera, kdy měli konečně volno. Ve sklepeních byla zima a příšerná tma. Během každé noci prozkoumali jeden sklep. V posledním sklepě narazili na zavřené dveře. Lenka zkusila otevřít kliku, ale nešlo to. Na věžních hodinách zrovna odbilo dvanáct a Lenka to zkusila ještě jednou. Tentokrát se jí to podařilo. Vešli společně do ohromného sálu. Na jedné zdi vedle dveří uviděla držák s pochodní a tak ji od svíčky zapálila. Vzala ji do ruky a postupovala opatrně dál, čím více se vzdalovala od vchodu, tím víc se bála. Petr šel opatrně za ní, obezřetně se ohlížel, zda li něco neuvidí. Sem tam se jako by mihl bílý přízrak. Kde se vzal, tu se vzal, před ní se objevil ohnivý pes a za Petrem se zjevila Bílá paní. Petr s Lenkou se k sobě přitiskli zády, mysleli si, že už je čeká nejhorší. Když dozněl zvuk posledního úderu zvonu, pes i Bílá paní se proměnili zpět v lidské bytosti.
„Buď pozdravena, sličná panno i ty chrabrý mládenče, vy přišli jste vysvoboditi nás, bych už nikdy nepoznal zvířecí podoby a má společnice zas lidského těla nabyla?“optal se svým jemným, ale přesto mužným hlasem. „Ano.“ řekla Lenka tiše. Petr se projevil jako odvážnější. „Jsme připraveni vás zachránit, ale nevíme jak na to.“ řekla mu s úsměvem, když jí políbil ruku.
„Za hodinu se zpět změníme a vy bude muset až do příštího úplňku čekat, dokud vhodná konstelace hvězd se na nebi nezjeví. Pak bude nutno silnou dávku odvahy se prokázat a nebezpečí překonat. Až mne vysvoboditi zkusíš, a ty čistého srdce jistě máš, pohladit po hlavě mě musíš a plamenů se nebát pokusit se máš…
„Až o příštím úplňku? To je ale až za měsíc!“ vylekala se Lenka. Petr ji chytil za ruku, a sám se ujal rozhovoru. „A jak máme vysvobodit tebe?“ upřel své oči na Bílou paní.
„Mně? To práce těžká bude! Musel bys mi kytici za noční rosy natrhat a ještě před zakokrháním kohouta přinést, ale vše poslepu udělat musíš a sám.“ upřeně se na něj dívka podívala. Mezitím si Lenka povídala s mladíkem.
„Já jen nezdvořák jsem byl a nepředstavil se ti. Já jsem Michael Vondrt. Student medicíny. Já marně zkoušel zkoušku udělat a v zoufalosti vykřikl jsem, že když nepodaří se mi zkouška, já v psa ohnivého proměnit se mám. A nepodařila se mi. Teď…“
Domluvil a za divného skřeku v ohnivého psa se proměnil, kdy na věžních hodinách odbila jedna hodina. S tím úderem se proměnila i dívka. Oba pak zmizeli v podzemí.

Lenka s Petrem se rychle vydali nahoru do svých pokojů, aby se mohli pořádně vyspat. Hned ráno se šli projít na louku za hradem. Chtěli si prohlédnout místo, kde by měl Petr natrhat tu kytku a kudy pak jít do hradu. Šlechtičně to začalo být divné, že tráví tolik času venku, ale jelikož se jejich prospěch ve škole nezhoršoval, nechala to být. Za dva týdny měl Petr cestu naučenou a zbývalo jen počkat do úplňku. Přiblížil se konečně večer před úplňkem a tak se Petr vypravil na louku a Lenka do sklepení. Cestou dolů přemýšlela, jak ho asi vysvobodí. Ale to už před ní stál ohnivý pes. Nejprve se trochu vylekala. *Je to přeci jen pes* řekla si v duchu. Pomalu vztáhla ruku a přiblížila se k němu. Měla sice strach z plamenů, ale podle přísloví: Dobrého nepálí, strčila ruku do plamenů a psa po hlavě pohladila. Udivilo ji, že se nespálila. Ozvalo se zahřmění a v tu ránu se ohnivý pes změnil na mladíka. Hned ji chytil do náruče a vydal se s ní na povrch.

Petr mezitím natrhal se zavázanýma očima kytici a pomalu sestupoval do vinného sklepa. Tam podle hmatu narazil na stůl, za nímž sedávala Bílá paní. Natáhl ruku a podal jí květiny. Jakmile se jich Bílá paní dotkla, zahřmělo a před ním stála dívka z masa a kostí. Sundala mu šátek z očí a políbila ho na tvář. Petr ji chytil za ruku a oba společně vyšli ze sklepa ven. Během cesty nahoru se již rozednilo. Šlechtična je už hledala, ale když viděla oba dva, jak kráčí ruku v ruce s oběma zakletými, zaradovala se, protože už si myslela, že se jim něco stalo. Oba jí pak dlouze vypravovali o jejich vysvobozování. Nakonec jim dala své požehnání a do týdne se slavila svatba, jejíž oslavy trvali ještě tři dny. Žili spolu všichni šťastně až do smrti, vychovali spolu spoustu dětí.

Společnými silami postavili několik škol po celé zemi a jejich děti v tom také pokračovaly.
Tato tradice se dědila z generace na generaci a přetrvala i do dnešní doby.

Poslední členka této rodiny přemluvila jistého ředitele stavebního úřadu pro územní plánování, aby svým jménem, za ni postavil školu a tak tu dnes stojí náš ústav.