Teacher's Pet Čtvrtá Část

Anotace: Vstupní dveře Anitina velkého, uklizeného domu byly sice zavřené, ale visela na nich velká cedule: Odemčeno, ale kontrolujem vstupenky!:)“ konečně další část.Snad Vás nezklame<3333

Vstupní dveře Anitina velkého, uklizeného domu byly sice zavřené, ale visela na nich velká cedule: Odemčeno, ale kontrolujem vstupenky!:)“

Gabe se pousmál, protože tohle přesně byl Anitin styl, a počkal až ho Dave a Bennet doženou(zdrželi se v zadním sedadle Gabeova auta).
Mezitím si z kapsy jeanů vytáhl trochu pomuchlanou vstupenku, zkřížil nohy a napasoval ruce do kapes bundy, hlavu vysoko zakloněnou.

Spousta lidí by nedokázala takhle stát, ale Gabe miloval ten pocit stojící závratě, kdy ví, že nemůže spadnout, ale stejně se mu motá hlava. Navíc miloval to tmavé tmavé nebe, ty neskutečně malinké body zářících těles, které možná už ani neexistují, a pokaždé když spadnou, o stovek let později si někdo něco přeje a věří, že ho ta mrtvá hvězda zachrání.

Doopravdy tomu Gabe nevěřil, ale pokaždé si něco přál. Byla to jeho malá osobní nostalgie.

“Baf!” skočil po něm Dave, a Gabe se jenom usmál nad beznadějnou snahou svého kamaráda ho vylekat. Jednou za čas na něj takhle bafne(a trvá to už asi půl roku) a věří, věří že jednou ho vyleká.
(Gabe moc dobře ví, že to se nestane.)

“Jdem dovnitř?Je tu zima.” posumála se Bennet nad dětským chováním svého kluka, a za spojené ruce ho táhla ke dveřím.

“Jo, jo-“ než stačil Dave domluvit, už byl uprostřed předsíně, a připadal si jako by na něj někdo hodil horký ručník a postříkal ho voňavkou.

“Vstupenku!” přivítala ho sympatická prvačka, která se se svojí zrzavou kamarádkou nadšeně ujala role dveřníka.

“Je tu už hodně lidí?” zeptala se jí Bennet a prvačka pokrčila rameny.

“Podle toho co je hodně.Ale každopádně už je tu minimálně půlka vyšších ročníků.” Usmála a znovu nadšeně vyjekla “Vstupenku!” když se Gabeovi za zády objevil vysoký kluk ze třeťáku.

Gabe pomalu postupoval dopředu, a Anitin dům se před nímpromítal jako černobílý film ze třicátých let.

Zdravil se s lidmi, které poznával, a později is těmi, které znal jen ze školních chodeb.

Když zahlédl Anitu, jak poletuje kolem skupinky jeho spolužaček a nadšeně s nimi konverzuje, musel se usmát. Bylo na ní něco milého, něco, co ji obklopovalo jako nevěstu její bledé, bílé šaty. Patřilo to tam, a každý kdo ji viděl, věděl že se děje něco úžasného.

Když si nakonec její úsměv všiml i tebe, plnými krůčky se k tobě semknula, objala hranice tvého těla a zamumlala ti pozdrav do ucha.
---
Pomalu se potácel mezi známými i neznámými tvářemi, Bennet a Dave někde v davu, ale podle všeho jsou u projekce toho filmu, jehož jméno si Gabe po své třetí kávě s rumem nepamatuje, jenom ví, že na začátku, na začátku tam byl zadek nějaký holky.A byla v hotelu?

Další myšlenky se mu třepotají kolem hlavy, ale jakoby je nedokázal chytit. Prostě je nechá plout a usmívá se jejich malinkým pohybům, jakoby mu nevadilo, že je ostatní mohou vidět. Ale zase druhá strana mu říkala „jsou to tvoje myšlenky, nemůžou je vidět“ a tím se všechno zdálo vysvětlené.

Další dvě kafe a motá se hlava. Pomalu, pomalinku se ti alkohol dostává pod kůži, pod vsrtvy krve a svalů přímo do vnitřností, a nikdy jsi nedokázal dlouho vydržet střízlivý(ne po tolika hrncích). Nejvíc tě na tom fascinuje, že se vlastně opíjíš sám, každý tě vždy jen náhodně zahlédne, každý jen prohodí slova, ale doopravdy se mezi stěnami, chodbami, stropy Anitiného bytu potácíš sám, jen tak proplouváš vzduchem jejího domova a pozoruješ lidi okolo, lidi, kteří se nebojí se projevit a ukázat víc než nové spoďáry.

Nepamatuje kde se to v něm vzalo, ale s postupným polykáním a nalévání spíše rumu než kávy, se začal ztrácet sám sobě. Najednou is moc dobře uvědomoval, že není perfektní(a i když tohle vědlě celou tu dobu), každá jeho chyba hop pokaždé znovu uhodila do tváře. Přecházel místnostmi, a přemýšlel, jestli to ostatní vidí, jak se při každé myšlence zarazí, klopýtne, a jde dál?

Přemýšlel, proč nemohl mít normální dětství jako ostatní? Myslel si, že je normální, ale poslední dobou se mu na kůži dral svědivý pocit uvědomění- přemýšlel, kdy mu začalo všechno na sobě vadit? Nemohlo to přece přijít zte dne na den, nemohlo se to vyniřitze třetího hrnku alkoholické kávy, tak kde?Kde přesně se vzrodila ta nechuť a kde přesně je teď on?

Tělem, tělem, je před dveřmi Anitiného záchodu, tělem uýž je uvnitř, a sedá si na poklop toalety, a dívá se do země,do země, do kachliček, a přísahá, že vidí svoje dětství, jak se odráží v těch studených kachličkách, v jejich bílé krémové barvě, jak se mu odvíjí ve všem barvách, které ani nevěděl že si pamatuje.

První scéna – a malý Gabriel běží na záchod a panicky zvrací do umyvadla- nikdy ne do záchodu.Všechno je rozmazané, a nevíš proč, ale máš pocit, že tě asi nutily jíst jídlo-zase.

Další kousek kachličky se rozzáří, a Gabriel přistupuje k okýnku kde vydávají obědy a prosí tichým hláskem, “Nějakou malou porci, prosím” , protože nedokáže sníst ty kvanta jídla co do nich vrážejí svými pohledy a lžícovitými slovy vychovatelky ve školce.

Vracíš se ke svému stolu, cosi zeleného plave v tvojí omáčce, a vzpomínáš si, že tohle ti chutnalo, ale od té doby, jsi to už nikdy neměl.
Podíváš se před sebe- ne, malý Gabriel s podívá před sebe, a vidí blonďatá dvojčata, kluka a holku, v zeleném svetýrku, jak na něj civí. Nemrkají, neotáčejí se jako ostatní děti, ne, jen se dívají. Gabriel pomalu zvedne příbor a začne jíst.

Půjčuješ mu autíčka, malé součástky ale i celé hračky, kousky lega- a on ti je nikdy nevrátí. Je tu jedno speciální autíčko co jsi dostal od tety z Prahy a teď jsi ho půjčil tomu klukovi, a a už jsi ho—pak neviděl. Pamatuješ si jak ti maminka říká, “Co až se na to autíčko bude teta ptát? Co jí řekneš?”

Proletíš školní léta, trapné, nepříjemné vzpomínky.

Někdo se ti líbíl a vysmál se ti, že jsi-

Někdo ti dal facku, protože ses nechtěl vzdát svého místa v šatně, a jenom proto že jsi první týden chyběl – pak ti to dítě volá s brekem a omlouvá se, když mu facku nejspíš vrátila jeho matka.

Experimentuješ s Davem a čtetě tajně porno časopisy. Doopravdy na to nemáte věk, ale je to tak vzrušující a zakázané- a když poprvé zjistíš co je to masturbace, a jak, jak hezký to je, musíš to Daveovi říct. Jenom, on to tenkrát nepochopil.

A jak sis hrál s tím klukem od vedle, s tím starším klukem? Co na tobě viděl? Každopádně, jste si hrály na prince, zajatého a on tě šel vysvobodit... a pak si měnil osobnosti, měnil si osobnosti, a jednou se vrátil, že zavolá Martu a došel a řekl, že je Marta, a přetáhl ho pod plotem, a položil na trávník, a začal líbat ,líbat, dusivě a nemohl jsi dýchat a nelíbilo se ti to.

Ještě teď z toho máš strach, že? Valstně ti líbání přijde trochu nechutný. Bojíš se, že znovu nebudeš moct dýchat.

A možná, chceš, aby ses měl na co vymluvit?

A možná se znovu vracíš sem, sem na střední, do prostoru koupelny a toalety, a kolik je tu asi vzduchu? Kolik času mu zabere než se udusí tady? A vlastně, není dýchání líbání vzduchu?

A teď zadržuje dech, zadržuje si ústa, zavřené oči, dlaně ve vlasech.
Čekáš dokud to nebolí, dokud ten tlak nejde vydržet, dokud můžeš- a pak se nadechneš, rychle, mělce a stydíš se, protože ses právě chtěl udusit a nevyšlo to.

Zjistil, že má hrnek s pitím stále v ruce, tak se do něj zadívá, a pak jeho obsah rychle vypije, rychle až se mu zamotá hlava.

A do očí se mu dostávají kapky vody, slané slané vody, a když si vzpomíná na sebe, na dětství, na to jak nesnáší křik, na ten dusivý pocit, na to, jak neví koho vlastně chce, neví co chce dělat, protože psát nestačí, psát o sobě nestačí, a proč- co to je to s Mortem, a proč se nedokáže lépe přizpůsobit a proč nemůže být aspoň na chvíli normální?!
A voda stéká a stéká po bradě a padá do jeho kalhot, teplé kapky celoročního deště, a když ze sebe vydá vzlyk, připadá si ještě hůř, a ta hořká nenávist se v něm zvedá jako příliv, hurikán, tajfun, jako spousta spousta věcí, které se chtějí převalit na druhou stranu.
---
Myslel si, myslel si, že je úplně mimo. Že kdyby přišel požár, nechal by se pohltit paprsky tavené bolesti, a čekal až se dotknou alkoholu v jeho krvi. Nevěřil, že by ho dokázalo cokoliv dostat z tranzu vzpomínek(tělo), slov(krev), pocitů(mlíko).

Proto se chvíli nedokázal vzpamatovat, když se otevřely dveře a do nich vstoupil někdo vysoký jako pouliční hrdost, někdo tenký jako Gabeovo sebevědomí.

Chvilku, chvilinku mu trvalo, než mu docvaklo kdo to je. A když si to uvědomil, znovu se mu restartovalo celé tělo – a celou páteří mu projel podpultovní strach z černého trhu.

“Mort, Jayjayjay...kurva.” Bylo přesně to co mu proběhlo okolo trámů hlavy.

“Gabrieli?” zamrkal Jay, překvapeně, utopeně v Gabrielových slzách, které mu každým okamžikem stékaly níž a níž do srdce a plic a krevního oběhu.

Pozoroval Gabrielův hrůzou naplněný obličej, tělo, dlaně, a jakmile měl sám dost odvahy se pohnout, poklekl ke Gabrielovým nohám, kolenů, a jejich těla byly v jedné linii.

“Gabrieli...co se stalo?”

A Gabriel mu chce říct, ty ses stal, proč se ptáš, nech mě na pokoji,obejmimě,dohájedohájenejsemokay.

Ale jenom zakroutí hlavou, zakroutí hlavou jakokaždý další teenager který ví, že mu nikdo nerozumí.

A Jay, jako každý druhý dospělý, se snaží pochopit,snaží se tak moc, až se úplně vymyká rovinám teenagerských strachů.

Pomalu se dotkne Gabrielových tváří, pozvedne mu hlavu, a chtěl by vidět jeho rudérudé oči, ale Gabriel zarytě hledí do hrníčku a zkoumá jak oddělit rum od kafe pomocí vůle.

Všechno se stává relativním, všechny zvuky se ozývají jakoby byli hned vedle jejich kůže,

Alcoholic kind of mood
lose my clothes, lose my lube
cruising for a piece of fun
looking out for number one
different partner every night
so narcotic outta sight
what a gas, what a beautiful ass

A oba si uvědomí, ne, ne tahle písnička, a Gabe, Gabe si myslí že je to něco jako registrované partnerství osudu a ironie.

A protože už necítí krev ale rum, protože neslyší nic jiného než

comes
across all shy and coy
just another nancy boy

zvedne oči, hrnek mu vypadne z dlaní a roztříští se o bílé, bílé kachličky a ani jeden z nich se nebojí střepů.

A Gabriel se nakloní, blíž a blíž, a cítí to vzrušení nízko v dlaních, jak mu proráží vlnu strachu a nevolnosti přes cévy a tepnu, jak se mu dostává nízko do těla a jak on sám klesá, klesá, klesá na Jayovy rty, na jeho červenou kůži, na jeho tenké tělo.

A když se jejich rty dotýkají, překrývají se, celý Gabrielův žaludek se přetáčí a cítí pálení, jako by byl Halloween a on šel za dýni se svíčkou v podbřišku.

A když se jeho rty otevřely, Jay se dostal přímo k němu, přímo se ho dotýkal, a bylo jako by byl výbušnina, malá sloučenina, které stačí další dotyk a roztříští se.

Rozkládal se a znovu skládal v objetí Jayových dlouhých paží, prstů, a přemýšlel, přemýšlel, jak daleko hodlá zajít, jak daleko nechá Jaye proniknout, jak nahý dneska skončí?