Prázdninový sen II.

Anotace: Druhá část mého skutečného příběhu...Hodnoťte a pište komentíky...

Sbírka: Prázdninový sen

Asi jsem na chvíli usnula, protože mě probudí mokrá sprcha z pěnového balónku, který po mně hodí ségra.
„Hej! Co děláš? Seš vůbec normální?“
„Nemáš spát, spálíš se a pojď se mnou do vody!“
„Nech mě bejt a neotravuj!“
„Ty seš, ale protivná,“ odvětí ségra a odběhne. Všimnu si taťky, který si v moři povídá s nějakým cizím chlapem. Nepřikládám tomu žádnou důležitost, taťka se prostě jen rád seznamuje. Na rozdíl ode mě.

Kolem poledne se jdeme naobědvat na apartmán a přes největší sluníčko relaxovat ve stínu. Já v posteli s notebookem na klíně. Pouštím si jeden z dalších filmů, které už jsem viděla sice stokrát, ale co jiného tu dělat.

Odpoledne opět na pláž, no prostě rutina. Přestává mě to tu bavit. Taťka se zase baví ve vodě s tím panem neznámým.

Ale co to? Šálí mě snad zrak, nebo tam opravdu stojí i…? Opálený kluk s ježourem na hlavě tam ale fakt je. Tak to je překvápko. No nic. Lehnu si zpátky ke knížce a sleduji, jak se klučina vrací zpátky na lehátko. Zdá se mi to nebo po mně opravdu pokukuje? Dneska už mi vážně hrabe. To bude z toho sluníčka.

Asi po hodině se nade mnou ozve český dívčí hlas:
„Ahoj, nešla by sis s námi zaplavat?“ Zvednu oči, abych se přesvědčila, jestli mě opravdu nehráblo a někdo na mě česky promluvil. To je ta holka od toho neznámýho kluka! Teda teď už vlastně známého, protože se navzájem všichni představíme. Milan je celkem tichej a nemluvnej, zato Monika je ukecaná až dost.

Po plavání mě pozvou na prší, známou karetní hru. Stále prohrávám a končím s počtem kolem deseti karet v ruce. V duchu se utěšuju tím, že neštěstí ve hře znamená štěstí v lásce. Ale když je skóre stejné i po osmi hrách, kdy už s námi hraje i můj taťka a všichni si ze mě utahují, pronesu svou myšlenku nahlas. Monika se divně culí, ale já prohrávám dál. Už mě to dost nebaví, tak jsem ráda, že se ozve mamčin vysvobozující hlas:
„Vážení, nechtěli byste už jít domů?“

Na pokoji mě to nedá a musím o Milanovi pořád přemýšlet. Nevím, jestli si to jen nenamlouvám nebo je to pravda, ale přišlo mi, že mě pořád pozoruje. Po večeří jsem si opět lehla do postele a přemýšlela jsem. Snažila jsem se i číst, ale v hlavě mi stejně proudili jiné myšlenky.

V tom zazvonil zvonek. Ani jsem si toho nevšimla, protože nikdo jiný než známý nebo Drago u nás stejně nezvonil.
„Peťo, máš tu návštěvu,“ oznámí mi mamka a potutelně se usmívá. Kdyby mi to řekla doma v Brně, bylo by to normální, ale kde bych JÁ vzala návštěvu v HR? Jdu ke dveřím a údivem nemůžu ani dýchat.
„Ahoj, nešla by ses projít?“
„No…jo…jasně, půjdu ráda,“ začnu koktat. V rychlosti si převleču aspoň tričko, nic jiného nestačím udělat.
„A žádnou ostudu, dcero!“ vyprovází mě táta rádoby chytrými leč nezbytnými poznámkami.

S Milanem zamíříme na pláž a zezačátku panuje trapné ticho, které nesnáším a proto začnu plácat blbosti. No spíš se snažím nastolit nějakou konverzaci. Kupodivu se chytne, takže když se usadíme na pláži, je konverzace v plném proudu. Koukáme na západ slunce nad mořem, posloucháme šumění moře a vlny narážející na břeh. Asi po dvou třech hodinách Milan zmlkne a je vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí.
„Peťo, co na mě říkáš jako na kluka?“ Možná trapná otázka, ale v té chvíli mi to bylo úplně jedno. Po pravdě mu řeknu, že se mi líbí a chvíli si o tomhle jen povídáme. Romantická atmosféra tomu tak chtěla, teda spíš my dva jsme o tak chtěli, no prostě a jednoduše, jsme se začali líbat. Cítím motýlky v břiše, mravence po celém těle a přeji si, aby to nikdy neskončilo. Bohužel čas je neúprosný a musím jít domů.

Milan mě doprovází až domů. Dá mi pusu na dobrou noc a odchází. Já jdu rovnou spát, protože těch zážitků je na mě moc. Bohužel po dobré věci musí následovat věc špatná, což se platí i pro mě...