Na prvním dojmu nezáleží! 1. Díl

Anotace: Po delší době zase něco na pokračování, tak ať se líbí;)

„No konečně, už jsem se tě nemohl dočkat!“ řekne Adam, když mi otevře dveře.
„Ahoj,“ odpovím na pozdrav.
„Jsme sami,“ řekne s lišáckým úsměvem na své neoholené tváři.
„No, tak to musíme využít!“
Chytí mě za ruku a odvádí mě do obýváku. Posadíme se na gauč a začneme se mazlit. Když v tom někdo zazvoní.
„Sakra!“ zakleje Adam a jde se podívat, kdo to vlastně je.
„Nazdar ty, Stará Kobro!“ slyším, jak někoho vítá.
Opravu milé uvítání, napadne mě.
„Vik, pojď sem rychle!“ křičí ode dveří a mně nezbývá nic jiného, než tam jít.
„Vik, to je Honza, Honzo, to je Viktorie má přítelkyně!“ představí nás Adam a my si podáme ruce.
Honza je sice hezký, ale působí dost namyšleně.
Sotva o mě zavadí pohledem, a potom se baví dál s Adamem.
Adam ho pozve dál a je po jakékoliv romantice. Pánové si otevřou láhev fernetu a já jako bych přestala existovat.
Čím déle však Honzu poslouchám, tím víc mi přijde namyšlený. Sděluje Adamovi své zážitky a nezapomene na to, aby se pochlubil se svými úlovky. Těmi úlovky samozřejmě myslí „slečny,“ které se na nějako dobu staly jeho partnerkami.
O některých neměl nikdy moc vysoké mínění, ale na sex to bohatě stačilo!
„No tak já pomalu půjdu,“ loučí se asi po dvou hodinách konverzace.
„Už chceš jít, vždyť jsme nestihli nic probrat,“ zadržuje ho Adam, ale Honza je neoblomný a skutečně odejde.

„Tak co na něj říkáš?“ zeptá se mě Adam, když se vrátí.
„Nic!“
„Jak nic, tohle byl můj nejlepší kamarád na vysoké!“ konstatuje Adam.
„A to něco mění?“ zeptám se ironicky.
„Ne, ale nemusíš být tak nepříjemná!“
„Já že jsem nepříjemná? Celé odpoledne jsem seděla tady a nudila se!“ hájím se, ale pochopení nenajdu.
„Tak proč jsi neodešla?“
„Tak jdu teď!“ řeknu a zvednu se k odchodu.
„Neblbni, Vik!“ dožene mě Adam v chodbě, ale já se nenechám ukecat.
„Já už tady byla dost dlouho! Měj se!“ řeknu a třísknu dveřmi.

Až na ulici začnu přemýšlet nad tím, proč jsem tak vyváděla. Neměla jsem k tomu žádný důvod!
Vlastně mě vytočil Honza.
Ta jeho nadutost a to, jak mluvil o sobě, jako by byl nějaká celebrita, která prokazuje milost lidem už jen tím, že se na ně podívá!
„Debil!“ ulevím si polohlasně.
„To mluvíš o mě?“ uslyším vedle sebe známý hlas.
Podívám se tím směrem a spatřím Honzu, jak se suverénně opírá a plot a ruce má v kapsách.
„Špehuješ mě?“ zeptám se nabroušeně.
„Ne!“ odpoví s ledovým klidem.
Stále se mi dívá do očí a já mám pocit, jako by mě svlíkal pohledem.
„Tak čau,“ odpovím a pokračuji v cestě.
Dohoní mě a zařadí se vedle mě.
Nic neříká! Jen mlčí!
Kdyby mluvil, cítila bych se lépe. Takhle jsem jen víc a víc nervózní!
„Tak sakra co chceš!?“ vyjedu naštvaně asi po pěti minutách chůze.
„Tohle!“ řekne a přitiskne si mě k sobě.
Svým jazykem pronikne do mých úst a zmocní se jich jako mávnutím kouzelného proutku. Samozřejmě se snažím bránit, ale on to čeká a dost pevně mě obejme a přitiskne ještě víc k sobě.
Hladí moje záda, moje vlasy můj zadek…
Kdo by se nepoddal tomu krásnému okamžiku!
Líbáme se stále s větší intenzitou, ale mě se v mysli vynoří Adamova tvář!
V jedné jediné sekundě mi dojde co se děje a místo, abych Honzu líbala ho kousnu!
„Au! Co děláš?“
„Tohle!“ řeknu a jednu mu vpálím. Nečeká to, ale když ho chci udeřit znovu, chytí moji ruku a zašeptá: „Nemysli si, že to takhle skončí!“
Otočí se a odchází.
Ani se neohlédne!
Slzy, strachu, ponížení a beznaděje mi stoupnou do očí a je pozdě je zadržovat.
Nechám je volně stékat po tvářích…