Na prvním dojmu nezáleží! 2. Díl

Anotace: Tak tady je pokračování... nic nenaznačím, posuďte sami!;)...

… „A to tě jen tak z ničeho nic políbil?“ zeptá se Ema, moje nejlepší kamarádka, když jí vypovím, co všechno se včera událo.
„Jo, je to tak jak jsem ti řekla. Prostě mě z ničeho nic políbil, ale když jsem ho odstrčila, řekl, že tím jsme spolu ještě neskončili. Emo, já mám strach!“
„Z čeho prosím tě?“ zeptá se Ema nechápavě.
„Z čeho? Ty se ptáš tak hloupě? No přece z toho, že to Honza všechno řekne Adamovi!“
„Myslíš?“ pochybuje.
„Nevím, ale co kdyby…“
„A i kdyby tak co. Koho miluješ?“ zeptá se z ničeho nic.
„Adama!“ odpovím bez rozmýšlení.
„No, tak vidíš. Nedělej si s tím starosti, to se nějak vyvrbí,“ chlácholí mě.
„No jo, ale my jsme se včera s Adamem pohádali!“
„Proč? Snad ne kvůli Honzovi!“
„Jo kvůli němu. Štvalo mě, to jak se choval ale nejvíc mě naštvalo to, že s ním Adam jakoby souhlasil!“
„Tak si promluvte a hotovo, řekni mu, co se včera stalo a uvidíš že tě pochopí!“
Další naši konverzaci utne mobil, který mi zazvoní v tašce.
„Haló!“ ohlásím se.
„Ahoj, Vik, tady Adam!“
„Ahoj,“ odpovím a mám strach co mi teď řekne.
„Můžeme se vidět?“ zeptá se.
„Jo jasně, kdy ti to vyhovuje?“
„Hned!“
Domluvíme si místo našeho setkání a já se s Emou rozloučím.
Když se blížím k tomu místu je ve mně jen malá dušička. Pokud to Adam už všechno ví, tak nevím jak se budu bránit, nevím co budu říkat, jak se budu chovat nevím vůbec nic.
Přijde mi, že jsem naprosto vymazaná!
„Ahoj!“ pozdravím ho, když přijdu.
Čeká tam na mě. Vypadá pobledle a unaveně, jako by celou noc oka nezamhouřil!
„Ahoj,“ řekne a něžně mě políbí na ústa.
Nastavím mu je.
Něžně, tak neuvěřitelně něžně mě políbí.
„To, jak jsme se včera pohádali byla moje vina, promiň,“ začne bez jakéhokoli úvodu.
Jeho smutné oči se vpíjejí do těch mých a čekají na odpověď.
„Není to jen tvoje chyba. Neměla jsem hned vyletět, promiň!“ odpovím.
Je pravda, že za něco může on, ale vím, že nemůže za všechno.
Měla jsem zapomenout na nějakého Honzu, který si o sobě myslí bůh ví co!
„Já vím, ale měl to být náš večer a dost rychle se to pokazilo. Promiň!“ zašeptá a znovu mě políbí. Tentokrát už ne tak něžně, ale spíše vášnivě.
Je z něj cítit touha.
Silná touha!

„Musím ti ještě něco říct!“ řekne, když ležíme ještě nazí v posteli. Hlavu mám položenou na jeho hrudi a poslouchám, jak mu bije srdce.
„Co se stalo?“
„Musím odjet na služební cestu!“
„Cože?“ vyletím do sedu a podívám se mu do očí.
„Kdy? Na jak dlouho?“ zahrnu ho otázkami.
„Koncem týdne a asi na tři týdny!“ odpoví sklesle.
„Cože? Na tak dlouho! A kam jedeš?“ zeptám se a doufám, že to bude někam blízko, abych tam mohla alespoň o víkendu přijet za ním.
„Do Španělska!“ řekne a mě je jasné, že nikam nepojedu!
Znovu se k němu přitulím a vychutnávám si jeho blízkost.
„Nechci, abys odjel!“ zašeptám a on mě k sobě přitiskne.
„Mně se taky nikam nechce, ale musím!“ řekne a překulí se na mě.
„Ale teď jsem tady s tebou a nikam neodjíždím, tak si to musíme ještě pořádně užít!“ řekne s úsměvem…

„Tak za tři týdny!“ řekne Adam na letišti.
Hlasatelka už několikrát vyzývala všechny cestující k odletu do Španělska, ale Adam se nějak nemá k odchodu.
„Miluji tě!“ zašeptá mi do ucha.
„Já tebe taky!“ řeknu tiše. Do očí mi stoupnou slzy, ale Adam už opravdu musí jít.
Když mi zmizí z očí pomalu se vydám domů.
Před letištní halou se ale setkám s Honzou….

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!