Černá a bílá 22

Anotace: slibovaný závěr je tady,nebudu to dál komentovat,ale ráda bych se dočkala posledních komentářů od vás,děkuju moc všem,kteří tohle všechno přečetli,kterým se to líbilo a kvůli kterým jsem to psala, děkuju

Sbírka: Černá a bílá

Oheň hořel, každou chvíli přikládaly. Léto končilo a takto pozdě večer se už ochlazovalo. Seděli všichni společně okolo ohniště, popíjeli, bavili se, vyprávěli si zážitky z prázdnin. Utekly strašně rychle. Pro někoho byly skvělé, pro někoho normální a pro někoho možná nejhorší v životě. A tak bylo o čem povídat. Někteří však mlčeli a koukali do plamenů, které se jim sytě odrážely v očích. Oheň před nimi téměř tančil, praskalo to v něm a od jejich „tábora“ se zvedal dým.
Přece jen se shodli na tom, kam a kdy pojedou na společný výlet. Bylo 18.srpna. Vyrazili stanovat k blízké přehradě, dorazili tam na kolech, postavili si stany a na pár dní se tu usadili. Dnes byl poslední večer. Mělo to být takové menší rozloučení s prázdninami. Ale i tak tu pár lidí chybělo. Filip jel s tetou jako vedoucí na tábor, chyběla i Vlasta. Podle Dušana to byla taková delší a silnější pauza, Vlasta však věděla, že je to konec. A nehodlala proto strávit několik dní na samotě s člověkem, kterého zbožňovala a který jí měl očividně teď plné zuby. Eva ležela Štěpánovi v náruči a beze slov sledovala oheň. Jak pomalu opaloval přiložené dřevo a nechával za sebou jen černo. Když tak poslouchala vyprávění kamarádů, jaké měly úžasné prázdniny, jak si užívali naplno každý den, … Pošeptala Štěpánovi něco do ucha, zvedla se a vydala se směrem od ohniště někam k lesu. Hned na to se jejím směrem vydala i Kamila. Doběhla ji v půli cestě. „Co se s tebou děje?“ šla na ni přímo. Všimla si Eviných častých změn nálad. A ne jen tady, už od začátku prázdnin byla taková. „Seš poslední dobou nějaká divná.“ Eva šla dál mlčky a zastavila se až těsně před lesem, daleko od všech ostatních. Sedla si a tvář schovala do dlaní. Kamila, přestože neměla ani páru, o co jde, si sedla vedle ní a tiše čekala. „No tak, mluv. Uleví se ti,“ povzbuzovala ji. Eva se na ni podívala ironickým pohledem. „Tohle bys slyšet nechtěla,“ řekla jen a znovu se schovala do vlastního bezpečí. Kamila seděla bez hnutí, šokovaná kamarádčiným chováním. Seděla a čekala. A dočkala se. Po chvíli ticha Eva promluvila. „Podvádím Štěpána,“ pronesla do ticha. Kamila nemohla věřit svým uším. Vyjeveně zírala na svoji kamarádku a nebyla schopna slova. Eva si ironicky odfrkla nad její reakcí. „A jako … proč?“ vypadlo z Kamily, „s kým?!“ Eva, která tento večer propadla splínu, už to vše v sobě dál dusit nemohla. „S Alešem.“ Údiv kamarádky nebral konce. Ani se už nemusela ptát. Eva se sama potřebovala vymluvit, ospravedlnit, odsoudit, vše si to nahlas srovnat v hlavě, snad ji pročistit, nebo na vše zapomenout. „Už od začátku prázdnin.“

V hlavě se jí vynořilo, jak se tehdy vrátila ze společné dovolené s Bílými. Téměř celý týden proležela v zatemněném pokoji. Skoro vůbec nejedla, rapidně zhubla a deprese jí nedovolila se ani postavit na nohy. Vše jí bylo jedno. Veškerý čas proseděla v koutě tmavého pokoje a přemýšlela. „Prázdniny … a život vůbec je moc krátký na to, aby si jej proseděla v temném pokoji,“ řekl jí tenkrát otec. Sedl si vedle ní. Nechtěl vědět, co se stalo, nechtěl znát, nad čím přemýšlí. Štěpán se u nich ten týden několikrát stavoval a Eva ani jednou nevylezla z pokoje. Vyhýbala se mu, vyhýbala se celému světu. Otec ji hodně podpořil, řekl několik velmi chytrých slov, dodal odvahu udělat to, co chce. Pak teprve vyšla z domu ven.
Sešla se se Štěpánem, omluvila se mu za těch několik posledních dní a vše bylo jako dřív. Téměř. A potom … šla jednou do knihovny, když vedle ní u chodníku přibrzdilo auto, jí velice známé. I SPZ už si pamatovala. Okénko u spolujezdce se stáhlo a za volantem seděl Aleš. „Nechceš svízt?“ Ani nevěděla jak, seděla vedle něj a naváděla jej ke svému cíli. Byla to ideální příležitost udělat to, k čemu jí otec (ač nevědomky) dodal odvahu. „Chtěl jsem se ti omluvit,“ pronesl po chvíli, co tiše naslouchali staré písni z rádia. „Nemáš za co,“ odpověděla. Vážně, to ona byla přece ta, kdo ho políbila. Ona si začala a na ní je teď, aby se to vyjasnilo. „Byla to přece moje vina,“ pokračovala, přestože nevěděla přesně, jak pokračovat. Mezi jednotlivými větami byly nekonečné pauzy, kdy volila ta vhodná slova. „Přemýšlela sem a mám v sobě děsnej zmatek.“ „Jo, to já taky …,“ ale domluvit ho nenechala. „Vím jistě, že Štěpána miluju,“ (Kdybys věděl, jak těžko se mi to říká, myslila si při tom.), „ale bez tebe je mi strašně smutno.“ Položila mi ruku na jeho a pevně ji sevřela.

„Ale to je strašný,“ namítala Kamila, která se z toho ještě pořád nemohla vzpamatovat. „A to je ti jako jedno, že jsou to bráši?“ Překvapením skoro zapomínala dýchat. „Si asi myslíš, že jsem bezcitná mrcha, že jo?“ koukla se na ni zklamaně Eva. Už když to vše začínalo, bylo jí jasné, že ji nikdo nepochopí. … snad jen Aleš. „Ale to je právě naopak. Tys mě nepochopila. Já jsem těch citů plná. Já … miluju je oba. Pozorovala jsi je někdy? Pořádně? Oba jsou dokonalí a to málo, co chybí jednomu, má zase ten druhý.“ Kamila na ni nevěřícně zírala. Jo, přesně takovou reakci jsem čekala. Vážně ji nepochopí. V oku se jí zaleskla slza.

„Je to hrozný, když se musíme takhle schovávat,“ říkala nešťastně. Procházeli se spolu po parku města, dost vzdáleného od toho jejich. Jen šli. Nedrželi se za ruce, neobjímali si. Jen šli vedle sebe. „No jo, ale jinak to přece nejde,“ namítal. „Já vím,“ vykřikla skoro. Byla nervózní. „Já vím.“ Zahnuli k lavečce a posadili se. „Já vím a je to moje vina.“ „Ne, není …“ „Ale je. Copak ty se musíš skrývat? Copak ty někoho podvádíš?“ říkala nešťastně, vyčítala si to vše sama sobě. „Evi, není to lehký, já vím. Stačí říct a nebudeš se muset trápit …“ Věděl, že Štěpána miluje. Řekla mu to, cítil to, bylo to na ní vidět. Silně mu ale stiskla ruku, jasný signál, že nic říkat nebude. Jejich vztah byl … zvláštní. Pomiňme to, že ona je zadaná, a podváděný, že je jeho bratr. On věděl, že je má ráda oba. Cítil, jak ji to bolí a trápí, ale to vše byla jen a jen její volba. Vše bylo na ní. Při každém jeho doteku cítil její lásku, touhu, a přitom bolest, pláč a smutek. Bolelo ji, že Štěpána zrazuje. „Co mu to děláme?“ zeptala se do ticha, spíš sama sebe. Políbil ji do vlasů. „To bude dobrý,“ řekl. Sám tomu však nevěřil.

Bylo ticho. Kamila si to vše snažila srovnat, Eva mlčela a byla za ten klid vděčná. Před očima se jí vybavovaly všechny chvíle s Alešem. Na tváři se jí dokonce na chvíli objevil i letmý, ale spíš smutný úsměv, když si vzpomněla na oběd u Bílých. Byla tam tehdy pozvaná a kromě pana Bílého se opět všichni sešli. Seděla vedle Štěpána, paní Bílá s Alešem naproti nim. Aleš se tehdy dotýkal jejích prstů u nohou a na tváři měl téměř dětský výraz radosti. Z poklidné večeře je vyrušil až zaražený výraz paní Bílé a její následné poznámka: „Seš normální, Aleši, kopat mě pod stolem? Copak jseš malej?“ Všichni čtyři se rozesmáli, ale jen on a Eva znali pravý důvod. V tenhle okamžik však tato situace Evě probořila poslední hráze pláče. Jak jsem mohla?

Jako pokaždé šla tou stejnou ulicí, ve smluvený čas se procházela po chodníku. Opět spolu jeli mimo město, prožít spolu aspoň chvíli času. Procházela se, v té stejné ulici, jako jí zastavil prvně. Tentokrát však na rohu, u staré bílé vilky zahlédla Štěpána. V té stejné ulici, ve smluvený čas vedle ní zastavilo i to dobře známé auto. Stáhlo se okénko a za volantem seděl Aleš. Než se k němu ale zohnula, zamávala jako zvesela Štěpánovi a volala jej k sobě. „Teď ne,“ řekla tlumeným hlasem řidiči. „Ahoj, zlato,“ píchlo ji u srdce, když tohle říkala před Alešem. Aleše píchlo u srdce, když viděl svého bratra šťastného a vzpomněl si, co měli zrovna v plánu. „Kam jdeš? Aleš se nabídl, že mě vezme domů,“ pokračovala ve lži a topila se v ní víc a víc. „To neuhodneš,“ obrátil se na ni rozjařeně. „Za tebou,“ a znovu ji políbil. Aleš odvrátil pohled. Panebože, já jsem vůl. Když se na ně opět otočil, už ale věděl, proč to dělá. A bylo mu jasné, že to za to stojí. Nasedli tedy oba k němu do auta a odvezl je až před její dům. Rozloučili se s ním a zmizeli uvnitř.

„A myslíš, že to Štěpán netuší?“ ptala se jí. To přece není možné, aby na nic nepřišel. Měl je pořád na očích, vrtalo jí hlavou. „Myslím, že ne. Určitě ne.“ Byly to pro ni ty nejhorší prázdniny. Milovala Štěpána a podváděla jej. Milovala Aleše a podváděla jej. Nevěděla ale, kdo z nich je na tom hůř. Zda ten, který nic netuší, nebo ten, který o všem ví a musí přihlížet. Nemohla být se Štěpánem téměř ani chvíli bez výčitek vůči Alešovi, a už vůbec neměla chvilku klidu s Alešem, tak ji sžíralo svědomí ohledně Štěpána. Ani jednomu se nedokázala dát naplno.

„Dobrý den,“ pozdravila paní Bílou, když se vyzula na chodbě a procházela kolem obývacího pokoje ke schodišti. Štěpán ji táhl za sebou nahoru a nedovolil jí s paní Bílou prohodit jediné slovo. Nahoře na chodbě ještě potkali Aleše, jen se zběžně pozdravili a pak už zmizeli u Štěpána v pokoji. Zavřel za nimi dveře a zamkl je. „Aspoň nás nebude nikdo rušit,“ usmál se ni a klíč položil na stůl vedle prázdné sklenice. Bylo teplé letní odpoledne, slunce pařilo, na ulici se téměř nedalo vydržet. Horký vzduch sálal ze silnic a žhavil den na větší obrátky. Posadila se na postel a on vedle ní. Okamžik si ji prohlížel. Poslední dobou nějak zhubla. Vždycky měla pěkné kulaté akorát pozadí, břicho rovné, s pár téměř neviditelnými záhyby. Miloval její tělo, miloval ji. Nebyla z těch, které se neustále hlídají v jídle, když ji to přepadlo, věřil jí, že s ní víc než dospělý chlap. Na druhou stranu ráda sportovala a tu zmrzlinu navíc si mohla dovolit. Stejně tak věděl, že si z váhy či pevného břicha nic nedělá. Miloval ji. Jenže teď seděla proti němu, pohublá, bledá. Přisedl si k ní blíž, objal ji a políbil na krk. Pomalu začal stahovat černé ramínko lehkého tílka, které měla ten den na sobě. Ani se nehnula. Odhrnul jí vlasy na bok a políbil ji na ucho, na tvář, … Pohnula se jen nepatrně. Pomalu ji položil na postel. Když už jí triko téměř celé vyhrnul, zastavila ho. V tu chvíli se jí naprosto živě vybavila scéna z loňského roku, kdy ji podobně odmítl Vojta. Ne, já taková nejsem, opakovala si v duchu a její duše plakala. „Dnes ne,“ zaprosila, sedla si a zpravila si tílko. „Dobře,“ hlesl potichu Štěpán, sedl si vedle ní a aspoň si položil její hlavu na rameno. Asi ji něco trápí.

Kamila stále kroutila nevěřícně hlavou. Eva vedle ní už brečela, přerývaně dýchala a hledala ta správná slova na ospravedlnění. „Ty nevíš jaké … jaké to je … Já … nemůžu vydržet sama se sebou … Když ráno vstávám, myslím na Štěpána, a když večer usínám, myslím na Aleše. Celý dny … mám nesnesitelný výčitky svědomí … já … už to nemůžu vydržet.“ Rozbrečela se tak, že už nebyla schopna mluvit. Padla Kamile do náruče a plakala jako malá holčička. Ale bolest neodnesl ani proud slz. Tohle vše moc komentářů nepotřebovalo a Kamila to věděla. Vše, co slyšel a co viděla, jí stačilo, aby poznala, jak špatně na tom její kamarádka je. Hladila ji po vlasech, utěšovala ji. V mysli se jí však vynořovaly otázky, na které se bála zeptat. Jak daleko to došlo? Jak moc Štěpána podvedla, jak moc mu lže? Nakonec se zeptala. Potichu, opatrně. „Nespala jsem s ním. Nespala,“ vzlykala a ramena se jí pláčem třásla.
„Tak co, probraly jste potřebný holčičí věci?“ ptali se jich ostatní, když se vrátily k ohni. Přisedla si opět ke Štěpánovi, pohled zabořený do země. „Jasan. Ale tomu bys, Dušane, nerozuměl,“ odbyla ho Kamila a ušetřila tak Evu blbých poznámek. „No, a tak jsme tam opět prošli ty stejný památky, který stojí už kolik let na stejným místě. Šílená nuda,“ stěžoval si Mirek, který byl ještě před pár dny s rodiči na dovolené v Praze. „Ty jo, já už v Praze nebyl,“ vzpomínal nahlas Dušan a nasadil stupidní výraz. „Tak ty vole,“ smál se mu Karel, „ty snad ani nevíš, kde Praha je.“ „To jo. A to se tam brácha za tejden stěhuje.“ Eva i Kamila se na Štěpána prudce otočily. Zmateně na něj hleděla a málem v tu chvíli omdlela. „Já jsem ti to neříkal?“ podíval se na ni podiveně. „No jo, vzali ho do Prahy a odjíždí už příští týden. Otec mu tam zařídil byt, stěhuje se nám, brašule, do Matičky stověžaté.“ „Ne, to jsi mi neříkal,“ hlesla nepřítomně. Obrátila se zpět k ohni a měla co dělat, aby zadržela další slzy.

Jako pokaždé šla tou stejnou ulicí, ve smluvený čas se procházela po chodníku. V očích odhodlaný výraz vyřešit to vše jednou provždy. Proseděla doma spoustu času, než si to vše pořádně promyslela. Od té doby, co se vrátili ze společného stanování u přehrady, nemyslela na nic jiného. Oči se jí stále plnily slzami, když si vzpomněla, že Aleš odjíždí. To přece není možné. To nejde. Když se na to ale podívala z druhé strany, byla to možnost, jak ukončit jejich trápení. Odjede a bude konec. A chci vůbec konec? ptala se sama sebe. I kdybych nechtěl, odpovídala sama sobě, jinak to nejde. Nemůžu být s oběma, zničilo by nás to všechny. A s Alešem bych nemohla být ani po tom. Štěpána opustit nemůžu. Miluju ho a on za nic nemůže. Ale i kdyby … nemohla bych být po tom všem s jeho bratrem. Vlastním bratrem. Kamila tvrdila, že pokud Štěpána opravdu miluju, můžu s ním i dál zůstat. Záleží jen na mém svědomí. Mám se mu přiznat? Mám mu říct pravdu, že jsem ho dva měsíce podváděla s jeho bratrem? Pochopil by, že ho i přesto miluju? Nebo mám mlčet a netrápit ho? Z úvah ji vytrhl známý zvuk stahování okénka. Vedle ní stálo bílé auto. Nasedla a beze slov vyrazili z města ven. Usmál se na ni. Nevěděl, proč se s ním dnes sešla. Netušil to a hřál jej pocit, že ho musí vidět. „Proč jsi mi neřekl, že se stěhuješ?“ zeptala se ho, když minuli ceduli s názvem města. Trhl sebou. Stále sledoval silnici, jeho pohled se ale změnil. „Já … nechtěl jsem … nemohl …,“ hledal slova, kterými by se ospravedlnil. Sám však na nic nepřicházel. Neznal žádný rozumný důvod, proč jí to neřekl. Vlastně ani nerozumný. Asi byl jen srab. „Promiň,“ hlesl. Projížděli krajinou, za sebou nechávali město se všemi těmi komíny, domy, lidmi. Na jedné lesní cestě odbočil a zastavil. „Odjíždím v pátek.“ Za dva dny. A on by mi to sám pořád ještě neřekl. Zírala na desku před sebou a nebyla schopna slova. I on ze sebe nevydal ani hlásku. Pak ji ale vzal za ruku. „To je konec, že jo?“ ta otázka však zněla jako už jasná věc. Její slova mu probodla srdce. „Jinak to skončit nemohlo,“ řekl větu, jejíž obsah znali oba dva už od začátku prázdnin. „Víme to oba.“ Vysoukala se z jeho sevření a vystoupila z auta. Opřela se o kapotu, ruce založené na prsou, snažila se přemoci pláč. Přistoupil k ní, objal ji kolem ramen a šli se projít do lesa. Celou cestu mlčeli a jen si užívali přítomnosti toho druhého. Tiskla se k němu a nechtěla, aby tento den skončil. Ale jinak to skončit nemohlo, připomínala si neustále dokola.
Po malé lesní cestě došli až na osamělou louku. Ze všech stran byla obstoupena lesem, mladými stromky, kterými se sotva někdo protlačí. Malá louka, neposečená tráva, sem tam nějaký barevný kvítek. Hned na kraji se sesula na zem a nebyla schopna jít dál. Tvář si zakrývala dlaní. Přidal se k ní a konejšivě ji hladil po zádech. Po chvíli k němu vzhlédla. Za slunečního svitu ty malé medové tečky v jeho očích zářily. Zkoumala jeho rysy, jeho rty, snažila si jeho tvář vrýt navždy do paměti. Přiblížila se k němu a políbila ho. Prvně jemně, něžně, plno opatrnosti. Jen se zase nespálit. A znovu se od něj odtáhla. Sledoval ji, cítil to stejné co ona. Jejich poslední společné okamžiky. Opět pohlédla do jeho očí. Panebože, odpusť mi! Políbila ho, tentokrát však úplně jinak. Vášnivé, plné touhy, chtíče, vzrušení, dravosti, … Svalili se do trávy, pár pohyby z něj svlékla triko a zlíbala celou jeho hruď, věnovala se každému milimetru jeho kůže. Ani on nezůstal pozadu. Ve víru touhy a vášně se za chvíli ocitli úplně nazí. Naposledy se na ni podíval, ale neviděl jedinou známku zaváhání. Dlouze ji políbil a přitom do ní vstoupil. Hruď se jí zvedala v pravidelném rytmu, zasypával její tělo polibky. Po chvíli si oba vyčerpaně lehli vedle sebe, zpocení a vyčerpaní. Přivinula se do jeho náruče. „Miluju tě,“ zašeptala a z jejího oka na jeho hruď dopadla slza. Ještě mu tohle nikdy neřekla, nemilovali se, neměla na to odvahu. Ale místo štěstím se jeho srdce zaplnilo smutkem. Tohle je absolutní konec.

Hodiny na nádraží ukazovaly 14:48. Za dvě minuty odjíždí. Odjíždí pryč a dlouho se nevrátí. Stála vedle Štěpána v jeho objetí, paní Bílá dávala synovi poslední rady do velkého města a nervózně vedle něj přešlapovala. Kladla mu otázky všeho druhu, neustále si prohlížela jeho krosnu, zda na něco nezapomněl. Vlak právě přijížděl na nádraží a zabrzdil. Otevřely se dveře, ze kterých se vyrojil dav cestujících. Aleš dostal poslední pusu na čelo a pak i se svým zavazadlem nastoupil do vlaku. Našel si místo k sezení, vykoukl z okna a kýval na veškeré příkazy matky. Štěpán se spokojeným úsměvem na tváři seděl vedle Evy na lavičce. „Dělá, jako by umřel,“ usmál se ještě víc a zamával bratrovi. Nekomentovala to. Radši. Výpravčí zapískal, zamával „lízátkem“ a vlak začal funět. Pohlédla na něj a nespouštěla z něj oči, dokud nezmizel z dohledu. Pak zabořila tvář do Štěpánovy náruče. „A je pryč,“ povzdechla si paní Bílá, když se dostatečně vynadívala na mizející vlak. A je pryč …