Už jí to fakt řeknu

Anotace: Nic si o mě nemyslete! Ale tohle jsem fakt musel napsat.... :)

Tak ti teda dík – pomyslel jsem si, když zase jednou zničila, zadupala a spálila všechno, co šlo. A nejhorší na tom bylo, že snad dokonce nevědomky. Ve skutečnosti jsem se jen nakysle pousmál, jedním zdviženým koutkem, a kromě řezavého pohledu jsem na sobě nedával nic znát. Ona si jen tak stála přede mnou a vrátila se k původnímu tématu. To už jsem ji ale neposlouchal.
V hlavě mi plula lodička po Vltavě, slyšel jsem cvrčky, kteří naprosto indiskrétně řvali do romantického šepotu, pozoroval stíny vrhané půlnoční katedrálou, znovu šel na kouzelnou procházku po spících Hradčanech... Tak nějak jsem myslel na všechno nedůležité. Můžete říct, že je to přeci moc krásné, že jsou to ty okamžiky, které si přikládáme na duši tam, kde jsme se odřeli, nebo na zlomené srdce, na hořké slzy... Ale v tu chvíli to nemělo žádnou hodnotu. Žádnou. Stejně jako celý tenhle mizerný den.
Ona to vůbec ani neví. Jak by taky mohla. Ještě jsem jí to neřekl, ale nebylo kdy. Pořád se bojím, že by to nepochopila. Že by řekla, to svoje důrazné – To snad ne! Není zlá, to ne, ale když přijde na věc, tak to tak vždycky dopadne. Celé je to jako jedna tragikomedie. Taková ta, jak v ní vždycky všechno dopadne špatně, ale všechno je to tak moc špatně, až je to absurdní, absurdně směšné, ale mě já asi nemám ten smysl pro humor. Možná, že pro aktéry příběhu tam asi z toho nezbývá nic z té komedie.
Nejpikantnější na tom je, že se pořád snaží chovat jako skvělá kamarádka, a když to vezmu kolem a kolem, tak já zase jako skvělý kamarád. Je moc upřímná, milá, a neznám nikoho, kdo by o ní neřekl, že není krásná. Fakt kočka. Kus. Známe se už nějakou dobu, ale nikdy předtím se to nemělo takhle zvrtnout. Nikdo by nečekal, že i po té dlouhé době se má ukázat, že vlastně jeden druhého až tak moc dobře neznáme. Bolí mě pomyšlení, že stačí pár slov a všechno se může pokazit. Ale já ta slova říct musím, já už nemůžu dál. Nedá se to vydržet, a už je to prostě nevyhnutelné. Už párkrát k něčemu málem došlo, ale vždycky jsem to nějak nakonec zahrál do autu. Napořád to ale takhle nejde. Zbláznil bych se. Prostě jí to řeknu a hotovo. Zkrátka dneska večer, až se bude zase tak vyzývavě usmívat, tak jí to povím. Bude to od srdce. Řeknu jí, že ne, že nemám zájem, že už miluju Karla...