Až otočíš poslední stránku II.

Anotace: dojde na Petrova slova? jak snasi Aneta Matousovu workoholickou povahu? a co Renata?

MATOUŠ
„Co pořád děláš, u toho počítače? Ti z těch her za chvíli začne hrabat, ty jo,“ kroutil nad Petrem hlavou a postavil mu na stůl hrnek čaje. „Houby, já nehraju. Chatuju. Víš, kolik tady najdeš zajímavejch lidí? A těch holek, co se chcou seznámit …“ zasnil se na chvíli Matoušův spolubydlící. „Běž se radši nasnídat,“ zamluvil toto téma Matouš. Sedl si na postel, v jedné ruce držel namazaný rohlík a do druhé si vzal knížku. „Jak můžeš přes internet najít tu správnou holku? To je přece blbost,“ nedalo mu to a zvedl po chvíli hlavu od stránek učebnice. „To by ses hochu divil,“ usmála se na něj z kuchyňky kamarádova ušatá hlava. „Já zas nechápu,“ chtěl mu to vrátit Petr, „jak to s tebou může Aneta vydržet, když pořád sedíš nad knížkama? Mě by z toho švihlo. A vůbec, proč si nejdeš zase někdy zaběhat?“ Matouš zvedl pohled, zamířil jej na spodní šuplík skříně a chvíli jen tak tiše zíral. „Mám spoustu práce,“ pronesl na konec tónem, kterým debatu na toto téma ukončil. „Blbost,“ namítal znovu Petr, „koukej na mě. Kolik mám volnýho času. A taky prolízám.“ Ale jak, dodal už jen pro sebe Matouš a začal se znovu soustředit na výklad v učebnici.

RENATA
Seděla v lavici a odpočítávala poslední minuty vyučování. Dnešní poslední hodina se blíží ke konci a ona se jej už nemůže dočkat. Tři … dva … jedna … „Konečně,“ vydechla. Shodila věci z lavice do batohu a vyrazila ven. „Hej, Renato,“ zavolal za ní někdo téměř přes celou učebnu. Otočila se, ale v tu ránu by byla nejradši, kdyby to vůbec nedělala. Ten hlas patřil nejhorší holce na škole. Mozek měla jako slepice, ale díky své podlézavosti zatím vždycky prošla. „Tak jsem slyšela, že ti napařili doučko,“ vítězně se na ni usmívala. Renata jen protočila oči v sloup. Nejradši by jí dala pěstí. Otočila se a odcházela. Vyprovodil ji smích většiny třídy. „Debílci,“ uklidňovala se v duchu.

Vyšla ven před budovu fakulty, jarní den prosvěcovalo slunce, bylo příjemně teplo. Jakmile se za ní zavřely dveře, vytáhla z kapsy cigarety a jednu si zapálila. Sedla si na schod a chvíli se jen tak rozhlížela. Potřebovala chvíli vypnout. Ale dlouho jí to nevydrželo. Na druhé straně silnice uviděla známou postavu. Vesele se usmívala a mávala na ni. Radost ze setkání ale neopětovala. Naopak. Vrhla jejím směrem otrávený pohled. Zvedla se, típla cigaretu o zeď fakulty. („To máš za to,“ škodolibě si poznamenala pro sebe. Neměl mě ten správce vyhazovat v zimě s cigárem na mráz.) Zabočila vpravo, po pár metrech zatočila na přechod a přešla silnici. Nadšený David jí šel naproti. Když došel až k ní, usměvavý ji pozdravil a objal kolem pasu. Chtěl ji na přivítanou políbit, ale uhnula, a tak dostala jen letmou pusu na tvář. „Rozešel jsem se s Pavlínou,“ oznámil jí šťastně a tiskl ji k sobě ještě víc. „Cože?“ vykřikla, odstrčila jej od sebe a držela se dál. „Co vyvádíš?“ nechápal. „To kvůli tobě,“ a znovu se k ní přiblížil. „Dej mi pokoj. Co si vlastně o sobě myslíš?!“ David zůstal stát na místě, nevěřícně na ni zíral a nezmohl se na slovo. „Co čumíš? Nech mě na pokoji, je ti to jasný? Dej ode mě ty pracky pryč,“ zvýšila hlas, když se ji snažil obejmout. „Ale co je? Vždyť my dva … no přece včera … u Boty v té kabině … to bylo úžasný,“ kroutil David hlavou a nechtěl se vzdát naděje. „Co, včera? Bylo to děsný! Hele, fakt, dej mi pokoj,“ otočila se na podpatku a přešla zpět přes silnici. Dostihla právě zastavující tramvaj a bez lístku se vydala do centra. David stál pořád na tom místě, kde jej opustila, a díval se, jak tramvaj i s Renatou odjíždí pryč.

ANETA
Zase přemýšlela. Přemýšlela o jejich vztahu. Připadal jí pořád stejný. Neměnný. Byl jako rutina. Viděli se málo. Když už byli spolu, tak se učili. Buď spolu nebo každý sám. Ano, i když byli spolu, byl každý sám. Smutné. Uvědomila si to teprve nedávno. A věděla, že to tak nebude moct nechat. Na tohle ona nebyla stavěná. Bude si muset s Matoušem promluvit a pokud to nepomůže, tak přistoupit k jinému řešení. I kdyby mělo být bolestivé. Ona chce vztah, kde se bude bavit. Bude se smát. Nechápala, proč se jí právě teď vybavily ty zelené oči. A usměvavá tvář. Zakroutila hlavou, jako by chtěla ty myšlenky zahnat pryč. Daleko. Ale stejně to bylo jedno. Pravděpodobnost, že ho ještě někdy potká, zvlášť, když ho předtím nikdy v tramvaji neviděla, byla mizivá.

Jela opět na hodinu. Tanec byl její život, ale stejně šla raději na medicínu. Přišlo jí to jako mnohem lepší způsob, jak žít svůj život. I jak pomoct druhým. Prostě ho naplnit pomocí druhým. Taky proto si vybrala ze všech možných oborů právě všeobecného dětského lékaře. A i v tom se od Matouše liší. On to dělá pro peníze. Pro zajištění budoucnosti. Jí na penězích pramálo záleží.
S tancem začala v devíti letech. Byl to balet. Až ve třinácti si uvědomila, že to není pro ni, i když tancovat chtěla dál. Zkoušela hip-hop i disko tance. Ale to také nebylo ono. Pak ale zkusila latinu. A věděla, že to je to pravé. Už u něj zůstala. Brala ho zcela vážně. Nedovedla si bez něj život představit. Vlastně celý její život byl spjat s různými sporty. Ráda se hýbala. A tady byla zase další rozdílnost mezi ní a Matoušem. On teď byl radši nad knihou. Už ani běhat nechodil, což až tak nechápala.
Převlékla se. Šla se rozcvičit. Dala do tance celou svoji duši. Svoji rozpolcenost. A pomohlo to. Dostala to ze sebe ven. Byla klidná. Uvolněná. A věděla, že musí zavolat Matoušovi. Musí s ním mluvit. Probrat, jak se cítí. A vyřešit situaci. Ano. Vzala do ruky mobil. Vytočila číslo a čekala. Vzal to na čtvrté zazvonění. ,,Ahoj,“ řekl. Pozdrav opětovala. A začala domlouvat schůzku. Nakonec se domluvili na devátou. Oddychla si. Navzdory svému přesvědčení ale začala být nervózní. Bože, jak tohle dopadne?