A ty, ...?

Anotace: Víte, neměli byste být tak zažraní do těch anotací...

„Serete mě! Mám vás všech dost! Ničíte mi život.“ Zakřičela jsem do éteru chodby.
Z bytu přede mnou vykoukl Daniel a nekompromisně mě vtáhl dovnitř.
„Nepobuřuj můj počestný panelák, mladá dámo! Nebo budou sousedi zas žalovat matce s jakou to chodím fúrií!“
Sprdl mě a začal se smát, „nechápu, proč zrovna mě lidi říkají že jsem divnej.“
Sedla jsem si na zem v obýváku a vzhlédla jsem k němu. Měl na sobě o číslo větší kalhoty, triko za nutnost očividně nepovažoval a na krku se mu houpal řetízek.
Když byl doma a viděla jsem ho jenom já, nosil brýle. Komické bylo, že když se ozval zvonek tak vběhl do koupelny a nasadil si čočky. Vlasy měl přebarvené na ostře stříbrnou, v okraji horního rtu měl drobnou náušnici.
„Si divnej.“ oznámila jsem mu. „Ty mi něco říkej…“ povalil mě na zem.
Začala jsem se s ním prát. Váleli jsme se po zemi, oba jsme se smáli a dělali randál jak malé děti. Po chvíli jsem si vyčerpaně lehla na záda a koukala na strop. Pohodil brýle na stolek a začal mě líbat.
„Vpadla jsem ti do bytu. To se mě vážně ani nezeptáš co se stalo?“ namítla jsem když sem ho odstrčila. Zamyslel se. „Nemůžu se zeptat potom?“
Nevěřícně jsem pokývala hlavou a zvedla jsem se: „Jdu do sprchy.“
Usmál se. „Můžu s tebou?“
Ty jo, ten je dneska nadrženej … smála jsme se v duchu. „Ne, nemůžeš.“
„Ale je tam pavouk.“
„Už se na tu tvou tarantulu moc těším, puč mi triko…“
Odebral se do ložnice a donesl mi jedno z těch svých speciálních bavlněných triček, které si taky samozřejmě kupoval o číslo větší, aby na něm frajersky visely. Já je vždycky měla skoro po kolena. „Díky.“ Obdržel ode mě pusu na čelo, ať mu není líto, že jsem mu přibouchla dveře koupelny před nosem.
Dany a já.
Z toho by byla moc hezká knížka. Vlastně - nechodíme spolu.
Je to technicky nemožné, já mám moc hektický životní styl a on je zas moc děvkař. Ale strávit s ním pár hodin týdně je celkem dobrý nápad.
Jeho tarantule měla štěstí, že se neukázala, protože bych na ni překlopila prádelní koš. Já tu potvoru nesnáším. Jmenuje se Manuela García.
Fakt nekecám, taky nevím jak na to přišel…
Je to děsná mrcha. Když si ji koupil, neřekl mi to a když jsem u něj jednou přespávala tak mi Manuela vlezla do hrníčku na čaj.
Chytla jsem hysterický záchvat a Dany mě pak uklidňoval asi půl hodiny.
Po chvíli jsem vyšla z koupelny v tom jeho perfektním modelu a s ručníkem kolem hlavy. Myslím že ho to hicovalo ještě víc. Sedla jsem si do křesla. Podal mi hrníček.
Sledujte, teď bude zas milej.
Preventivně jsem se podívala do útrob hrnku ale žádná chlupatá nožička na mě nevykoukla.
„Buď v klidu, Manuelita je v terárku.“
„Na moji počest?“zeptala jsem se.
„Jistě. Pro tebe bych udělal všechno.“
To víš že jo…
Klekl si k mému křeslu a položil mi hlavu na kolena. Díval se mi do tváře a pokoutně se usmíval.
Dany byl ten typ kluka, který by se jenom zasmál kdybych na něj zničehonic vylila svůj sytě rudý čaj z hrnku který jsem svírala v rukou, převlíkla se a práskla za sebou dveřma.
Dany byl prostě klidná jistota. Jistota s plnými rty a od přírody perfektní postavou.
Šíleně by mě zajímalo co si o mě myslí on. Jenže to se nikdy nedozvím. Nechá si to za všech okolností pro sebe.
To že je děvkař v jeho případě neznamená, že sbírá skalpy.
On má prostě holky rád. Jenže má rád skoro všechny a tak je logické, že nemůže vydržet jenom s jednou.

„Přemýšlíš?“
„Co?“
„Ptám se tě jestli přemýšlíš a vidím že jo,“ vzdychl, „nech mozek taky trochu odpočinout.“
Výmluvně mi vzal hrnek z rukou. Konečně jsem se mu podívala do očí a pohladila ho po opálené tváři. Na tohle čekal. Byl to němý souhlas s tím, že mu zas na chvíli patřím.
Jemně mi bloudil rty po obličeji, zatímco se jeho ruka pomalu dobývala pod triko. Stiskl mi zuby spodní ret. Věděl že to miluju. Opatrně jsem vzala do úst jeho drobnou náušnici. Sledovala jsem přivřenýma očima jak ho to bere. Ucítila jsem jeho jazyk, jak se mi pomalu dostával do úst. Najednou toho nechal.
„Pojď do ložnice.“zašeptal mi do ucha a vzal mě do náruče. Překvapeně jsem vyjekla, vůbec mě nenapadlo, že by mě mohl unést. Chytila jsem se ho kolem krku a stulila se k němu jako kotě. Tak šíleně jsem chtěla aby mi byl co nejblíž…
Posadil mě na postel a obtiskl mi na krk své horké rty. Jemně mě svalil na záda. Zaklonila jsem hlavu a
snažila jsem se úplně uvolnit. Klekl si nade mě a zkoumavě se na mě díval. „Zavři oči.“ požádal mě trochu nesměle.
Poslechla sem ho. Pomalu mi svlékal tričko. Hladil. Kreslil po mě prsty hranice fiktivních zemí a já se snažila pamatovat si jejich tvar.
Roztřeseně jsem mu zabořila prsty do vlasů.

Vyčerpaně jsem ležela vedle něj. Podložil mi hlavu rukou a trochu starostlivě mě pozoroval. Asi ho znepokojoval můj patetický pohled do zdi. Bylo mi pateticky. A celkem mi to vyhovovalo. Zadívala jsem se mu do očí.
Nechceš mi alespoň jednou říct co cítíš, Dany?
A ty, Kerstin?