Sladké sny, můj nový domove! I.

Anotace: Povídka o tom, jaké to je přestěhovat se do cizího města a začínat zase od začátku... :) Pište komentíky prosím...!!! =)

Sbírka: Sladké sny, můj nový domove!

Otráveně odnáším krabice jednu po druhé ze stěhovacího auta. Proti mně běží táta a volá na mě: „Lucko, co ten znuděný obličej? Úsměv! Začínáme od začátku. Můžeš se začít těšit!“ Ohromný. Já se vám o tom neprosila. Stěhovat jsem se nechtěla, a že kvůli tomu přijdu o spoustu skvělých kamarádů to nikoho nezajímá. Odložím krabici v mém novém pokoji a postavím se k oknu.

Praha. Můj nový domov. Lidé ji oslovují různě. Stověžatá Praha, Matička Praha a tak dále. Já jsem tu byla jen na pár návštěvách a i když mě některými věcmi oslnila strašně moc, některým věcem jsem zkrátka na chuť nepřišla. Například na ty spousty turistů a lidí vůbec si budu zvykat ještě hodně dlouho.

Když přišel taťka jednou, s úsměvem a novinou o stěhování, domů, myslela jsem si, že se přestěhujeme z paneláku do rodinného domku, o kterém už párkrát řeč byla. „Tak rodinko, co byste řekli tomu, kdybychom se přestěhovali do Prahy?“ Nemohli jsme říci naprosto nic, jak nám vzal dech. My Brňáci jako poleno, se máme stěhovat do Prahy? To přece nemyslí vážně?

Bohužel myslel. Školní rok jsem dokončila ještě v Brně a o prázdninách jsme se vrhli na stěhování. Celý prázdniny budou stát za dvě věci., když tu nikoho neznám. Ten týden, co přijedu do Brna, abych s kámoškama absolvovala každoroční čundr, bude jediný, který si užiju.

Odcházím opět dolů pro další a další krabice. Večer ulehám do nové postele, ze které jsem nejprve musela shrnout kupu věcí. Vůbec teď není v mém novém pokoji k hnutí. A v nejbližší době mě čeká akorát úklid.

Zhruba po třech dnech mě máma od úklidu vyžene. „Nechceš jít ven?“ „Vždyť tu nikoho a nic neznám.“ „No právě proto. Poznáš nový místa a třeba i nový lidi.“ V Brně jsem chodila všude akorát s kamarády, málokdy se stalo, že bych šla někam sama. Tady mě to celkem láká. Už mě nebaví být pořád zavřená doma. Sbalím peníze, mobil, klíče a jdu.

Při své poslední návštěvě v Praze mě dokonale oslovily Letňany. Ten park je naprosto úžasný. Stejně jako ostatní lesoparky v Praze. Stromovka, nábřeží Vltavy nebo Petřín.

Sice netuším, jak se tam dostanu, ale poptám se. Nasednu do metra a postupně se dostávám až k parku. U sparťanského stadionu už to poznávám, na cyklostezku trefím sama. Kolem mě se prohání plno bruslařů a lidí na kolech. Musím si taky pořídit brusle a naučit se na nich. Nemůže to být žádná věda. Vždyť je to podobné jako na ledě. Projdu parkem a zhruba uprostřed se posadím na lavičku. Mezerou mezi stromy vidím plno kluku na skateboardech snažící se překonávat různé překážky. Sem tam někdo spadne a pěkně si namele, nicméně to nikoho neodradí od dalších pokusů. Mine mě rodinka s kočárkem. S údivem sleduji, že mají všichni kolečkové brusle a vezou se i s kočárem kosmickou rychlostí. Krásně svítí sluníčko a tak zavřu oči a užívám si klídku a pohody. Třeba to tu nebude až tak špatné…

Při cestě domů si usmyslím, že tyhle lesoparky musím navštěvovat častěji. Časem i s bruslemi. Doma už to vypadá celkem kulturně, skoro jako u lidí. Táta jde zítra poprvé do práce a máma se jde taky po nějaké podívat, tak zůstanu doma sama.

Dopoledne si něco uklidím v pokojíku, k obědu uklohním míchaný vajíčka a přemýšlím, co s načatým odpolednem. Nemůžu jít ani za žádnou kamarádkou, protože jsou všechny hrozně daleko. Je mi smutno. Vyjdu z bytu a toulám se ulicemi, nikam se mi samotné nechce. Na hřišti vidím partu lidí, která se očividně dobře baví. Chtěla bych se cítit jako oni, mít kolem sebe hordu lidí, kteří mě mají rádi, smát se s nimi a užívat si. Dojdu na malé náměstíčko. Nevím, jestli se tomu tak dá říkat, je to prostě centrum čtvrti. Nakukuju do výloh obchodů a sleduju lidi kolem.

Posadím se na lavičku před fontánku a zavřu oči. Když je po chvíli otevřu, vidím na druhé straně náměstí skupinku celkem ucházejících kluků. Něčemu se smějí, pořád se otáčí směrem ke mně, načež se jeden z nich sbalí a jde za mnou. „Co ty tu tak sama, krásko?“ „Je zakázaný být tu sama? Jestli ano, tak se omlouvám a okamžitě si běžím někoho k sobě najít.“ „To nemusíš, teda jestli nepohrneš mojí společností.“ Usměju se. „A nebude to vadit tvým kámošům?“ „To určitě ne,“ zasměje se kluk, „ti budou ještě rádi, že se seznámí s další novou kočkou.“ Nad tím, jak mě oslovuje značně pochybuju. Jako kočka ani jako kráska si rozhodně nepřipadám. „Tak pojď, seznámím tě,“ a už mě vede ke skupince kluků.