Sophie a Henry

Anotace: Milostný příběh ze středověku V.

K večeru dorazili k bráně kláštera svaté Anny.
Henry zaklepal klepátkem na vratech. Otevřela mu řádová sestra, kterou požádal o rozhovor s matkou představenou.
Zanedlouho se dostavila. Henry jí předal jen prsten, který dostal od krále, načež oba dva pozvala dovnitř.
„Vaše dcera je zrovna na večerních modlitbách, sejdete se ráno po snídani v zahradě, kde vás nikdo nebude rušit. Zatím vám mohu nabídnout skromné ubytování a večeři.“
„Jistě, matko představená, děkujeme za vaše milé pohostinství,“ začal Henry.
„Mohli bychom vás požádat o samostatné pokoje, matko představená?“ zkusila Sophie.
„Bohužel, máme plný klášter, zato budete mít tu největší celu, která je k dispozici, dokonce je tam i trvale umístěná káď. Je to cela pro královskou návštěvu, sestry mají mnohem skromnější podmínky.“ Vedla je dlouhou chodbou, pak po schodišti a v prvním patře opět na konec chodby.
„Určitě si chcete odpočinout po dlouhé cestě, večeře bude za hodinu. Jedna ze sester vás odvede do společné jídelny. Od deváté večer je zakázáno mluvit až do snídaně, která se podává po ranní modlitbě v sedm. Sestry se vám postarají o koně. Brzy na shledanou,“ rozloučila se a pokynula jim rukou ke dveřím, u kterých se zastavili.
Henry otevřel dveře, aby Sophie mohla vstoupit a oba matce představené poděkovali. Vešla dovnitř, za ní Henry s vaky s věcmi.
Porozhlédli se po místnosti, ve které byla jen jedna široká dvojpostel, dvě židle, stůl, truhlice a káď s horkou vodou, ze které se v chladu místnosti kouřilo.
„Chtěla bych se vykoupat, mohl by jsi někam odejít?“ navrhla.
„Myslím, že to nepůjde, jsme manželé, pamatuješ?“ usmál se a zároveň se těšil na pohled, který se mu naskytne.
„Tak to ani náhodou, chci soukromí. Už jsi mě nahou viděl a nemíním se ti zase ukazovat,“ sykla na něj.
„Právě proto nevím, proč s tím tolik naděláš. Dokonce ti můžu být užitečný, pomůžu ti se svlékáním,“ provokoval ji.
„Svléknout se umím sama. Otoč se!“ rozkázala.
Splnil jí přání a otočil se zády. Slyšel jen, jak si vzala svůj vak, něco v něm chvilku hledala, pak si přitáhla židli ke kádi a po chvíli ticha se ozvalo šplouchání vody.
„Můžu si sednout?“ zeptal se nevinně. Dobře věděl, že se musí otočit, aby našel židli.
„Můžeš, na zem, ani se nehni,“ poručila mu, protože prohlédla jeho průhlednou záminku ji okukovat.
„Bolí mě koleno, to mi přece neuděláš,“ žadonil.
Dostala chuť ho provokovat. Opřela se pohodlně v kádi, aby ukázala svá prsa. „Dobře, nebudu tě trápit, sedni si na židli. Ale zády!“
Otočil se a ačkoliv se tvářil, že se jí dívá do očí, dobře si ji prohlédl. Zase ho vzrušila, jak tam uvolněně seděla celá mokrá. Zůstal pár sekund nehnutě stát.
„Budeš tam stát dlouho, myslela jsem, že tě bolí koleno a chceš se posadit?“ smála se Sophie. Zase jí to vyšlo.
Ale Henry se nevydal k židli, šel rovnou za ní, poklekl před kádí, sklonil se k ní, vzal do ruky jedno ňadro, pohladil je po celé ploše svou velkou dlaní, potěžkal a sevřel je, palcem přejel po bradavce a zaskočené Sophii vtiskl žádostivý polibek.
Vzdychla mu do úst, mokrýma rukama ho objala kolem krku, zavřela oči a líbání mu oplácela.
„Chtěl jsem to udělat už včera, když jsem tě viděl v řece,“ šeptal mezi vášnivými polibky.
„Proč jsi to neudělal?“ šeptala měkce.
„Nevím, dostal jsem strach,“ přiznal. „Jsi nádherná,“ dodal jen.
„Pojď ke mně,“ vzala jeho obličej do dlaní. Svlékala mu kabátec.
Vstal a svlékl zbytek, zul si boty, až stál před ní nahý.
Stoupla si v kádi a pokynula mu, aby se k ní přidal a posadil se. Nemohla si nevšimnout, že je vzrušený.
„Umyji tě, chceš?“ klekla si mezi jeho pokrčené nohy a začala mu drhnout jemně kůži na svalnatých pažích kouskem plátna. Přejížděla po jeho pevném těle, jakoby myla miminko, takovou péči neznal. Prsty měla jako lehký vánek, když mu myla vlasy. Sledoval ji a občas se jí dotknul, měkkého bílého hladkého něžného těla.
„Jsi jako anděl,“ složil jí tiše kompliment. Opravdu mu tak najednou připadala, kam se ztratila ta pohotová, neurvalá, drzá holka?
Přiložila mu prst na ústa na znamení ticha. Nechtěl kazit tenhle okamžik. Oči zjihlé něčím, co tam viděl včerejšího večera, se na něj usmívaly stejně jako rty.
Zapomněli, kde jsou a co tam dělají, existovali v tuto chvíli jenom oni dva v celém vesmíru.
Sophie se natáhla na židli pro plátěné ručníky. Napřed jeden ovinula kolem Henryho a ten na oplátku ovinul druhý kolem ní. Vystoupili z kádě ven a přeběhli místnost rychle k posteli, aby se v chladné místnosti zahřáli.
Lehli si nazí pod přikrývky.
„Víš přece, že jsme v klášteře?“
„Ano, není to vzrušující? Tyhle zdi určitě ještě nezažily to, co chci teď provést s tebou…“ mrkl na ni ve světle svíčky a vzal ji do náruče pod svou přikrývku.
Sklonil se nad ní a přejel jazykem po krku. „Zahřeju tě, přece na tom není nic špatného.“
„Ne, není,“ zachvěla se pod ním.
Ochutnával její tělo, dokud nebyla připravená. Setřásl deku bokem. Objala ho nohama kolem boků, rukama na zádech a když ho jemně kousla do ucha, zašeptala: „Chci tě…“
Umlčel ji polibkem a zároveň do ní vstoupil, stejně prudce a nenasytně, jako jeho jazyk dorážel v její puse, dobýval se uvnitř jí jeho úd. Bolestně sykla, ale nevšiml si toho.
Milovali se, jakoby byli určeni jeden pro druhého, jakoby znali svá těla a touhy odjakživa. Konečně dali průchod svým emocím, které dusili v sobě.
Leželi vedle sebe, omámení sebou navzájem. Henry se naklonil nad Sophii, aby ji políbil, a podíval se jí do očí.
„Tak kolikátý jsem?“ usmál se jakoby nevinně.
Sophie se na něj nevraživě podívala, uhodila jej do tváře, odhrnula pokrývku, vstala mlčky z postele a šla se umýt.
„Tak povídej,“ provokoval s otiskem její dlaně.
Sophie sáhla na židli, vzala dřevěný kartáč na vlasy a hodila jej po něm.
Henry šikovně uhnul. „Řekl jsem něco nevhodného?“ zkusil.
Zavrčela na něj, když vystupovala z kádě a utírala se. „Vypadni!“ rozkázala vztekle. „Nenávidím tě!“
Ach Bože, proč? Vždyť já se do něj zamilovala a on o mně pochybuje, jsem pro něj jen ta, kterou měl každý. Kéž bys znal pravdu… vzlykala její mysl.
„Promiň,“ zkrotnul, pochopil, že to přehnal, ale její odpověď se mu zdála neuvážená a přehnaná.
Ještě v posteli se mu zdála zranitelná a křehká, ale teď zase zuřila. Vzpomněl si na jejich setkání, kdy ho kopla a svázala. Myslel si, že je jiná, ale není, je to chladná mrcha. Zklamala ho.
Podíval se na ni, jak se nasupeně oblékala. Na okamžik si myslel, že kvůli ní by byl ochotný se usadit, ale byl to jen bláhový nápad. V duchu se za tu pošetilost okřiknul.
Vstal a lehce se opláchl. Na zemi našel pohozený oděv a boty, jež oblékl. Kradmo ji pozoroval.
„Promiň,“ začal znovu. „Byl to vtip.“
„Vtip?“ zvedla pohoršeně obočí. „Nejsem žádná prodejná děvka, netahám si do postele každého chlapa, kterého potkám!“ řvala na něj. „Možná jsem se měla zeptat tebe, kolikátá jsem?“
„Jsem gentleman, tohle ti prostě nemůžu říct.“
„Tak si to nech, mě to nezajímá!“ Cítila se ponížená a pošpiněná. Šla ustlat postel, aby sestry nic nepoznaly.
Nevěděl, co dělat, co říct, kam zmizet, nejraději by se vypařil jako pára nad hrncem. Co si nadrobil, bude muset sníst.
Naštěstí je vysvobodila řádová sestra, která je odvedla k večeři do velké jídelny.
Jídlo bylo skromné, jak se na zdejší poměry slušelo. Dostali obilnou kaši s medem, ovoce a vodu. Jedli mlčky, oba přemýšleli, co se to stalo, že to tak dopadlo.
Po večeři je opět sestra doprovodila ke dveřím jejich pokoje a popřála dobrou noc. Připomněla ještě devátou večerní, kdy v klášteře nastává doba ticha a odešla za svými povinnostmi