Štěstí chodí po špičkách I.

Anotace: abychom ho nevyplašili

Sbírka: Štěstí chodí po špičkách

„Dneska nevyhraješ. Tě rozmetu na plné čáře. Vím to“ řekl Štěpán.
„To určitě,“ zasmál se Viktor, „říkáš to pokaždé a nikdy se to nestalo.“ Tomu se musela i Simona zasmát, protože to byla pravda. Štěpán nikdy nic neuhádl, vždycky to dopadlo přesně naopak.
„To snad není možný“ zanadával Viktor, když se před nimi objevila dlouhá kolona, „to se na ten squash můžeme vykašlat, protože odtud se nikdy nedostaneme.“
„To se rozjede. Podívej už jedou,“ utěšovala ho Simona. Bohužel se posunuli snad jen o metr.
„Myslíš? Já bych neřekl,“ ušklíbl se Štěpán, „asi se tam někdo naboural. Je to strašně kluzký. Ještě že máme takového dobrého řidiče,“ a bouchl Viktora do hrudi.
„Heeej co blbeš,“ třel si místo, kde ho Štěpán praštil, „víš jak to bolí?“
„Jsi přece chlap,“ dělal si z něj srandu.
„Víš co?“ zasmál se.
„Co takhle zajít potom na pizzu. Docela bych si jí dala,“ skočila jim do řeči Simona.
„To je skvělý nápad. Už teď mám hlad,“ řekl Viktor.
„No jo sportovec, ten je nenažranec,“ ušklíbl se Štěpán.
„To ty máš co mluvit. Ty máš hlad pořád.“
„Tak teďka mít nemůže, protože než jsme odjeli, tak vyraboval celou ledničku. Takže bude muset jít zítra nakoupit,“ mrkla na Štěpána, který se při tom na ni překvapeně podíval: „Jááá?“ vyvalil na ni oči.
„Jo ty, protože tam nic není. Co se děje Viki?“ zeptala se udiveně, když si všimla, že se zprudka otočil a díval se zadním okýnkem ven. Vypadal divně znepokojeně. Taky se tam podívala.
„Vždyť od jede přímo na nás,“ vykřikla, když uviděla jak červené auto co přijíždělo k nim, dostalo smyk.
„To nemůže zvládnout uřídit. Musíme uhnout,“ zvolal Štěpán. Ale kam? Tato otázka vězela všem třem. Druhý pruh zrovna jel a sjet z toho kopce nepřicházelo v úvahu. Auto do nich narazilo a vysunulo je z vozovky. Zmrzlá zem je nechtěla pustit zpátky na vozovku, ať se Viktor snažil seč mohl. Klouzali stejně dolů.
„Štěpáne,“ vykřikla Simona a ukazovala za něho. Štěpán se otočil. Byl tam strom. Bylo jasné, že do něho narazí tam, kde seděl Štěpán. Ten se snažil odepnout z pásů a dostat se pryč, ale byl moc vyklepaný, aby pásy uvolnil.
„Miluju Tě, nezapomeň,“ řekla k Simoně, když se k ní otočil. Pak zazněl jen skřípot plechu a praskajícího skla, jak auto narazilo do stromu.

„Prvně odepneme toho kluka a pak tu holku,“ uslyšela z dálky. Bolela ji hlava. Pokusila se pohnout, ale nešlo to. Lekla se. Prudce otevřela oči a rozhlédla, aby zjistila kde to vlastně je. Byla v autě, no spíš v jeho plechu. Ten strom byl skoro vedle ní. Všimla si někoho, kdo něčím cloumal- záchranář, který chtěl uvolnit pás. Štěpánův pás!
„Štěpáne!“ zavolala. Záchranář sebou škubl.
„Klid slečno. Franto, vysvoboďte tu holku, už se probrala,“ zavolal někam ven. Simona to nechápala: „Štěpáne, Štěpy. Prosím tě řekni mi něco.“
„Slečno uklidněte. Všechno bude v pořádku,“ řekl druhý záchranář těsně vedle ní. I ji chtěl dostat z pásu, ale musel je ustřihnout.
„Slečno neházejte sebou. Vašemu příteli pomůžeme. Teďka ale vás musíme dostat z tadyma.“ Simona sebou házela, chtěla pomoct Štěpánovi. Chtěla ho vidět. Říct mu co pro ni znamená. Chtěla mu říct, že ho taky miluje. Chtěla být s ním.
„Teďka vám píchnu něco, abyste se uklidnila, ano?“ odpověď mu přišla rychle- Simona prostě nechtěla. Chtěla ihned za Štěpánem, ale ještě pořád měla uvězněnou ruku. Záchranář ji chytl a píchl jí násilím injekci.